Kihyun

Nikdy bych nevěřil, jak je angličtina nádherný jazyk. Myslím, že ty slova létají úplně mimo mě, podepřu si hlavu a bez mrknutí oka učitele Lim pozoruji. Skousávám si ret, je tak dokonalý. Není nelegální, aby byl tak dokonalý? Jeho hluboký hlas, způsob, jakým občas mezi slovy zvedá obočí. To jak má nádherné ruce, když si lehce vyhrne rukávy. Pokud má Bůh nějakou podobu, tak by určitě vypadal jako on.

„Bože, je dokonalej." Zašeptám, když do mě Mark dloubne. Pozvedne na mě obočí a pak zaúpí.

„Dneska máme na španělštinu supla a já se tak těšil na Yugyeoma." Zabručí, ale poslouchám ho jen napůl, protože sleduju výklad. Je tak sexy, když píše, protože je levák anebo proto, že je prostě šíleně sexy? Ani nevím, kde se mi v hlavě berou ty fantazie...nikdy předtím jsem nad nikým nezačal takhle přemýšlet, ale najednou jako by mi spustil vodopád hříšných myšlenek. Myslím, že potřebuju doučování. Hodně doučování. Zaúpím stejně jako všichni ostatní, když hodina skončí a my musíme sledovat, jak si učitel Lim balí věci. Snažím se zachytit jeho alespoň maličký pohled, ale dává si záležet, aby se soustředil na balení věcí a ne na nikoho z nás tak zaúpím.

Vidím, že nejsem sám, kdo ho shledává Bohem, protože jakmile odejde ze třídy, tak všichni začnou šeptat, jak je dokonalý a já jen zaúpím. Na španělštině rozpoznám učitele, který má kabinet s učitelem Lim, podle toho, jak se představil, tak jen supluje a jmenuje se Lee Minhyuk. A nevím, jestli mi to tak jen přišlo nebo opravdu začal balit jednoho z našich spolužáků, podle Marka se jmenuje Son Hyunwoo a...opravdu si myslím, že ho Minhyuk začal balit. Opravdu? Proč nemůže takhle balit učitel Lim mě! Aaa!

Hlavu mám jako pátrací balon a nemám vůbec chuť na oběd, tak se domluvím s Markem, že ho počkám venku před školou na lavičce. Zatím je ještě pořád teplo, na to, že už začalo září, tak si toho chci patřičně užít. Skousnu si ret, když procházím chodbou a vím, že za chvíli projdu kolem jednoho velmi důležitého kabinetu. Jdi do toho, Kihyun...je to tvůj učitel, nabídl ti svoji pomoc, pokud to budeš potřebovat, tak to potřebuj!

Nadechnu se, dám si vlasy za ucho a s hlubokým výdechem zaklepu dveře od kabinetu. Jakmile se ozve hlubokým hlasem dále, tak se mi roztřesou kolena, ale vezmu za kliku a vklouznu dovnitř.

„Ah, Kihyun, děje se něco?" celý se roztřesu, když se na mě zadívá a já hned musím sklopit pohled. Pokyne rukou, abych si sedl k němu na židli. Učitel Minhyuk si odkašle, ale dál si hraje s mobilem, zatímco mě se třese dech a postupně víc a víc rudnu, když cítím jeho kolínskou.

„N-No, um, víte," zatřese se mi hlas a plaše k němu zvednu oči. „mám s...s angličtinou a matikou už delší dobu problém, no a...asi bych...potřeboval doučování," špitnu a snažím se ignorovat, jak se Minhyuk tiše uchechtl. „a taky pořád nevím, jestli...jestli maturovat z angličtiny nebo matiky, tak mě napadlo, jestli...by jste mi nemohl poskytnout doučování a...pomoct mi s rozhodováním." Zvednu k němu oči a použiju pohled, který všichni nenávidí. Prý se tomu nedá říct ne, ale já to doučování opravdu potřebuji a využiju k tomu všechny dostupné zbraně. Sklopím pohled a čekám na odpověď.

„No, Kihyun, většinou nedoučuji já, ale ostatní učitelé," začne a já zklamaně zamrkám řasama a sklopím hlavu. „ale rozmyslím si to a pak ti řeknu, ale až se trošku uklidní to suplování a vrátí se učitelé, co jsou teď nemocní." Usměje se a já se snažím neodpadnout ze židle, když k němu zvednu pohled. Poděkuju mu a nenápadně vyklouznu z jeho kabinetu a s úsměvem si dojdu s kávou sednout před školu na lavičku. Třeba neodmítne. Třeba si to promyslí a jeho odpověď bude ano. Skousnu si ret, když moji mysl zase zaplaví hříšné myšlenky a ani nevím, kdy Mark přišel, ale dloubne do mě, abych se probral.

S povzdechem jdu po škole nakoupit, měl bych si najít brigádu. Alespoň na pár hodin za pár peněz, ale nemůžu rodiče nechat, aby za mě všechno platili a posílali mi pořád peníze. Hlavně na to, co bych si sám chtěl koupit, měl bych si sám vydělat.

A tak se začnu koukat po obchodech a kavárnách, kolem kterých procházím, jestli náhodou někde někoho nehledají. Překvapeně se zastavím u kavárny Chappy, která má ve dveřích napsáno, že shání brigádníky. Bingo! Upravím si vlasy a opatrně vklouznu dovnitř.

„Dobrý den," dojdu k baru, kde na mě zamrká roztomilý hnědovlasý klučík se jmenovkou Taemin. „všiml jsem si, že hledáte brigádníka, tak bych se o tom rád dozvěděl, protože hledám brigádu." Usměju se.

„Jiště, hned Vám zavolám majitele," hned se na mě usměje a zaběhne ke dveřím asi do zázemí. „Minhooo, čumáááčku, máme tu zájemce o brigádu." Zašvitoří dozadu, odkašlu si a čekám, než se zázemí vyjde černovlasý muž. Potřese si se mnou rukou a dojdeme k osamocenějšímu stolu na konci kavárny, kde se posadíme.

„Tak mi nejdřív řekněte, jak to máte s časem." Usměje se na mě po seznámení a já zakývám hlavou.

„Jsem teď v maturitním ročníku no a...je možné, že budu mít po škole doučování z matiky a angličtiny," snažím si neskousnout ret při myšlence na učitele Lim. „ale jinak nemám problém bývat tu klidně každý den do večera, když mi skončí škola a nebudu mít doučování a klidně můžu přijít vypomoct i o víkendu, pokud bude potřeba." Usměju se, zatímco Minho kývá hlavou.

„To by bylo vyhovující, protože hledáme někoho jen na pár hodin. Jsou tu dvě směny, takže dva hlavní pracovníci, jde hlavně o to pokrýt největší návaly na pár hodin, taky o to, aby si oni mohli udělat řádnou přestávku a pořádně se najíst. Takže pokud budeš mít zájem, tak si rozepiš, od kolika bys každý den mohl pracovat, dám to pak klukům a oni si to pročtou a pak ti sami řeknou, které dny tě budou potřebovat, a které ne. O víkendu by případně šlo jen o pár hodin, jakmile ustane nával, kluci si udělají v klidu přestávku a tak, tak budeš moct klidně domů, nebude potřeba, abys tu s nimi byl celou směnu, to pak záleží na tobě a na nich, jak se domluvíte. Oni mi pak vždycky zapíšou, jak dlouho jsi tu byl a podle toho ti budu dávat peníze." Vysvětlí mi a já kývám hlavou. Z kavárny odcházím s jeho číslem s tím, že se zítra zastavím s rozvrhem a případně bychom podepsali dohodu a já bych mohl začít. Šlo to skvěle, lépe než jsem předpokládal, bál jsem se totiž, že se mi jen tak nepodaří něco takového najít. Dojdu do obchodu, nakoupím na večeři a na to, abych si zítra připravil svačinu a jakmile všechno doma uvařím, připravím a ještě uklidím, tak si napustím vanu. Zavrním nad tím pocitem, když se naložím do vany a zavřu na chvíli oči. Zaúpím, když si položím ruce na stehna a cítím nutkání sjet jimi níž. A moc dobře vím, kde se bere všechno to vzrušení ve mně, moc dobře vím, kdo má tohle na svědomí. Skousnu si ret a ať se tomu bráním sebevíc, tak se tomu stejně neubráním a sjedu rukama níž. V myšlenkách mám jen jeho, jeho hluboký hlas, jeho nádherně hnědé oči, ve kterých bych se nejraději ztratil. Zasténám, když začnu cítit svůj vrchol, na mých rtech visí jeho jméno, když mám v představách, kolik věcí by se mnou teď mohl dělat. S tichým výkřikem jeho jména dojdu ke svému vrcholu a se zavřenýma očima zaúpím. Tohle už jsem dlouho neměl potřebu udělat.

Vyfoukám si vlasy, nevynechám každodenní péči o obličej a pak si zalezu do postele a zaúpím, když obejmu polštář. Proč mám tak velkou postel, když jsem v ní sám. Chtěl bych tu někoho mít...co někoho, já moc dobře vím koho. Proč ho nemůžu dostat z hlavy...možná nechci? Vždyť tohle není správné, je to můj učitel, je starší...určitě zkušenější...určitě je spousta věcí, kterou by mě mohl naučit. Možná by mi mohl udělit i trest...a pak by mohlo byt spoustu opakování...spoustu. Opakování třeba na celou noc. A všude po bytě. Bože, Kihyun, že se nestydíš...vždyť má přece snoubence. Což nic neznamená...ne?

Ráno si dám záležet. Je to sice piplačka, spoustě lidí bych byl pro legraci, že mám doma kulmu, ale díky tomu se mi podaří udělat jemňounké roztomilé vlny. Vezmu si na sebe bílé tričko a propínací svetr, který nechám rozepnutý a přehodím si tašku přes rameno. Chci ho tak moc vidět. Nasadím si sluchátka a vyrazím do školy plný nedočkavosti, roztržitě se ani nerozhlédnu na přechodu a vyjeknu, zavřu oči a dám si ruce dál od těla, když si na poslední chvíli všimnu auta, před které jsem skočil a celý se strachy zatřesu.

„Ježiši, jste v poř- Kihyun?" uslyším ten nejkrásnější hlas na světě a oči otevřu, abych viděl učitele Lim. Roztřeseně si dám vlasy za ouško.

„O-Omlouvám se, že jsem se nerozhlédl." Špitnu a provinile k němu zvednu oči. Bože, je tak nádherný. A ta jeho rozepnutá košile. Bože!