Changkyun

Vyběhnu z jeho dveří a lapám po dechu, zatímco běžím do auta. Hned za sebou zavřu a raději i zamknu a nechám svoje srdce, aby se uklidnilo. Chvíli jsem si myslel jako bych byl ve výběhu nějaké šelmy, která se ke mně blížila jako ke své kořisti. Jeho oči mě sledovali bez jediného mrknutí a já nezvládl nic jiného než utéct. Prohrábnu si vlasy, zatímco nastartuji auto a rozjedu se směrem domů. Zaparkuji na příjezdové cestě a vezmu nákup z kufru a projdu dveřmi domů. 

„Ahoj." zavolám do domu, slyším jen tiché ahoj, než dojdu do kuchyně a postavím vše na linku.„Co bude dobrého?" dojde ke mně Minseok a podívá se mi přes rameno.

„Asi rizoto." šeptnu opatrně. Nadšeně přikývne a pohladí mě po rameni s tím, že si půjde dát vanu. Jemně přikývnu a pak si provinile povzdechnu. Co to dělám. Možná nám to s Minseokem neklape, ale nemůžu nechat, aby Kihyun pokračoval v tom, o co se snaží. 

Díky předem nakrájených ingrediencí uvařím rizoto bez jakéhokoli problému a šťastně se usměju, když připravím Minseokovi krabičku do práce. Prohrábnu si vlasy, když si uvědomím na, co jsem v autě kývnul a sednu si na sedačku ke konferenčnímu stolku a začnu si připravovat příklady a materiály na doučování. Bude to jen doučování, Changkyun... na tom doučování řekneš Kihyunovi, že s tím musí přestat, není to správné a i pro jeho dobro bude lepší, když přestane hned a najde si normální vztah mezi spolužáky.

Na druhý den vyjdu z domu, a jakmile zaparkuji u školy tak několikrát odříkám svou mantru, ve které si opakuji, že musím Kihyuna utnout.
„Dobré ráno, tvůj tajný ctitel Kihyun ti přinesl na snídani muffiny." uculí se na mě Minhyuk ve chvíli, kdy projdu dveřmi kabinetu. Polknu a dojdu ke svému stolu.
„Um a kde jsou?" pozvednu obočí, když na stole nic není. Minhyuk uhne pohledem.
„Když oni tak nádherně voněli," zaúpí a až teď si všimnu čokolády, co má Minhyuk u rtů a protočím oči. „hlavně mu to neříkej!" vyjekne hned a pokřižuje se. „Ale nechal ti tu i tuhle krabičku, tam jsem se nedíval, kdyby tam byly třeba sexy fotky nebo lísteček se vzkazem." zasměje se. Vezmu si krabičku do rukou a několikrát ji prohlédnu.
„Jsi zvědavý?" protočím oči, když chci krabičku otevřít a Minhyuk ke mně hned přiskočí. Za jeho úpění krabičku otevřu a zasměju se.
Pro případ, kdyby Vám váš nenasytný kolega snědl muffiny, byly otrávené, tyhle jsou ty pravé.❤️ PS.: moc se mi včerejšek líbil! ❤️
Zasměju se, zatímco Minhyuk se chytí za krk s tím, že umře.
„Určitě si dělal jen srandu, nejanči." poplácám ho po zádech.
„Mimo jiné," zhluboka se nadechne, když se uklidní a uvědomí se, že by ho Kihyun přeci neotrávil. „jak moc se mi včerejšek líbil?!" vyhrkne a přisune se ke mně židli a podá mi kafe, zatímco já začnu jíst muffiny.
„Nic, jen jsme se potkali v obchodě a já ho, no ,odvezl domů a pomohl mu s nákupem do bytu a-"
„A ošukal ho!" vyjekne nadšeně.
„Koho?" trhneme sebou oba, když ve dveřích kabinetu stojí ředitel Wang Kayee a zvědavě kývá hlavou, aby Minhyuk pokračoval.
„Nikoho a ne, neměl jsem s ním sex, nevyjadřuj se jak puberťák." praštím Minhyuka po rameni. Kayee si povzdechne a podá nám výplatnice, které podepíšeme a rozejde se o kabinet dál.
„Tak?" dloubne do mě Minhyuk.
„Já to neřekl kvůli Kayeemu. Neměli jsme sex, jen jsem mu pomohl s taškami a šel jsem domů." pokrčím rameny a dojím poslední muffin, který se mi rozpouští na jazyku a sbalím si věci na hodinu.
„Jsem zvědavý, jak dlouho mu dokážeš odolávat...je do tebe úplně blázínek." slyším Minhyukovi slova, zatímco zavírám dveře od kabinetu.

Den ve škole proběhl naštěstí v klidu, možná díky tomu, že jsem dnes neměl s mojí třídou angličtinu a ani matematiku, takže jsem se zastavil jen kvůli pár třídnickým věcem a pak zbaběle utekl bez toho, aniž bych se na Kihyuna podíval. Bylo to srabácké, ale pořád lepší než abych podlehl jeho hře. Jakmile si sbalím věci a otevřu kabinet, abych prošel tak ztuhnu v kroku, když hned naproti dveřím stojí Kihyun s lišáckým úsměvem.
„Nezajdeme na kaf- au, doprdele, Changkyun!" vyjekne Minhyuk, když se rozhodl projít a narazil nosem do mých zad. „Oooh, ahoj, Kihyun, hezký den." nějak se mu podařilo proklouznout, nějak jsem to ignoroval, jelikož jsem pořád ztuhle stál ve dveřích a hleděl na Kihyuna.
„Přišel jsem si vás vyzvednout na doučování," dá si vlasy za ouško a jeho hlásek mi rozbuší srdce. Polknu, ale přikývnu a zamknu za sebou kabinet, zatímco na sobě stále cítím jeho pohled. „dneska mi bylo smutno, když jsme se moc neviděli," pronese, zatímco jdeme po prázdné škole. Snažím se to ignorovat, i když moc dobře vím, že takto to nefunguje. Dojdeme na parkoviště a odemknu auto. „jejda." zašeptá Kihyun, jakmile si sedne. Vnitřně zaúpím a pomalu se k němu nahnu, abych mu zapnul pás. Jsem si moc dobře vědom jeho hladového pohledu. To, jak mě sleduje a já se cítím zase jako kořist. Pás mu zapnu a neodolám, i když si nadávám, i když na sebe v duchu křičím sebe víc, zvednu oči a zadívám se do jeho očí. Hned mi přeskočí srdce několik úderů, dech se mi zasekne v krku, jakoby chtěl utéct, ale zároveň zůstat v mém těle. Jeho oči jsou tak nádherné, jsou jako magie, která mě k sobě táhne nevídanou silou. Pohledem sjede na moje rty a já jeho pohled následuji. Zadívám se na jeho nádherné rty, které jsou pro mě zakázané ovoce, tak moc zakázané, že je chci ochutnat stejně tak moc. Pohledem sjedu na jeho znaménko u koutku rtů a mám co dělat, abych odolal. Ucítím ruku na svém límečku a pak, jak ručka jemně sklouzne na můj krk. Nevím, jak dlouho sedíme a pohledy střídáme z našich očí na rty toho druhého, ale když vidím, jak se ke mně nakloní, je to jako varovný signál. V hlavě se mi rozezní siréna, zatímco se mi rozsvítí varovné světélko v mozku. Trhnutím se odtáhnu a odkašlu si a rozpačitě se pohledem roztěkám po autě.
„Měli bychom jet." nastartuju auto a hned se rozjedu. Doufám, že Kihyun neslyší, jak moc mi buší srdce, která já slyším, i přes hudbu, kterou mám nejspíše na maximální hlasitost. Tváře mi rudnou, jak jedeme a já si uvědomím, jaký kousíček jsme byli od toho, abychom udělali něco zakázaného. Ale proč mě to tak láká, když moc dobře vím, že nesmím? Zastavím na parkovišti a vyskočím z auta, je to moc úzký prostor, málo místa na to, abych mohl nějak utéct. Kihyun se usmívá, zatímco mě vede k době do paneláku. 

Můj plán je jasný, vyhýbat se stísněných prostorů s Kihyunem, prostorů, ze kterých nemůžu utéct. Můj plán selže ve chvíli, kdy Kihyun místo ke schodům zahne k výtahu. Polknu a čekám než výtah přijede, a když do něj oba nastoupíme, tak v duchu zaúpím, když je výtah malinký. Kihyun zmáčkne příslušné patro a jakmile se rozjedeme, tak se na mě zadívá. V duchu zděšeně vyjeknu.

„Jste tak roztomilý," zahihňá se. Polknu, a jakmile dojedeme do patra, tak hned vyběhnu ven a čekám než Kihyun odemkne dveře. „jak vám chutnali muffiny?" pohodí vlasy, kteří si rozčepýřil při sundávání svetru, který mu děsně slušel a je mi líto, že si ho sundal, protože vypadal tak sladce a tak hezky na pomazlení – ještě, že si ho sundal!!
„Byly moc dobré." přikývnu a usměju se. „To jsem rád, napekl jsem Vám koláč," dojde do kuchyně a já se zatím posadím na sedačku a vyndám si materiály na učení. „tady." trhnu sebou, když si sedne vedle mě, ne, skoro na mě, myslím, že blíže si sednout ani nemohl, jsem si moc dobře vědom jeho nožky, která se otírá o tu mojí. Položí na stůl talířek s koláčem a kávou. Poděkuji, zatímco připravím papíry. Bokem se skoro natiskne k tomu mému, a když hledám propisku, tak na sobě cítím jeho hladový pohled, mám pocit, že kdybych teď jen náznakem povolil jeho úmysly, tak se na mě vrhne, strhá ze mě oblečení v okamžiku, a proto vím, že musím být chladný.
„Mhh, můžete to zopakovat?" zašeptá, polknu a přikývnu a začnu mu znovu příklad vysvětlovat, a když zvednu hlavu, tak polknu, když má skousnutý ret a přivřené oči jakoby mu můj hlas dělal ...ne, Changkyun, nepřemýšlej nad tím. Naštěstí doučování skončí bez žádného incidentu. Dojím poslední kousek buchty a zapiji ho kávou a pobalím se.
„Učiteli Lim nemůžu najít telefon, prozvoníte mě, prosím, jestli jsem ho nenechal ve škole?" začne Kihyun panicky. Přikývnu hned a vytáhnu svůj telefon a nechám ho, aby se s ním prozvonil. Hlasitě si oddechne, když vyhrabe telefon ze dna tašky. „Moc Vám děkuji." dá si vlasy za ouško.
„To nestojí za řeč." zakroutím hlavou.
„Tak sladké sny," dojde se mnou ke dveřím, skloním se k botám, které si nazouvám a jakmile se narovnám, tak vytřeštím oči, když se ke mně Kihyun nahne a já na místě zemřu, nebo možná začnu teprve žít? Jeho rty se natisknou na mojí tvář. Po několikáté tento den se mi zasekne dech v krku a srdce přeskočí několik úderů. Ježiši, tohle pro mě nemůže být zdravé, jednou budu mít určitě infarkt. „doufám, že vaše sny budou o mě." zašeptá, když je jeho tvář jen kousíček od té mé. Polknu a přikývnu, pak zakroutím hlavou a znovu přikývnu a nakonec písknu jenom něco na styl ahoj a uteču.
Doma dlouho vydýchávám, co se stalo. Prohrábnu si vlasy, zatímco úpím nad tím, jak jsem nedodržel svá slova. Jasně jsem si řekl ne! Musíš mu dát najevo své stanovisko...ale myslím, že to se mi zrovna nepovedlo.
Promnu si spánky a natáhnu se na gauč, zatímco v televizi běží zprávy. Minseok ještě není doma, on zprávy nesnáší, takže se zatím v klidu můžu dívat. Pozvednu obočí, když mi na konferenčním stolku zavibruje telefon a obrazovka rozzáří jinak tmavý pokoj, když zrovna v televizi ukazují nějaké noční záběry. Že by Minhyuk? Mám ho zase krýt, že jde na párty a neví, jestli přijde na první hodinu? Už několik dní... no, týdnů, no, vlastně od té doby, co se známe, mě uhání, abych s ním šel do nějakého klubu, jenže to není pro mě, alkohol skoro nepiju, když nepočítám občas skleničku vína u filmu anebo šampaňské na oslavách. Pivo mi moc nechutná a tvrdý alkohol jsem měl snad jednou na škole a zvracel jsem celý večer a den potom, takže nene. Pozvednu obočí, když v náhledu zprávy vidím jen neznámé číslo. Že by operátor?
Děkuji Vám moc za doučování, mimo to ...😉 nechal jste tu sako, když se do něj zabalím je to jako bych na sobě cítil vaše ruce.😏Trhnutím se posadím a vytřeštím oči. Ježiši...JEŽIŠI. Zvednu se a začnu chodit po obýváku s rukou na puse a snaze to vše vydýchat. Proto chtěl, abych ho prozvonil? Ten malý ďábel vůbec nehledal telefon, byl to plán jak sehnat moje číslo! Klid, Changkyun, klid!
Nemáš zač 🙂, začnu psát a promnu si spánky. Co mu mám na tu druhou větu odpovědět? Vím, že mě škádli a já musím vymyslet nějakou odpověď, abych ho ve škádlení nepodporoval.
To sako mi přines zítra do školy, děkuji. 🙂 Napíšu nakonec. A použiji smajlíka, kterého jediného znám.
Doufal jsem, že mi ho necháte.😔 Polknu. V tom případě mám jen jednu noc, abych si s ním pohrál.😏 Vytřeštím oči a zalapám po dechu. Voní, jako vy, díky němu mám nemravné myšlenky.😏❤️ Bože, Kihyun, tohle mi nedělej!! Vím, že je to jen škádlení, že nic z toho nemyslí tak, jak píše, ale mně to motá hlavu. Dobrou noc, Kihyun.🙂 Napíšu srabácky a pak odhodím telefon, jakoby měl vybuchnout. Polknu, když ještě zavibruje, ale nechám ho ležet a doběhnu do koupelny dát si rychlou sprchu a pak si rychle lehnout. 

Zaúpím, když se hlavou opřu o kachličky ve sprše, zatímco si musím skousnout ret. Ne, Changkyun, tohle nesmíš a ty to víš. Vynadám sám sobě, ale nejde tomu zabránit, když mi ruka po břiše sjede níž a s tichým syknutím jeho jména dojdu ke svému vrcholu a hlasitě vydechnu. Nakonec zděšeně ležím v posteli s vytřeštěnýma očima se dívám do stropu. Čučím takhle celou noc, i když přijde Minseok a lehne se vedle mě tak za zvuku jeho oddechování koukám do stropu jako psychopat. Ježiši, co jsem to v té sprše udělal!

Následující týden se Kihyunovi vyhýbám jako čert kříži. Nevím, jak je to možné, že jsem ho dokázal potkat na každém rohu, ale vždy jsem odvážně utekl a čekal, dokud neprojde nebo jsem raději obešel celou školu, než abych se s ním potkal. Vím, že je to ode mě zbabělé, ale nemůžu se mu podívat do očí a nemůžu dovolit, aby ke mně přistoupil a škádlil mě. Jeho zprávy úspěšně ignoruji.
„Changkyun, ty nejdeš?" dloubne do mě Minhyuk, zatímco si balí věci, aby šel domů. Zaúpím a zakroutím hlavou.
„Ještě musím opravit pár testů a pak musím dopsat třídnici." povzdechnu si Minhyuk přikývne a popřeje mi hezký víkend. Promnu si oči a začnu pracovat na všem, co mi zbývá a než se naději, tak je večer a venku tma. Povzdechnu si a projdu temnou školou, dokud nedojdu k parkovišti. V pondělí mám s Kihyunem doučování, tomu se asi nevyhnu, ale mám celý víkend, abych si srovnal myšlenky a uklidnil svoje tělo a srdce a připravil se na to, čím mě bude zase škádlit. Dojdu k autu, když se párkrát přerazím o práh dveří, než vyjdu na parkoviště, a odemknu ho.
„To ne, sakra." vyjeknu a začnu prohrabávat auto, když nemůžu najít brýle. Sakra, já je nechal doma. Nečekal jsem, že dneska z práce pojedu po tmě, tak jsem si brýle, které přes den, tak moc nepotřebuji, ale na noc a hlavně na řízení v noci jsou pro mě nepostradatelné, nechal doma. Povzdechnu si a sklopím hlavu a auto zase zamknu. Přehodím přes sebe kabát, zatímco vytočím Minseokovo číslo. Podupávám nohou, zatímco čekám, než to zvedne.
„Ahoj, lásko, teď nemůžu je tu nával, zavolám ti, jak skončím, mm?" vyhrkne rychle a telefon zavěsí dřív, než stačím říct jediné slovo a zaúpím. Ale on končí až za tři hodiny. Povzdechnu si a zamžourám po okolí. Měl jsem si aspoň dneska vzít čočky, ale neee, já si nevezmu nic, že? Proč taky!
S povzdechem si z auta vezmu jenom to nejdůležitější, jako peněženku, klíče od domu a telefon a rozejdu se tedy pěšky. Dvakrát se přerazím o obrubník, vrazím do lampy a nabodnu se na koš. S úpěním najdu v parku lavičku a posadím se na ní. Kdykoli projdu kolem pouliční lampy, tak je to jako spása, když konečně vidím. S povzdechem zakloním hlavu. Na autobusovou zastávkuje to ještě dálka. Tímhle tempem než tam dojdu, tak mi ujede autobus. Takhle pozdě jich už moc nejezdí.
„Učiteli Lim?" ozve se kousek ode mě. Zvednu hlavu a přimhouří oči ve snaze se na osobu podívat. Ale já moc dobře vím, kdo to je. Jeho hlas bych poznal snad kdykoli. „Copak tu děláte?" dojde ke mně, a když vyjde na světlo pouliční lampy, tak se zadívám do jeho nádherné tvářičky. Překonám potřebu zakňučet jako smutné štěně.
„Snažím se dostat na autobus," povzdechnu si. Nevidím jeho obličej tak čistě, jak bych chtěl, ale vidím na něm, jak se zamračil. „nechal jsem si doma brýle, jsem lehce šeroslepý a ve tmě bez nich nic nevidím, mají speciální filtr, který rozjasňuje tmu do spektra, co vidím," povzdechnu si. „takhle v lampě tě vidím dobře, ale jakmile lampa skončí, tak vidím jen velmi málo," povzdechnu si. „ bez těch brýlí nemůžu v noci řídit, tak jdu na autobus, jenže dostat se tam je těžké." zaúpím.
„To je hrozné, tak já Vás raději doprovodím." řekne vážně, tentokrát z něj necítím tu jeho škádlivost, ale spíš pravou starost. Zvednu k němu hlavu a děkovně přikývne a pomalu se zvednu. Jakmile dojdeme do tmy, tak se ke mně natiskne. Zatřese se mi dech, když mě chytí za ruku.
„Kihyun-"
„To abych Vás správně vedl?" zašeptá a slyším v jeho hlase úsměv. V tichosti a bez dalších incidentů dojdeme na zastávku. Cestou v autobuse mlčím a ignoruji to, že mě Kihyun stále drží za ruku. I to, jak si hraje s mými prsty. Snažím se ignorovat to, jak naše ruce zapadají do sebe, jak jsou jeho ručky jemné, a tak rozkošně maličké. Zalapám po dechu a vytřeštím oči, když cítím, jak povoluje stisk mojí ruky a pak se podívám na naše ruce, kdy si Kihyun proplete prsty s těmi mými. Zvedne ke mně očka a jemně se usměje. Changkyun, pusť jeho ruku, pusť jí a dej mu hranice, co se nesmí. Ale místo toho jeho ručku sevřu na zpět a pohledem uhnu, abych se díval z okna, i když nic nevidím, ale to je jedno.
Na naší zastávce vystoupíme a řeknu Kihyunovi ulici, ve které bydlím. Vím, že i toho budu litovat, ale nechám ho aby mě vedl a pak se úlevně usměju, když jsme před mým domem. Dojdeme až ke dveřím na verandu a rozsvitnu, abych konečně zase viděl.
„Děkuji ti za doprovod." přikývnu. Stopne si blíže ke mně a zvedne ke mně očka.
„Nemáte zač, pamatujete...když jste mě vezl poprvé," zašeptá, zvedne ke mně oči s jistou jiskrou v nich a náznakem lišáckého úsměvu na rtech. Pozvednu obočí, stopne si na první schod verandy. „říkal jsem Vám, že je nebezpečné, aby jste byl v noci sám...někdo by toho mohl využít," zašeptá. Nechápavě se na něj zadívám a pak vytřeštím oči, když rukou sáhne vedle sebe a zhasne světlo na verandě, které jsem rozsvítil. „myslel jsem sebe." hlesne. Dřív než stačím něco udělat, ani nevím, co protože nic nevidím, ale jakmile ucítím ruce na svém krku tak vím, že je mým dnům konec. Vím, že se šelma vrhla na svou kořist. Stačím se jen nadechnout než ucítím jeho rty na těch svých. Zalapám po dechu a v duchu si opakuji jen, že nesmím, a ať ho odstrčím, ale jeho rty chutnají přesně tak dokonale, jak jsem si představoval, jsou přesně tak jemné, že nedokážu odolat a začnu mu polibek oplácet. Zavrní a prohrábne mi vlasy. Víc se na mě natiskne, zatímco rukama čechrá moje vlasy. Sevřu mezi rty jeho spodní ret a on na oplátku sevře můj horní ret. Užívám si to, jak naše rty do sebe zapadají, užívám si jejich chuť. V těle jakoby mi vybuchl ohňostroj emocí, které neznám a já ho na sebe natisknu víc. Ve chvíli díky cítím jeho neposedný jazyk, jak přejede po mém rtu, tak je to pro mě jako budíček, znovu ta varovná žárovka, i když tentokrát přišla opravdu pozdě. Chytím ho za ramena a odtáhnu ho od sebe. Hlasitě oddechuje a slyším v jeho oddechování úsměv.
„To, Kihy-"
„Hezký víkend, učiteli Lim." rozsvítí světlo. Naskytne se mi pohled na jeho červené tvářičky a rudé rty. Usměje se a během několika mrknutí odhopsá k brance a projde jí, než mi zmizí z dohledu. Hlasitě polknu a s třesoucíma se rukama odemknu ve dveřích a čelem napřed padnu na gauč. Odmítání Kihyuna se mi zatím moc nedaří.