Changkyun

Chci panicky vskočit auta dřív, než otevřu dveře, ale se zapnutým pásem a aniž bych si otevřel dveře, to prostě nejde a je jedno, jak dlouho to zkouším. Vystoupím druhým pokusem z auta a panicky přiběhnu k osobě, která se krčí před mým autem.

„Ježiši, jste v poř- Kihyun?" vyhrknu, otevře oči a já se zadívám do jeho rozkošné tvářičky- ne, Changkyun, tohle ne!

„O-Omlouvám se, že jsem se nerozhlédl." Špitne provinile a zvedne ke mně oči.

„Musíš být opatrný, málem jsem tě srazil." oddechnu si, když se nic nestalo.

„Budu dávat pozor." hned přikývne. Rozloučím se s ním a ještě ho pokárám, aby po cestě do školy dával pozor. Přikývne a cestou na druhou stranu silnice se na mě otočí a rozkošně zakopne o obrubník, až se musím jemně zasmát nad tím, jak je roztomilý...sakra, Changkyun!

„Je to jako seznámení z nějakého románu." ozve se švitořivý hlas, zatímco pozpěvuje nějaké romantické básničky.

„Ahoj, Minhyuk," povzdechnu si a zvednu k němu hlavu, abych se na něj zadíval, jak skoro leží na kapotě mého auta a dlaněmi si podpírá hlavu s úsměvem, u kterého už vím, že mi hodlá do hlavy natlouct nespočet svých myšlenek. „fajn, nasedni." zaúpím, když je Minhyuk neoblomný a s hopsáním si sedne ke mně do auta, zatímco se rozjedu těch pár ulic do školy.

„Takže...ty a Kihyun, jo." zasměje se, protočím oči.

„Já a Kihyun: není žádné já a Kihyun, Minhyuk." zadívám se do zpětného zrcátka, když parkuji.

„Ale je, viděl jsem, jak se na něj díváš, Changkyun, a to neskryješ, známe se už dost dlouho na to, abych viděl ten tvůj zasněný pohled, když se na něj podíváš." povzdechnu si a vypnu motor, když zaparkuji.

„No, tak bys měl jít asi k očaři." zakroutím hlavou a rozejdu se do školy, zatímco Minhyuk za mnou přiběhne. Oba zaúpíme, když u zástupkyně oba vyfasujeme rozvrh suplů a promneme si spánky.

„Já si myslím, že to moc hrotíš, tak se s ním vyspi a tečka." pokrčí Minhyuk rameny jakmile projdeme dveřmi. Vytřeštím oči, zadusím se vzduchem a chytím se za srdce.

„Cože prosím? No ty ses zbláznil, Minhyuk, zaprvé mám snoubence, za druhé já jsem učitel a on student a za třetí-"

„A za třetí já neřekl, ať se vyspíš s Kihyunem," zasměje se. Zrudnu, nevím, jestli vzteky nebo studem. „ a co je na tom, není mu pět, spousta v jeho ročníku bude plnoletá, jemu je buď 17 anebo mu bude 18, letos odmaturuje, takže to není, jakoby jsi byl pedofil, ježiši," protočí oči jako bych já dělal scény jen tak. „navíc stejně ti to se Minseokem neklape." pokrčí rameny.

„Nepodvedu ho jen proto,  že nám to neklape," povzdechnu si. „raději neřeš můj život a dej si dohromady svůj." zasměju se. Nafoukne tváře a prskne na mě, že na mě teda kašle....dávám tomu dvě hodiny.

Dojdu do třídy a postavím se před tabuli po rychlém pozdravení se s třídou a tichým zaúpěním na plnou katedrou. 

„Dnes si dáme testík, je to jen malý test, nic složitého, jak víte, já neberu matiku, jako předmět, kde musíte vědět přesnou definici, v mých testech chci po vás, aby jste přemýšleli logicky. Tudíž, když si nebudete s něčím v testu vědět, stačí se přihlásit, já k vám dojdu a pokusím se vám napovědět tak, abyste vy sami logicky došli k výsledku, ale vím, že to zvládnete." usměju se a podám službě testy, aby je roznesla po třídě a zatím si zapíšu do třídnice prezenčku.

„Mohl bych...?" zvednu hlavu a zadívám se na třetí lavici na jemnou a ladnou ručku, jak se tyčí ke stropu a jemně se třese.

„Ano?" usměju se a zvednu se od stolu. Dojdu ke Kihyunovi, který uhýbá pohledem a jednou rukou se opřu automaticky o opěradlo židle a druhou rukou se opřu o jeho lavici a nakloním se k němu. Přejede si propiskou po rtech. Mám co dělat, abych ten pohyb nesledoval očima. 

„Moc tomu nerozumím." špitne. Zadívám se na jeho test a lehce se pro sebe usměju, když má na testu napsané jen své jméno. Začnu šeptat, abych nerušil ostatní žáky a začnu mu vysvětlovat příklad, a jak má dojít k výsledku.

„Rozumíš?" otočím k němu hlavu, překvapím se, když se střetnu s jeho pohledem, kterým mě upřeně sledoval. Zrudne a hned pohledem uhne.

„J-Jo, už jo, děkuji." hned přikývne. Usměju se a oddálím se od něj a vrátím se ke svému stolu. Jakmile se ozve zvonění, tak vyberu testy. 

„Zítra je dostanete oznámkované." Usměju se na třídu, když vycházím a mávám jim, když oni mávají nadšeně mně.

***

Přijdu unaveně domů a prohrábnu si vlasy. Minseok je ještě v práci a tak se natáhnu na sedačku a tiše zakňučím, jak bych se nejraději k někomu přitulil. Ale není ke komu. Do paměti mi vklouzne obrázek Kihyuna. Skousnu si ret nad tím, jak nádherné jsou jeho oči, jak plné jsou jeho rty. Zavřu oči, když si představuji, jaké by to bylo se jeho rtů dotknout. Hned na to vyskočím ze sedačky a proplácnu si několikrát obličej. Na tohle jsem teď nemyslel....že ne!

Následující dny probíhali stejně a já se každý den doma fackoval za to, že jsem přemýšlel o jeho rtech, o tom, jak nádherně voní a jak má dokonalé křivky těla. Povzdechnu si sám nad sebou a naštěstí se lehce uvolním, když vím, že je víkend... jedna věc je jistá, o víkendu nebude žádný Kihyun a já budu mít čas uspořádat si myšlenky a zamezit jim, aby se oddávali jiným směrům, než já chci.

„Kyunnie, mám chuť na koláč." zakňučím, když Minseok vyjde z koupelny. Jediné, co chci se k němu nebo ke komukoli jinému přitulit, ale povzdechnu si.

„Sjedu do krámu." usměju se a vezmu si brýle a obleču si bundu, zatímco se rozejdu k autu. Dojdu k němu a rozjedu se do krámu.

„Koláč? Už zase jsi takhle pozdě v krámě, Changkyun? Víš, že nemám ráda, když řídíš večer! Ještě v sobotu, víš, jaký je v sobotu večer provoz? A všude samí opilci." povzdechnu si, když máma spustí, zatímco mi mezi výčitkami říká, co mám koupit na jednoduchý koláč.

„Já vím, promiň, mami, napíšu ti, jak budu doma." hlesnu a s povzdechem vše nakoupím a pak se zarazím u regálu s moukami. Hladká mouka, jasně...ale jakou značku? Je to jedno? Nebo není? Ježiši! Začnu panikařit a přemýšlím, že prostě uteču, než se vedle mě ozve překvapený hlas.

„Pane učiteli Lim?" trhnu hlavou na stranu a vytřeštím oči. Jasně...víkend bez Kihyuna se mi moc nedaří. Usměju se na něj ve zdvořilém gestu a snažím se na sobě nedat znát, že jsem nedávno přemýšlel o hebkosti jeho rtů. „Vypadáte, že potřebujete pomoct." usměje se a dojde ke mně. Jemně sklopím hlavu.

„No, chci péct koláč, ale nevím, jaký je rozdíl mezi touhle hladkou moukou...a touhle...a touhle." začnu ukazovat na značky. Lehce se zahihňá a zakryje si ústa, jak může být jeho smích, tak rozkošný.

„To je jedno," usměje se. „všechny jsou stejné, jen mají jinou cenu." přikývne a natáhne se, aby mi do košíku dal kus nějaké mouky. Poděkuji a rozjedu se k pokladnám a tak nějak periferně vnímám to, že mě Kihyun následuje. Začnu vykládávat nákup a jeden z mých panických strachů znovu začne, když paní za pokladnou začne markovat ve chvíli, kdy nemám ani půlku nákupu venku. Začnu panikařit a skoro košík vysypu na pás a rozeběhnu se nákup hned skládat.

„Můžete si vyskládat nákup." ozve se otrávený hlas, zatímco v peněžence lovím kartu.

„Vyskládám ho, až si pán přede mnou v klidu zandá nákup do košíku." zvednu překvapeně hlavu k hlasu, který nepoznávám. Je přísný s lehkým držím podtónem. Nákup zaplatím a pak si nákup v klidu naskládám do tašek a do košíku a následně Kihyun začne skládat svůj nákup na pás. Ani nevím, proč na něj čekám. Možná jsem se měl jen rozloučit, ale tak nějak nechci naše malé setkání hned ukončit.

„Děkuju." jemně se usměju, když se s košíky rozjedeme pryč.

„Za nic." zakroutí hlavou a dá si vlasy za ouško, zatímco vytáhne své tři tašky z košíku.

„Jak to máš daleko domů?" pozvednu obočí. Zarazí se v kroku.

„Hm...blízko na to, abych to došel...ale daleko, protože chci s vámi jet autem." zašeptá, skousne si ret. Nechápavě se na něj zadívám.

„Odvezu tě, jako poděkování." přikývnu, i jako učitel bych měl dohlédnout, že takhle pozdě večer dojede Kihyun v pořádku domů, jak říkala máma, město je plné opilců! Dojdeme k mé prostorné černé Kie sorento a naskládám tašky do kufru. Kihyun se nabídne, že odveze košík a já počkám, než přijde a nasednu s ním do auta.

„Pane učiteli," ozve se tiše, trhnu sebou a zadívám se jemných oček, které osvětluje jen světlo pouličních lamp. „nejde mi zapnout pás." zašeptá.

„Ukaž," nahnu se k němu a začnu mu pomáhat s pásem. Zvednu k němu jen lehce oči a překvapeně si skousnu ret, když ho vidím, jak mě sleduje svýma očima, jak si skousává ret a lehce oči přivírá. „hotovo." zašeptám a odtáhnu se. Pomalu se rozjedu po tom, co mi Kihyun dá adresu a natisknu se hrudí na volant, abych ve tmě lépe viděl. Mžourám očima a jedu pomalu a opatrně.

„Neměl by jste řídit, když vidíte špatně," otočím hlavu, když stojím na červené a zadívám se na Kihyuna, jak se mračí. „ něco se vám stane." zašeptá.

„To je dobré, jsem zvyklý." s úsměvem přikývnu a nakonec sice asi křivě, ale zaparkuji na parkovišti u panelového komplexu.

"Mm, ale v noci je nebezpečné být sám, někdo by toho mohl využít...,"šeptne, nevím, jak to myslí, tak nevím, jak mám na to odpovědět, ale Kihyun asi ani žádnou odpověď nechtěl, protože hned pokračuje „a nejde mi to rozepnout," zašeptá. Hned se k němu nahnu, ve stejné chvíli jako se on nahne ke mně. „přemýšlel jste nad tím doučováním? Budete to ...vy kdo mě bude...," skousne si ret, sjede očima dolů a pak se jimi vrátí ke mně. „doučovat? Přeci jen z té matiky jsem dopadl zle a potřebuju, aby se mě někdo ujal," Vytřeštím oči, zatímco se autem ozve cvaknutí, jak se rozepnul pás. Vytřeštím oči, když rukama sjede na můj límeček a lehce ho sevře. „někdo zkušený... někdo, kdo by věděl využít všechny ty pomůcky." zašeptá podmanivě. Hlasitě polknu a nevím, co mám v takové situaci dělat.

„J-Jasně, budu tě doučovat." šeptnu dezorientovaně. Kihyun se lehce zahihňá.

„Skvělé, děkuji ... za svezení," pomalu se odtáhne a srovná mi límeček. „mimochodem...voníte nádherně." mrkne na mě před tím, než se zavřou dveře, zatímco já jsem strnule v jedné pozici i dlouho po tom, co Kihyun odešel...co se právě stalo?

Konsternovaně dojedu domů. Vyskládám nákup a dojdu si dát zatím sprchu. Když na mě dopadají kapky vody, tak vytřeštím oči a chytím se za pusu. ON SE MNOU FLIRTOVAL!!!