Věnováno: Venda-Channel 💕

•••

,,Budete mi chybět," zašeptala Natasha a krátce se s oběma dvojčaty objala. Nadešel konec školního roku a pro všechny studenty to znamenalo jediné - odjezd domů na celé dva měsíce. Dvojčata nevěděla, jestli se domů těší, nebo ne. Natasha jim přirostla k srdci, byla s ní legrace a společně spolu provedli několik vtípků.

,,Třeba bys k nám mohla na návštěvu," navrhl Fred, který tajně doufal, že jeho nabídku přijme. Měl ji moc rád, byla to jeho nejlepší kamarádka. K jeho zklamání se však Natasha smutně usmála a zavrtěla hlavou.

,,To nepůjde, Frede. Přijela bych samozřejmě moc ráda," dodala rychle, ,,ale Severus by mě nepustil."

,,To je škoda," povzdechl si George a zadíval se směrem k bradavickému hradu. ,,Ještě ti chceme něco dát."

,,Jo," přikývl Fred a zalovil v kapse, ,,na. Myslím, že ho teď využiješ líp než my. Hlavně nám ho na začátku září nezapomeň vrátit."

,,Pobertův plánek?" vykulila Natasha oči. ,,Jak ho ale budu moct použít, když nemám hůlku.?"

Ozvalo se zapískání a to bylo znamení pro dvojčata, která rychle Tashu ještě objala.

,,Určitě si poradíš."

,,Ty nám taky budeš chybět, Tash," řekl Fred a George ho popadl za rukáv.

,,Dělej, Frede, nebo nám to ujede!" vlak se opravdu začínal pomalu rozjíždět, a tak Fred rychle naskočil dovnitř.

,,Hezký prázdniny, kluci!"

,,Tobě taky!"

,,A nenech Snapea, aby ti lezl na nervy!"

Natasha se smutně pousmála a mávala za ujíždějícím vlakem. Teď, když si našla dva opravdové kamarády, tu bude zase sama a bude dva měsíce čekat, než se vrátí a budou jí dělat společnost. Zadívala se na oblohu, na které nebyl ani jeden mráček, a sluneční paprsky ji začaly hladit po tváři. Co jen tu bez nich bude dva měsíce dělat? Z předešlých let věděla, že Severus v Bradavicích nezůstává po celou dobu letních prázdnin, ale vždy se alespoň na nejméně dva týdny vrací domů.

Otočila se na patě a zamířila zpátky po cestičce ke hradu. Všimla si mourovaté kočky, která vyčkávala opodál, kousek od Medového ráje, a pozorně Natashu pozorovala. Když děvčátko přišlo blíže, všimlo si, že kočka má kolem očí skvrny. Okamžitě ji poznala.

,,Paní profesorko?" podivila se Natasha a vzápětí už hleděla do lehce ustarané tváře profesorky McGonagallové. ,,Stalo se něco?"

,,To jsem se spíše chtěla zeptat já tebe, Natasho," lehce naklonila hlavu na stranu a Tasha se dala do chůze. Profesorka kráčela vedle ní. ,,Nic se neděje?"

,,Ne," zalhala Natasha. Odjeli jí přátelé, neví nic o své rodině. Kousla se do rtu. Třeba je z nečistokrevné rodiny. Za dva roky už bude studovat. Kam jen ji pošle Moudrý klobouk? Měla by se ho v září zkusit zeptat. ,,Jen... jsem se špatně vyspala."

,,Jistě," odfrkla si tiše Minerva. Natasha věděla, že tomu nevěří. Vždyť tahle lež se dala snadno prokouknout. Povzdechla si a kopla do kamínku. To budou dlouhé prázdniny plné čekání.

•••

Váhavě zvedla k Severusovi hlavu. Nejprve se podívala na učebnici lektvarů, kterou jí mlčky podával, a pak na něj.

,,Je mi devět," namítla, ač věděla, že Severusovi je úplně jedno, kolik let jí je. Když si něco usmyslel, nehodlal to jen tak nechat být.

,,Ano, je ti devět, já vím," přitakal netrpělivě, ,,ale tvůj potenciál je velmi vysoký, klidně se můžeš pustit do lektvarů pro první ročník."

Natasha však byla ještě trochu nejistá. To myslí vážně? Váhavě si od něj vzala učebnici a otevřela ji na první straně.

,,Musím teď odejít, takže si jakýkoliv lektvar vyber a vyzkoušej," řekl jí spěšně a než stačila vyřknout jednu hlásku, byl pryč. Zase osaměla.

•••

,,Dále!" Severus vstoupil do ředitelny a pomalu za sebou zavřel. ,,Á, Severusi! Už jsem si říkal, jestli jste náhodou nezapomněl cestu. Jak se daří vám a Natashe? Citronový bonbon?" chrlil na mistra lektvarů ředitel překotně jednu otázku za druhou. Severus zavrtěl hlavou, posadil se, když ho Brumbál vyzval, a odpověděl: ,,Není to nejhorší. Jen Natasha je dost... nekomunikativní poslední dobou."

Brumbál ho zamyšleně pozoroval skrz půlměsícové brýle, Severus mu jeho pohled tvrdě oplácel. ,,Určitě je zmatená. Musíme ji ale od pravdy držet dál."

,,Pravda vždycky bolí nejvíc," odsekl mu Severus a Brumbál přikývl.

,,To nepochybně ano. Musíme ale Natashu opravdu držet dál. Musíme vyčkat na správný čas."

,,Pořád to vaše 'musíme počkat na správný čas' mě už unavuje, Brumbále!" vybuchl najednou Severus. ,,To dítě se trápí, vidím jí to na očích!"

,,Použil jsi na ni nitrozpyt?"

,,Cože? Samozřejmě, že ne! Cožpak jí mám způsobovat tahle muka? Nestačí, že se trápí dost?" vyštěkl Severus. Natasha už dlouho byla v jeho přítomnosti, aby mu přirostla k srdci, ačkoliv si to odmítal připustit. Moc dobře věděl, jak dokáží být city zrádné, jak člověka dokáží oslabit. Unaveně zavřel oči. Už to nechce znovu zažít. Prostě ne.

,,Záleží vám na ní, Severusi. A proto mi musíte pomoct uchránit její tajemství."

•••

,,Frede! Georgi! Rone! Běžte už konečně odtrpaslíkovat tu zahradu!" zaječela Molly Weasleyová z kuchyňského okna a propalovala své tři syny, kteří se proháněli na košťatech, naštvaným pohledem.

,,Jasně, mamko!" zakřičel George a všichni tři se postupně snesli k zemi. Odnesli košťata a odešli na zahradu.

,,Tady by se to Natashe líbilo!" vykřikl George a díval se, jak daleko jeho trpaslík odletěl.

,,To teda. Užila by si spoustu zábavy," ušklíbl se Fred a sklonil se. Ron z jejich vyprávění o Natashe samozřejmě věděl, byl zvědavý, jestli je opravdu taková, jak o ní dvojčata vyprávěla.

,,A Ginny by měla třeba kamarádku."

,,Hele! To mluvíte o mně?"

,,Ale samozřejmě že ne, Ginny!"

,,Jo, jak tě něco takového mohlo napadnout?"

•••

Natasha do kotlíku přihodila nadrcený roh jednorožce a následně i roh lidožravého dvourožce. Pak lektvar nechala odstát, aby vychladnul, a posadila se na pohovku. Listovala učebnicí a se zájmem si pročítala názvy jednotlivých lektvarů. Vždy jí fascinoval Severus, který pokaždé s naprostou přesností, pečlivostí a klidem připravoval jakýkoliv lektvar. Problém byl, že nesnášel, když na něj při práci koukala. Prý ho to znervózňovalo.

Natasha se ušklíbla. Když nad tím tak přemýšlela, Severus také nebyl zrovna dvakrát komunikativní typ. A to si často stěžoval, že se s ním nebaví.

Kde vůbec teď je? No jasně, vždyť má přeci Pobertův plánek! A když bude mít štěstí, tak tu najde Severusovu hůlku.

Začala hledat. Na stole, u knih, na pergamenech, ale nikde. Povzdechla si. Asi by byla hodně naivní, kdyby si myslela, že by tu svou hůlku nechal. Je to Severus!

Ale je to vážně škoda. Už aby měla svou vlastní hůlku.

•••

,,K čemu to bude dobré, Brumbále?" Severus přecházel po pracovně sem a tam, většina bývalých ředitelek a ředitelů ho pozorovala.

,,Pomůžete tím mně a pro ni to bude lepší. Uděláte dobrý skutek."

Severus si odfrkl. ,,Dobrý skutek, Brumbále? Dovolte mi vám připomenout, že mě Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu."

,,Nepochybně."

,,Nejsem nějaký hloupý nebelvír, abych vykonával dobré skutky," zavrčel, ,,Zmijozel takový není."

,,Proč prostě nebýt vyjímkou?" Brumbál se dál tvářil naprosto klidně a vyrovnaně.

,,Mám pocit, že jste zešílel."

,,Ta léta v ředitelně mě asi poznamenala," zažertoval Brumbál.

•••

Proč se vlastně nevzdali? Není žádná šance na to, že by se jim podařilo utéct. Nebo že by je někdo zachránil. Oba ale doufali. To byla snad jediná věc, která je ještě spojovala.