Kihyun

S bušícím srdcem dám tašky s nákupem na linku a zahihňám se. Je tak rozkošný. Hádám, že mu vůbec nedošlo, že to byl pokus o flirt, ale dle jeho reakce...nevypadal, že by mu to vadilo...jen rozkošně nevěděl, jak zareagovat.

„Děláš si srandu?" vyprskne mi Mark do telefonu, když mu volám videohovorem. „Fakt jsi s ním takhle flirtoval?" zasměje se, když přikývnu. „Já se Yugyeoma odhodlávám nenápadně oslovit celou střední a ty jsi tu pár dní a už ho uháníš." Zasměje se.

„Přece nebudu čekat a jen ho pozorovat zpovzdálí," zasměju se. „nejsem srab." Vypláznu na něj jazyk a oba se smějeme, když mi dotčeně vykládá, že tohle si nejlepší kamarádi neříkají. Voláme si asi hodinu, nevím, jak je to možné, že se známe tolik let a pořád si máme co říct, témata mezi námi skákají sami, častokrát mluvíme o tom samém pořád a pořád dokola a ještě nás to neomrzelo. Nejspíš proto je to pouto mezi námi tolik výjimečné, i když jsou někdy chvíle, kdy nemluvíme, tak je to pořád příjemné, není to tak, že bychom neměli o čem mluvit, spíš jsme oba mluvením vyčerpaní, ale jsme rádi, že jsme si navzájem nablízku.

„Musím končit, zítra jdu na pár hodin vypomáhat do té kavárny, tak ať jsem ready." Mrknu na něj, když videohovorem zabijeme hodně času, dokonce mezitím stihnu i uvařit a nachystat si svačinu.

Ráno se připravím, nasnídám, a když je devět, tak vyrazím do kavárny Chappy. Ani se nestačím zorientovat a Taemin mě hned nadšeně vítá s tím, že se hrozně těšil. Seznámíme se a musím říct, že si i padneme do noty. Minho mi dá na podpis dohodu, a zatímco se zabývá svými věcmi, tak mi Taemin vysvětluje nějaké základy, jak se připravuje káva, zákusky, co se na zákusky dá přidat a podobně a ukáže mi pokladnu, která je vtipně jednoduchá, což je dobře, alespoň nemusí člověk při markování tolik přemýšlet.

„Až sem přijdeš v pondělí odpoledne, tak tu bude Minseok, protože mu začíná dlouhý týden, ale nemusíš mít strach, je moc fajn." Uculí se Taemin a já přikývnu. Pomůžu mu uskladnit kelímky na kávu s sebou, co nám doveze velká dodávka. Dopoledne i oběd utečou hrozně rychle, je tu opravdu nátřesk, takže si myslím, že jsme oba rádi, že jsme tu dva.

„V jednom to musí být fakt záhul." Shrábnu si vlasy dozadu, když jsme z toho frmolu oba uřícení.

„Není to tak hrozné, když si zvykneš," zasměje se Taemin. „horší je, že v jednom si nemůžeš dát v klidu pauzu, kolikrát mi dovezou ve 12 oběd, a já ho otevřu v jednu a po kouskách ho mezi návalem jím až do večera, takže je to docela na houby." Zakývá hlavou a já na souhlas přikývnu. Myslím, že tuhle brigádu jsem si vybral velmi dobře. Sice je to teprve prvních pár hodin, ale i tak jsem spokojený a jsem rád. Myslím, že mnohem lepší užití neděle, než kdybych se flákal doma a kňučel nad svým nadlidsky úžasným učitelem Lim. Stejně musím vymyslet, jak pak získat jeho soukromé číslo.

Dojdu domů až později odpoledne, ne, že by tam bylo tolik lidí, ale nějak jsme se s Taeminem úplně zakecali a čas ubíhal rychle. Je vážně fajn. Hlavně se mi líbí, že je něco jako já a Mark...vypadá jako nevinné sluníčko a čistá duše, ale zkuste říct něco, co se mu nelíbí...nebo stačí, aby jste se dlouho dívali na Minha, což není jen majitel kavárny a šéf, ale taky jeho přítel. Což mi více méně došlo hned první den, co jsem si tady tu brigádu zařizoval.

Nachystám si svačinu do školy, přibalím dvě čokoládové tyčinky, jednu pro Marka, abych se s ním nemusel dělit se svojí jako posledně. Dojdu se vysprchovat, dneska nemám moc náladu na vanu. Jakmile na mě začnou dopadat teplé kapky vody, tak si skousnu ret. Už zítra ho uvidím. Bál jsem se, že ho neuvidím celý víkend, ale...díky bohu, že jsem v sobotu potřeboval do obchodu. Díky tomu vím, kam chodí nakupovat, což...znamená, že do toho obchodu budu chodit nakupovat velmi často. Možná tam občas budu déle a budu čekat, jestli se tam náhodou neobjeví. Až tak špatně na tom jsem. Možná si teď trošku nadávám, jak jsem byl bláhový a myslel jsem si, že není možné, aby se někdo zamiloval na první pohled. Že je to jen hloupost z televize, že vás nikdo nemůže začít přitahovat jen tak z ničeho nic. A najednou jsem v tom, naprosto mě to pohltilo a stačil jediný pohled a já už nejsem schopný dostat ho z hlavy. A ani nechci.

„Jeho číslo nedostaneš tak lehce," zakroutí Mark hlavou. „chce to něco promyšleného, na tohle si on dává pozor...nejsi první, kdo mu chtěl psát nebo tak...pokud už nějaké číslo dává, tak služební, ale to máš napsáno i v materiálech, co jsi od něj dostal, protože na to číslo mu máš ty nebo rodiče psát, když nepřijdeš do školy." Zakývá hlavou. Přikývnu taky, došlo mi, že určitě nebude své osobní číslo rozdávat jen tak.

„Jakmile s ním budu mít sám doučování, tak získat číslo už bude hračka." Uculím se a Mark se zasměje.

„Hodně ses do toho zakousl." Pozvedne obočí a já namyšleně pohodím vlasy a pak se oba začneme pobaveně smát.

„Dobré ráno, pane učiteli Lim." Skousnu si ret, když kolem něj procházíme na chodbě a lehce mrknu. Po sebe se zasměju, když vidím, jak je plachý a jak se stydí, jak nás oba jen rychle pozdraví a zapluje do svého kabinetu. Jak může být někdo tak neuvěřitelně roztomilý a stydlivý? Nevím, jestli bych si s ním nejraději lehl na sedačku, mazlil se s ním a staral se o něj jako o štěňátko nebo bych byl raději, aby mě ohnul o svůj pracovní stůl a ojel. Možná obojí?

„No, um, testy vám dopadli velmi dobře, třído," nechávám se unášet jeho slovy, zatímco si podpírám hlavu a zasněně se na něj koukám. Předává službě opravené testy, aby je rozdali a já pohledem nikam neuhýbám a bez mrknutí ho sleduji. Všimnu si, jak se snaží nenápadně mému pohledu uhýbat. Test, co mi přistál na stole nejdřív ignoruju, protože jsem tam nic nenapsal, ale pak se překvapím, když mám na papíře 1. Zajímavé, podpis je můj, ale písmo, kterým je celý test napsaný rozhodně moje písmo není. Skousnu si ret a zvednu k němu oči ve stejnou chvíli, kdy se na mě učitel Lim kouká. Jemně se usměje a pak lehce zakroutí hlavou a pohledem hned uhne, musím se zasmát, opravdu je rozkošný.

„Jé, zajímavé, že máš stejné písmo jako učitel Lim," Dloubne do mě tiše Mark s pozvednutým obočím, když se zadívá na můj test. „tomu říkám nespravedlnost," Lehce se zasměje, když on má na testu 3-. Vypláznu jazyk a oba se nad tím lehce zasmějeme. „že by to nakonec nebylo tak jednostranné, jak se zdá?" pozvedne obočí a já do něj pod stolem kopnu, ať mě přestane rušit, když se zrovna plně věnuji výkladu. Sice ne významu toho výkladu, ale učiteli Lim se věnuji na jedničku.

„Budeš to mít v kapse, vím, jak zpíváš a nikdo tady na tebe ani za mák nemá." Zachláme se Mark, když spolu jdeme do jednoho z křídel školy, kde se po škole uskutečňuje konkurz na zpěváka do školní kapely. Na konci školního roku se prý na školní vystoupení chodí dívat z divadla, z nahrávacích společností a podobně, pokud je kapela nebo někdo z ní zaujme, může to pro něj být velká příležitost. A to je to, co bych chtěl zkusit a třeba budu mít štěstí.

„Snad jo, víš, že zpívání miluju." Uculím se.

„No, myslím, že to budeš mít v kapse...vzhledem k tvému testu z matiky a tomu, že učitel Lim je jeden z hlavních porotců v tomhle konkurzu...uvidíme, jestli bude pokračovat v tvé protekci?" pozvedne obočí a já se zasměju.

„Jaká protekce, vůbec jsem nevěděl, že to za mě vyplní," zasměju se. „myslel jsem, že mi to třeba nebude počítat nebo že bude předstírat, že můj test ztratil, ale tohle jsem nečekal." Zasměju se. Vezmu si od učitele Yugyeoma pořadové číslo a snažím se ignorovat pocit, že jsem jako křen, když ti dva na sebe s Markem mrkají jako panenky, boha jeho, pokud jeden z nich neudělá první krok, tak je dám dohromady sám.

Jelikož jsem se jako poslední přihlásil, tak i zpívat jdu jako poslední. Jsem nervózní, i když vím, že zpívám dobře, stejně jsem šíleně nervózní.

„Dobrý den," pozdravím všechny učitele, před které předstoupím. „jmenuji se Yoo Kihyun, jsem ze 4.A a zazpívám Vám skladbu Again spring." Usměju se a oběma rukama si chytím mikrofon. Moje maličké ručičky mají docela problém udržet mikrofon jen v jedné ruce. Jakmile dostanu pokyn, tak začnu zpívat. Procítěně a celým svým srdcem, protože zpěv je jedna z věcí, kterou opravdu zbožňuji.

Dozpívám poslední tóny písně a šťastně se usměju. O to víc, když vidím, jak jsou z mého zpěvu všichni paf a to mi dělá neskutečně dobře. Hlavně, když jsem viděl, že mě učitel Lim pozoroval celou tu dobu a ani na chvíli jeho oči neuhnuli jinam.

„Dej nám chvilku, budeme se teď radit." Usměje se na mě učitel Minhyuk, přikývnu a dojdu do vedlejší místnosti za ostatními.

„Zpíváš nádherně, Kihyun." Doběhne ke mně menší klučík, co se mi představí jako Yoseob. Nakonec mi všichni, co se sami zúčastnili řeknou, že doufají, že vyhraju, protože na mě nikdo z nich nemá. Snažím se jim to chvíli vymluvit, ale nakonec jim poděkuju. Neuvěřitelné, jak jsou kolegiální a přející. V ostatních školách jsem se setkal s pravým opakem, jakmile měl někdo v něčem konkurenci, tak se snažili navzájem zničit, rozhodně se takto nepodporovali.

„A novým zpěvákem školní kapely Monsta X se stává Kihyun." Chvíli se ztratím v hlubokém nádherném hlasu učitele Lim, ale nakonec se šťastně usměju. Dojdu ke všem učitelům, abych si s nimi potřásl rukou a poděkoval jim. Jakmile moji ruku vezme a jemně sevře učitel Lim, tak se celý zatřesu.

„Bylo to opravdu nádherné." Usměje se na mě a já mám pocit, že právě prodělávám menší mrtvici.

„Jsem moc rád, že se Vám to líbilo." Zašeptám s rudýma tvářičkama a alespoň jemně jeho ruku pohladím.

„Moc," zašeptá a moji ruku pomalu pustí. „hezký zbytek dne." Řekne tak nějak pro všechny a já se musím usmívat. Není toho štěstí nějak podezřele moc? Dojdu do šaten a ve skříňce si nechám věci, které nebudu doma potřebovat, přehodím si tašku přes rameno a vydám se do kavárny, kde mám chvíli vypomáhat.

„Ahoj, rád tě poznávám, já jsem Minseok." Usměje se na mě blonďatý klučík a já si s ním potřesu rukou a představím se mu. Stačí pár chvil a hned přijdu na to, že i s ním jsme oba na stejné vlně, protože se spolu po chvíli smějeme a bavíme úplně o všem.

„No a co ty a vztahy?" pozvedne obočí a já se začervenám a uhnu pohledem. „Ooooh, tohle mě zajímá, povídej!" dloubne do mě.

„Někdo se mi líbí...šíleně...je dokonalý, ale no...je zadaný." Povzdechnu si. Pozvedne obočí a zasměje se.

„To není nemoc, ne?" oba se rozesmějeme a já mu postupně řeknu pár informací. „Já bych do něj šel a dál bych v tom pokračoval...pokud mu to ve vztahu neklape, tak třeba jen prostě nemá odvahu ten vztah ukončit," pokrčí rameny. „třeba potřebuje hnací motor, aby se svým životem něco udělal, tak proč ne." Mrkne na mě a já se usměju s tím, že má asi pravdu.

Zůstanu s ním až do zavíračky, protože se úplně zabereme do rozhovoru o všem možném. On prý taky někoho má, už delší dobu, ale neklape jim to a přemýšlí, že jsou možná spíš jen kamarádi, co vedle sebe žijí, než partneři.

Rozloučím se s ním a dojdu do obchodu, musím něco nakoupit a...blíží se doba, kdy jsem tu učitele Lim viděl, takže když se tu budu chvíli motat po obchodě, třeba...třeba zase přijde. Zastaví se mi srdce, když se moje přání vyplní a já ho vidím vcházet. Dám si vlasy za ucho a zhluboka se nadechnu. To je tvá šance, Kihyun.

Chvíli ho jen z dálky pozoruji, jak se motá kolem regálů, ale nakonec se jemně rozejdu k němu a trošku mu vstoupím do cesty, abychom se nenápadně srazili.

„O-Omlouvám se, K-Kihyun?" špitne a možná se mi to zdálo nebo se mu opravdu na chvíli zasekl dech v krku? „U-Um nakupuješ?" špitne rozpačitě a já se usměju.

„Mh, budu vařit rizoto," přikývnu s úsměvem. „copak vy?" skousnu si rtíček. „Máte tu smítko." Natáhnu ruku a jemně prsty přejedu po jeho límečku, abych smítko odstranil. Nejraději bych mu u toho skočil do náruče.

„U-Um, děkuji," usměje se. „já...ještě ani nevím, většinou volám domů, co bych tak měl uvařit, ale rodiče jsou dnes nedostupní, tak jsem doufal, že tu nějak zaimprovizuju, ale nevím." Povzdechne si a já mám najednou šílenou potřebu ho zachránit a pomoct mu.

„Rizoto je velmi lehké a rychlé," přikývnu s úsměvem. „potřebujete jen pár věcí a recept je jednoduchý," uculím se, a když vidím, jak se na mě kouká jako štěňátko, tak se usměju víc. „uvaříte rýži podle návodu na obalu," natáhnu se do regálu pro rýži a dám mu ji do košíku. „maso nakrájíte na kousky a společně s ním zeleninu na kousky osmažíte na pánvi na másle, přidáte trošku kari koření a pak to smícháte s rýží." S úsměvem mu vše vysvětluji, zatímco mu potřebné ingredience dávám do košíku.

„To...to zní jednoduše, to bych mohl zvládnout, děkuji." Usměje se, ale vidím, jak se přede mnou snaží schovat svoje oblepené prsty náplastí. Nevím, kde beru tu jistotu, ale věřím svému instinktu, že mu krájení moc nejde.

„Zjednoduším Vám to," použiji svůj andělský a vytáhnu mu z košíku maso a zeleninu. Vše vrátím na místo a dojdu pro maso, které už na kousky nakrájené je a z mrazáku vezmu dva pytlíčky mražené zeleniny. „teď už se nepořežete." Zvednu k němu svoje očka, a když se naše pohledy střetnou, tak se v jeho nádherně hnědých očí naprosto ztratím. Víc se mi rozbuší srdce, když se i on v mých očích na chvíli ztratí.

„Nevěděl jsem, že se tohle vyrábí." Vidím, jak je z toho trošku nesvůj, možná se přede mnou cítí trošku hloupě.

„Čerstvá zelenina má trošku lepší chuť," zašeptám ztraceně v jeho očích, usmívám se, aby se nemusel cítit zahanbeně. „ale tato chutná taky dobře a zjednoduší vám to práci...a ochrání prsty." Usměju se víc.

„Děkuji." S úsměvem přikývne a mě z jeho nádherného úsměvu poskočí srdce. Na rozdíl od minula, tentokrát jdeme ke kase společně. Počkám, než si nákup vyskládá, zaplatí a naskládá zpátky do košíku a až pak teprve naskládám svůj nákup na pás. Šťastně si skousnu ret, když vidím, že na mě zase čeká.

„Je pozdě, raději tě odvezu, aby se ti po cestě něco nestalo." Vážně přikývne. Srdce mi poskočí radostí.

„Vy jste tak moc hodný." Skousnu si ret, když naskládáme nákup do kufru a natáhnu ruku ke dveřím, abych kufr zavřel. I učitel Lim natáhne ruku ve stejné chvíli, takže svoji dokonalou ruku položí na tu moji.

„To...nestojí za řeč." Zašeptá a neuhne ani rukou a ani pohledem z mých očí. Polknu a snažím se pohledem neuhnout, i když mi rudnou tváře.

„Kdy...se Vám hodí to doučování?" zašeptám naprosto ztraceně a zatřese se mi nervozitou dech. Možná i tím, jaká atmosféra visí mezi námi ve vzduchu.

„Třeba zítra po škole?" nakonec ruku stáhne, ale všimnu si, jak si skousnul ret. Nechám ho, aby zavřel kufr.

„Třeba u mě doma?" taky si skousnu ret.

„No, to...to by bylo asi nemístné." Lehce si odkašle a nasedne do auta. Zatímco startuje, tak natáhnu ruce k pásu, ale pak se zarazím.

„Ale u mě by byl klid, větší než ve škole," skousnu si ret. „jejda, zase mi to nejde." Maličko hraně zaúpím, ale pravda je ta, že potřebuji a chci, aby mi byl o něco blíž.

„No...to asi ano, ale nebylo by to vhodné," zašeptá. „ukaž." Nahne se ke mně a začne mi zapínat pás. Tají se mi dech, když cítím jeho kolínskou. A nejen tu. Hlavně i jeho vůni, sjedu očima na znaménka na jeho krku a snažím se odolat tomu pokušení.

„Nikdo by to nevěděl," zašeptám. „stejně jako nikdo nebude vědět, když vám teď řeknu, že jste opravdu krásný a nádherně voníte." Pokračuju v šepotu. Vidím na něm, jak vytřeští oči a zapne mi pás.

„Neměl bys tohle říkat." Zvedne ke mně oči a jemně se na mě usměje.

„Rád říkám pravdu," zašeptám znovu a třese se mi dech tím neznámým vzrušením, které zaplnilo celý vzduch v autě.

„Měl...Měl bych tě raději odvést domů." Hlasitě polkne a slova ze sebe rychle vyhrkne. Jakmile se rozjede, tak začnu přemýšlet, jestli nějak nepřeháním, ale zároveň...chci, aby věděl, že jsem do něj blázen, že se mi líbí. „Tak jsme tu, máš toho hodně, pomůžu ti to odnést do bytu." Šarmantně se usměje a mě se podlamují kolena.

„Moc děkuju." Skousnu si ret, když mi pomůže vzít tašky nahoru. Znovu poděkuju, zatímco si ho dravě prohlížím, připadám si jako šelma, co pohledem hltá svoji kořist.

„Nemáš zač," přikývne. „máš moc hezký byteček." Usměje se se, zatímco jde zpátky ke dveřím. Následuju ho a skousnu si ret. Když to chci říct, tak to prostě řeknu.

„Zatím nevím, co na Vás platí a co se Vám líbí, ale slibuju, že na to přijdu." Stoupnu si do dveří a skousnu si ret. „A zítra k tomu doučování něco upeču." Dodám a nespustím z něj oči. Vidím, jak znervózní.

„Um...co se mi líbí?" vidím v jeho očích náznak nechápavosti. „Dobře, domluvíme se ve škole." Přikývne a mě dojde, že si možná neuvědomuje, jak moc se s ním snažím flirtovat.

„Chci vědět, co se Vám líbí, abych se Vám pak líbil já." Řeknu upřímně, abych mu napověděl a lehce si namotám vlasy na prst. Vidím na něm, jak mu to dojde a nervózně polkne.

„Jsi blázínek, Kihyun...v ročníku máš tolik na výběr." Lehce se zasměje.

„A já si vybral Vás, protože jste výjimečný." Opřu se o futra ve dveřích a skousnu si ret. Rozesměje se.

„Nejsem výjimečný v ničem." Zakroutí se smíchem hlavou.

„Mě přijdete výjimečný ve všem," usměju se vážně. „jste velmi hodný, pečlivý a taky děsně roztomilý, když jste v rozpacích a díky tomu jste jako štěňátko," rozkošně se usměju. „ale zároveň je na vás spousta věcí děsně rajcovní a sexy, Váš hlas je nádherně hluboký a Vaše oči jsou nádherné...a je spousta věcí, které můžu obdivovat jen přes oblečení," Sjedu očima na jeho hruď. „a já si vás vybral a nevzdám se." Lehce na něj mrknu a skousnu si ret. Skoro se rozpustím, když vidím, jak rozpačitě uhne pohledem.

„U-Um, děkuji...asi." Zašeptá rychle a začne opatrně couvat a dá se na útěk. Nejdřív překvapeně zamrkám, ale pak se lehce zasměju a rozpustím se nad tím, jak je roztomilý a k sežrání a jak moc mi imponuje, že je ze mě v rozpacích.