Kihyun

Přijdu domů úplně mimo. Totálně mimo, opilý těmi pocity, co mi stále pulsují v těle. Skousnu ret, mám pocit, že se usmívám jako idiot. Zadívám se do zrcadla na své napuchlé rty a ret si skousnu. Polibek mi oplácel, takže...teď už vím, že i jeho myšlenky jdou stejným směrem jako ty moje. Nevyženu ho z hlavy, ne, že by se mi to bůhvíjak dařilo od té doby, co jsem ho poprvé viděl, ale pořád dokola si přehrávám chuť jeho rtů. Jeho ruce, které mě na sebe tiskli, jeho nádhernou vůni, ten pocit, když mě lehce uvěznil ve své náruči. Úplně mimo dojdu otevřít Markovi, který se stavil na víno a on se hned začne smát a vyptávat, co se stalo, že jsem na tom takhle.

„To mě fakt podrž, líbal ses s učitelem Lim," zasměje se a spráskne ruce, zatímco si uzobne jednohubky, které jsem připravil. „no a nebojíš se, že si myslí, že ho chceš jen tak, aby sis dokázal, že na to máš nebo že je to jen puberťácká hra?" dloubne do mě. Překvapeně vytřeštím oči, nenapadlo mě, že by se na to mohl dívat takhle.

„V tom případě mu příště řeknu, že to myslím vážně," usměju se a jen myšlenka na něj mi rozbuší srdce jako by mi chtělo vyskočit z hrudi a schovat se v jeho náruči. „ale nechám ho napnutého celý víkend...nepůjdu ani nakoupit, chci, aby po mě toužil stejně jako já po něm." Skousnu si ret a řeknu Markovi svůj úžasný plán.

„Chci vidět, jestli to fakt vydržíš." Zasměje se a zakroutí hlavou. Naliju nám červené víno a zavrním nad jeho chutí.

„Mimochodem, jak dlouho budeš ještě učitele Yugyeoma nechávat na holičkách? Minule jsem se koukal a...on z tebe nespustí oči, Mark, kouká na tebe jak na obrázek a kdykoliv se na něj i ty podíváš, tak je nervózní a všechno mu padá z rukou," zasměju se. Dával jsem schválně pozor, protože Mark pořád tvrdí, že Yugyeoma určitě nezajímá. „měl bys konečně udělat první krok, aby věděl, že mu dovolíš překročit tu hranici, která je mezi vámi." Dloubnu do něj. Musím se zasmát, když Markovi, který je vždycky cool, zrudnou tváře a on si zahanbeně zakryje obličej.

„V-Vážně na mě tak kouká?" nejistě se na mě zadívá. Zakroutím se smíchem hlavou, kam zmizelo jeho sebevědomí? Se smíchem rozebíráme naše tajné lásky do morku kostí a jakmile Mark odejde, tak si lehnu do postele a zabalím se do saka učitele Lim. Nevrátil jsem mu ho, protože si neumím představit, že bych měl ještě někdy usnout bez téhle nádherné vůně. Voní tak nádherně. Chtěl bych, aby tady teď ležel, aby mě jeho ruce hladili a objímali, abychom si nekonečně dlouho vyměňovali polibky a pak spolu spokojeně usnuli. Bože...nevěřil bych, že zamilovat se je tak...tak rychlé, že najednou člověk není schopen myslet na nic jiného než na toho druhého.

Moc mi chybíte. Neuvěřitelně moc, je mi šílené smutno. ☹ napíšu a hned to odešlu, zatímco si smutně skousávám ret. To sako jsem Vám nevrátil, protože bez Vaší vůně už nikdy nedokážu usnout ☹ ♥ přidám hned jako další sms a skousávám si ret. Vím, že neodepíše a taky vím proč. Pokud má Mark pravdu a on si myslí, že je to jen hra, tak mi neodepíše jen proto, aby nepřistoupil na moji hru. Chci, aby věděl, že to myslím vážně, ale nechci mu to psát, chci mu to říct, vidět jeho stydlivý výraz, vidět jeho reakci a pak se mu moct vrhnout do náruče.

Nadávám si do blbců, něco jsem si slíbil a nejsem ani schopný dodržet vlastní zákazy. Oblékám se, chystám si vlasy a v duchu prosím všechny bohy, abychom se v tom obchodě setkali. A to uběhla jen celá sobota, venku se stmívá a on je to jediné, po čem toužím. Nevydržím ho nevidět až do pondělí, potřebuju ho vidět dneska. Každá buňka v mém těle doufá, že bude taky potřebovat nakoupit. Nebo že mě bude potřebovat vidět. A třeba potřebovat políbit. S dlouhým nádechem přes sebe přehodím svetr a lehkou podzimní bundu. Upravím si vlasy, které mi svetr rozčepýřil a vyjdu z bytu. V myšlenkách nemám nic jiného. A klidně tam budu až do zavíračky, jen abych měl jistotu, že jsem ho nepropásl.

S bušícím srdcem vejdu do supermarketu. Mám pocit, že tlukot mého srdce musí přehlušovat všechno kolem. Pomaličku projdu mezi regály, není tu. Dám si vlasy za ucho a začnu pomalu procházet mezi regály. Tak, abych viděl na dveře.

Podívám se na hodinky, když už je to skoro hodina, co jsem tady. Povzdechnu si a zadělám hodinky rukávem svetru, možná bych neměl být jako poblázněná školačka a měl bych jít domů. Povzdechnu si a pak vytřeštím oči, když dveřmi do marketu projde osoba, díky které se moje srdce bolestně sevře a hned potom začne bušit jako zběsilé. Tváře mi zrudnou a já si všimnu, jak jeho oči mapují supermarket, jak své oči vytřeští, když mě uvidí. Jak stydlivě sklopí hlavu, ale jeho nohy se ke mně pomalu rozejdou. Přijde mi to jako věčnost, tak se i já rozpohybuji, abych mu už konečně byl blízko.

„Ahoj, Kihyun." Jeho hlas se lehce zatřese, stejně jako ten můj.

„Copak jdete nakupovat?" zašeptám po chvíli, kdy je mezi námi roztomilé ticho. Jako bychom se oba báli, že jdou naše srdce slyšet.

„J-Ještě nevím." Šeptne, a když dojdeme mezi vybíráním potravin mezi schovanější regál, tak si k němu stoupnu blíž. Všimnu si, jak se mu zasekl dech v krku a jak znervózněl.

„Jen chci všechno uvést na pravou míru," zašeptám a on ke mně zvedne oči. Pod jeho nádherným pohledem mi zrudnou tváře a můj hlas se zatřese. „pro mě to není hra, pokud byste si to myslel, myslím to s vámi vážně a...opravdu jsem se do vás zamiloval." Zašeptám. Vytřeští oči a lehce polkne a my si oba odkašleme, když se kolem nás motají lidi. Jen na má slova přikývne. Chvíli to trvá, než z něj vypáčím, že neví, co má vařit, tak mu navrhnu něco jednoduchého a pomůžu mu na to koupit všechny potřebné suroviny. Skousnu si ret, když zaplatí a čeká na mě. Celý se třesu jen myšlenkou na to, že by mě mohl znovu líbat. Chci, aby vzdálenost mezi námi byla zase tolik zkrácená, abychom se k sobě mohli lepit. Aby se mezi nás nevlezlo ani jediné smítko.

„Odvezete mě?" zašeptám, když k němu dojdu.

„Přece bych...tě nenechal jít pěšky." Zašeptá, vidím a cítím, jak je nervózní. Jak nejspíš pořád přemýšlí nad tím, co jsem mu předtím řekl. V tichosti naskládáme nákup do jeho auta a já odvezu vozík. Nasednu k němu do auta a vidím, jak lehce svírá volant a pak stisk zase zeslabí, je mi jasné, že asi přemýšlí, tak nic neříkám a dávám mu na čas.

„Kihyun, to...to nesmíme," zašeptá. Věřil bych mu to, kdyby jeho hlas nebyl podbarvený obrovskou touhou. „jsem...jsem tvůj učitel a...ty jsi nádherný, můžeš mít kohokoliv na koho si ukážeš, nějaký spolužák pro tebe bude určitě lepší...já pro tebe určitě nejsem ten-" vytřeští oči, když mu položím prst na rty.

„Jste děsně roztomilý, ale moc mluvíte," zašeptám a nakloním se k němu. „zbožňuju Váš hlas, ale...teď mluvit nechci." Zašeptám a natisknu se rty na ty jeho v jemném polibku. Ani se nestihnu nadechnout, když je on první, kdo se vpije do mých rtů. Zavřu oči a zavrním, když do polibku úlevně vydechne, jako by to pro něj byla věčnost stejně jako pro mě. Jeho ruce jemně přejíždí po mých zádech, zatímco moje ruce se nemohou nabažit jeho kůže na krku. Tiše vrním do polibku, rozpouštím se nad každým pohybem našich rtů, zatímco v rádiu tiše hrají tóny písně Misbehave. Myslím, že pro tuto chvíli se nehodí jiná písnička než tahle. Zajedu prsty do jeho vlasů v zátylku a víc se k němu nahnu, jak jen mi to panel, co nás odděluje, dovoluje. Jazykem přejedu po jeho spodním rtu a on mi, na rozdíl od minule, polibek neukončí a oba vzdychneme, když se naše jazyky dotknou. Chvíli mám pocit, že se mi srdce zastaví, buší mi jako splašené a já chci, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Vždy ukončíme polibek jen na nejnutnější dobu, abychom se nadechli a hned se zase vrhneme na své rty. Opilý těmi pocity ani pořádně nevím, jak a kdy jsem se přesunul na jeho klín, ale konečně jsem se k němu mohl pořádně natisknout a on mě držel u sebe, pevněji, naše těla se o sebe otírá jako by si chtěla být ještě blíž. Vzdychnu a celý se zatřesu, když jeho jazyk dloubne do toho mého a ve stejnou chvíli konečky jeho prstů pohladí moje bedra. Vezmu jeho ruce a pomalu s nimi sjedu na svůj zadek, vzdychnu, když se mi tím dotekem zatřese celé tělo. Jen jemně můj zadek zmáčkne, zatímco já v rukách sevřu jeho límeček.

„Kiki." šeptá mi do polibku a mě zrudnou tváře, jak nádherně moje jméno zní z jeho rtů. Mé tváře dostanou ještě rudější odstín, když začnu cítit bouli v jeho rozkroku a vím, že to jsem já, kdo ho tolik vzrušuje. Jemně pootevřu oči, abych se zadíval do těch jeho a oba se udýchaně, kvůli nedostatku vzduchu, usmějeme. Vidím, jak se jeho oči podívají na okýnko řidiče a šíleně se leknu, když vykřikne. Trhnu sebou a bolestně vypísknu, když si narazím kříž o volant, a ještě k tomu několikrát hlasitě zatroubím. Otočím se směrem k okýnku abych...viděl učitele Minhyuka, jak se drží za srdce. „J-Jsi v pořádku?" pohladí mě Changkyun jemně po bedrech, když bolestně několikrát zaúpím. Otevřeme dveře řidiče a on mi pomůže vystoupit, protože to kurva bolí a já bych ten panel nedokázal přelézt tak ladně jako předtím.

„Oh, ahoj, Kihyun." Pozvedne Minhyuk obočí, zatímco se chichotá. Changkyun vedle mě ho vraždí pohledem, zatímco já povytáhnu obočí na osobu, která držela Minhyuka na za ruku. Jestli tohle není můj spolužák Hyunwoo? Vyhýbá se mému pohledu a nenápadně táhne Minhyuka pryč. Zaúpím bolestí a chytím se řidičových dveří a druhou rukou si chytím bedra.

„B-Bolí to moc," Špitne Changkyun, vypadá tak vyděšeně – jako štěňátko. Jemně se usměju a zakroutím hlavou, aby neměl strach, pomůže mi obejít auto a já se posadím, v rámci možností a bolesti, na sedačce spolujezdce. „kdyby to bolelo moc, tak...tak zavolej, já tě odvezu do nemocnice." Špitne ve dveřích od mého bytu, když mi pomohl odnést nákup a skoro odnášel i mě.

„A můžu zavolat, i kdybych do nemocnice nemusel?" i přes neustupující bolest k němu udělám krok a se skousnutým rtem ho pohladím po krku. Jeho tělo se ke mně automaticky nakloní a vidím, jak jeho oči hltají moje rty. Je tak rozkošný. Vyměníme si jen několik pusinek, i když bych byl rád v něco víc, ve vášnivější polibek, ale vzhledem k tomu, že jsem uprostřed polibku měl pocit, že bolestí omdlím, tak jsem ho musel pustit ze svých spárů a jít si lehnout.

„Počkej, zeptám se mámy, možná má nějakou injekci proti bolesti doma," řekne se strachem Mark do telefonu, když mu v posteli volám. „vole tak asi budeš vzhůru celou noc, ne?" úplně vidím, že protočil oči, když zakňučím, že si zavolám učitele Lim. „Za chvíli ti tu injekci přinesu a píchnu, uleví se ti na noc a zítra už by to mělo být lepší...a pak mi dopovíš, jak sis kurva narazil kostrč." Zasměje se a já mu v hlase slyším tu zvědavost a zasměju se. Jeho máma je doktorka a běžně má doma tunu léčiv a injekcí, jsem rád, protože teď je mi to opravdu k užitku.

„Počkej, počkej, to mi chceš opravdu říct, že ses líbal s učitelem Lim v jeho autě, seděl jsi mu na klíně a pak vás očumoval učitel Minhyuk, který se držel za ruku s Hyunwoo a vy jste se lekli a ty sis narazil kostrč o volant?" vychrlí na mě, když mu vše řeknu. Zakývám hlavou.

„A já myslel, že mě nedokážeš překvapit," zasměje se. „jo a mimochodem," založí si ruce a pozvedne obočí. „neříkal jsi náhodou, že ho necháš celý víkend vycukat a nepůjdeš do obchodu?" pozvedne obočí.

„Drž hubu." Prsknu a zasměju se. Nechám si píchnout injekci, Mark se vyprovodí sám a já se zabalím v posteli do peřiny.

Opravdu to nebolí...? ☹ trhnu sebou, když mi přijde sms a já si skousnu ret. Mmm, tak najednou už mi odpovídáš na smsky.

Mnohem méně, než mě bolí to, že jsem tady sám bez tebe ☹ napíšu hned a osaměle zakňučím. Kiki, ty mě zlobíš ☹ Zasměju se a napíšeme si pár smsek, ne nijak úchylných, ani nijak důležitých, ale...i tak usnu s nádherným pocitem a neustále si v hlavě přehrávám, co se mezi námi v autě stalo a...vím, že to určitě nebylo poprvé ani naposledy.

Ráno se probudím, bolest je trošku mírnější, ale stejně o ní pořád vím. Natáhnu se pro telefon a mezi připravováním do kavárny sáhnu pro telefon. Dobré ráno ♥ Skousnu si ret, když sms pošlu a chvíli si píšeme, než dorazím do kavárny, kde se pozdravím s Minseokem. Dáme si společnou snídani, po cestě koupil čokoládové croissanty, takže si oba spokojeně mlaskáme. Je mi jasné, že hned po snídani bude chtít vědět, jak se vyvíjí můj vztah s Changkyunem, tak mu všechno řeknu, zatímco on nadšeně piští.

„Ty bláho, on je do tebe nakonec taky blázen!" spráskne ruce a zasměje se. „Hrozně ti to přeju, určitě budete šťastní!" usměje se a já s poděkováním přikývnu. Dneska je hodně nával, několikrát se dostanu k tomu, abych napsal pár smsek, ale jinak toho času moc nemám, ale...zítra je pondělí. Pondělí znamená doučování. Po cestě domů si skousávám ret, když fantazíruju nad tím, jak se spolu mazlíme na sedačce.

„Ježiš, nešij sebou furt, hodina začíná až na 3 minuty." Drbne do mě Mark, když se vrtím v židli a nedočkavě sleduju dveře. Zaúpím, že jsem ho dlouho neviděl a Mark mě práskne přes rameno.

„Neser mě a...protože mě tak sereš furt, tak jsem se rozhodl, že využiju tvoji taktiku a dnešní test ze španělštiny napíšu za 5 a půjdu požádat Yugyeoma o doučování." Zasní se.

„Doučoval by tě, i kdybys měl samý jedničky." Zakroutím se smíchem hlavou a on mě několikrát plácne po rameni.

Dám mu jasně najevo, aby mě přestal rušit svými slovy, když do dveří vstoupí Changkyun. Podepřu si hlavu a se začervenáním si dám vlasy za ucho, když jsem první místo, kam směřují jeho oči.

„Začneme malou matematickou hádankou," dá službě papíry, aby je rozdala a zdůrazní, že jsou papíry již nadepsané jmény. „první tři dostanou jedničku a...odměnu." Se slovem odměna se zadívá na mě a já si skousnu ret. Chci odměnu, moc chci odměnu!

„Pane učiteli Lim?" zvednu ručku a zadívám se na něj. „Já nemám test." Zadívám se na něj ztraceně. Hned v další chvíli mi dojde, že to byl záměr.

„Jejda, asi se někde zatoulal, ostatní zatím piště." Zakývá hlavou a chvíli něco hledá v papírech na stole, než se ke mně pomalu rozejde. Roztávám z jeho pohledu a celý se třesu.

„Tady," Zašeptá, když mi na stůl pokládá papír s testem. Vyplněným testem. Poděkuju mu a snažím se do děkování co nejméně usměvavě příst. Chvíli čekám a dělám, že píšu a po chvíli se zvednu a vezmu svůj test. „jsi šikulka." Zašeptá, když očima sjede test a zadívá se očima zase zpátky na mě. V tiché třídě nechci být nápadný, takže neřeknu nic o odměně, jak jsem chtěl. Ale čas na moji odměnu přijde. A to nejpozději v době domácího doučování.

Vzhledem k tomu, co jsem slyšel, tak zase chybí nějací učitelé, takže jsem smutný, když má Changkyun hodně suplů. Ale vzhledem k tomu, že mi na dnešek přesunuli zpěv, tak budeme končit stejně. I kdyby ne, stejně bych si na něj počkal.

„Zpíváš opravdu nádherně, Kihyun." Usměje se na mě učitelka Suzy, když dozpívám. Dá mi několik not s písněmi a textem, abych se je na příště naučil. A já ji poslouchám jen napůl, protože přes skleněné dveře vidím, že mě někdo přišel vyzvednout. Omluvím se, že už musím a že děkuji a snažím se za ním neběžet. Neskočit mu kolem krku je pro mě to nejtěžší, ještě těžší je, když je školní parkoviště plné a já si do jeho auta musím sednout jakoby nic. Atmosféra v autě mi ale dodává jistotu, že jsme na tom oba stejně. Že jsme stejně nedočkavý a hladový.

Dojedeme výtahem do mého bytu, oba jsme tiše, ale jsem si jistý, že oba myslíme na to stejné. Zabouchnu dveře a ve vteřině si nejsem jistý, kdo se vrhl na koho, jestli jsem to byl já nebo on, ale oba s vrněním vydechneme, když se naše rty potkají. Moje ruce si hned najdou jeho krk, který začnou jemně hladit, zatímco se jeho ruce usadí na mých bocích. Nevím, jak dlouho se takhle líbáme, ale chci, aby to trvalo věčnost.

Trvá nám to dlouho, odtrhnout se od sebe, ale nakonec ho nechám, aby se usadil na sedačce a zatím na talířek připravím tvarohovou buchtu, kterou jsem pekl a uvařím mu kávu. Hodně mléka a hodně cukru...tak, jak to má rád. Položím všechno na stoleček a sednu si k němu, tentokrát vím, že sám chce, abych si k němu sedl co nejblíž. Věnovat matice se zvládneme...přibližně 5 minut, Changkyun několikrát přečte zadání, několikrát mi řekne postup, ale já...já nedokážu myslet na nic jiného než na to, jak moc, chci, aby mě líbal. Vezmu mu propisku z ruky a vrhnu se na jeho rty, sám přeruší šepot mého jména, když se přestane bránit a polibek mi začne oplácet. Naše rty se hýbají pomalu...něžně. Nikam nespěcháme, ležíme na sedačce čely k sobě a vyměňujeme si polibky. Vždycky se lehce zachichotám, když zkusím rukou zajet pod jeho tričko a on mi ruku chytí, dá zpátky na svůj krk a do polibku mě napomene.