Changkyun

O víkendu se jako vždy připravím do práce. Udělám si svačinu, po těch letech dělání si svačin sám, musím říct, že vypadají už i decentně. Dokonce i rohlík rozkrojím, abych do něj dal šunku a nemusím jí dávat mimo, protože neumím zacházet s nožem. Připravovat oběd si nemusím, protože ten mám v práci. Vytáhnu oblečení z pračky. Zadívám se na kusy prádla, které je mokré jen někde, zatímco jinde je špinavé a na dalších místech je zaschlý prací prášek. Já tu pračku prostě nikdy nepochopím. S povzdechem dám špatně vyprané prádlo do tašky s tím, že až pojedu k mámě, tak jí poprosím, aby mi to vyprala a usměju se, když slyším otevření dveří.

„Ahoj." vyběhnu z koupelny a dlouho neslyším odpověď zpět.

„Ahoj," ozve se nakonec, když svým pohledem naléhám. Zadívám se na svého blonďatého snoubence, který unaveně spadne na sedačku. Pracuje v kavárně, takže jeho směny jsou na krátký a dlouhý týden, takže některé dny chodí i o víkendu. „co máme k jídlu?" zadívá se na mě. Usměju se na něj, když mě jeho hnědé oči sledují.

„No, um, nic jsem nevařil," špitnu zahanbeně, on celý víkend pracuje a já mu nejsem ani schopný uvařit nic k jídlu, když přijde. Tiše si povzdechne. „a-ale dojdu hned na nákup a uvařím." vtisknu mu rychlou pusu, abych si ho udobřil, doběhnu ke dveřím a hodím na sebe kabát a vezmu si klíče od auta.

Minseoka jsem potkal před pár lety. Shodou okolností jsem se s ním seznámil v kavárně, ve které pracuje. Chodil jsem za ním každý den, ale neměl odvahu ho oslovit, nakonec jsem odvahu sebral, když mi kolikrát na kelímek s kávou nakreslil srdíčko a začali jsme spolu chodit. Před ním, jsem měl pár partnerů, ale s nimi to nevyšlo. Dlouhou dobu jsem si myslel, že je Minseok pro mě ten pravý. Ale po pár letech spolu, jsem přišel na to, že si možná nejsme tak souzení, jak to na začátku vypadalo. Jenže nevím, jak to ukončit, zvykl jsem si na jeho přítomnost a nechci být po vztahu sám, neumím si představit být sám. Možná jsem s ním teď už jen ze zvyku a možná to má on stejně. Jsme na sebe zvyklí a to možná stačí k tomu, abychom náš vztah udržovali.

„No, já nevím a jak to uvařím a co na to potřebuju." zaúpím do telefonu, když volám mámě, aby mi poradila nějaký jednoduchý recept.

„A není pozdě, abys něco vařil, Kyun? Vždyť je sedm večer a ty jsi teprve v obchodě," napomene mě. Povzdechnu si nad jejím káráním, ale vím, že to myslí dobře. „copak jste si s Minseokem nemohli objednat třeba pizzu? Místo toho, aby ses hnal do obchodu a pak ještě něco vařil? A co dělá on? Ani nejel s tebou? To se doma válí, zatímco ty hopsáš, jak on píská, víš, že se ti blbě ve tmě řídí s tvým zrakem, ještě kvůli tomu nabouráš, to se mi nelíbí." znovu mě napomene. Jen přikyvuji, nechci se s ní hádat. Moc dobře vím, že Minseoka nemá ráda. Vlastně neměla ráda nikdy nikoho, koho jsem přivedl domů. Nakonec s povzdecháváním nakoupím na jednoduché jídlo. Zmateně dávám věci do košíku, zatímco pokladní rychle markuje a já v záchvatu paniky několikrát upustím peněženku a pak s dalším přívalem paniky rychle házím věci do košíku, když pokladní s nezájmem začne markovat dalšího člověka, co stál za mnou. S podobným chaosem naskládám věci do kufru auta, zapomenu auto zamknout, když odvážím nákupní vozík tak s ním spíše sprintuji, aby mi někdo v té vteřině neukradl auto. Rozjedu se domů a v hlavě si přehrávám recept, který mi máma několikrát opakovala. Dojedu domů, špitnu lehké ahoj, ale nesetkám se s odpovědí, protože Minseok je zabraný do dění v televizi. Jemně se usměju a odnosím na několikrát nákup z auta do kuchyně a pak si povzdechnu a vyhrnu si rukávy. Takže nakrájet maso...máma sice neříkala přikrájet k tomu i svoje prsty, ale maso jako maso...mumlám si pod sebe, zatímco si obmotávám pořezané prsty náplastí. Nakrájet zeleninu, naštěstí mám prsty už necitelné z předchozího pořezání. Několikrát se spálím o olej a připálím si jazyk, když ochutnávám, ale nakonec si myslím, že by to mohlo být dobré. Scedím těstoviny a vše přinesu Minseokovi na stůl. 

„Dobrou chuť." usměju se. Jen poděkuje a hned se pustí do jídla, zatímco já začnu nějakým způsobem uklízet linku, spíš tu špínu rozmazávám víc, než abych ji uklízel, ale co už. Rychle se osprchuji a lehnu si do postele. Vím, že on chodí později, rád se ještě dívá na své seriály a zítra má volno, já ne. Zabalím se do peřiny a s povzdechem zavřu oči. 

Láska se přeceňuje. I přesto, že vím, že bych měl asi čekat na toho pravého, on ale také nemusí nikdy přijít a raději než být celý život sám, budu s někým, s kým je mi aspoň nějak dobře.

Ráno vstanu z postele tak, abych Seokieho nevzbudil. Vtisknu mu pusu na čelo a víc ho přikryji, když se po mém odchodu víc zachumlá. Dojdu do koupelny, kde se opláchnu a vyčistím si obličej. Nasadím si brýle, dnes nemám náladu nosit čočky a upravím si své černé vlasy. Po tom, co se navoním, na sebe hodím bílou košili, které nechám rozepnuté dva horní knoflíčky a černé společenské kalhoty s hezkým lesklým černým páskem, který má hezkou stříbrnou sponu. Kolem krku si vezmu stříbrný přívěšek a na pravou ruku si dám hodinky a na druhou ruku si dám dva kožené pásky a stříbrný řetízek. Upravím si své dva prsteny, jeden mám od mámy a druhý od Seokieho a nasadím si jemné náušnice, když už je mám. Prohrábnu si vlasy a zahýbám svým obočím, ve kterém mám piercing a usměju se. Ještě se pro jistotu jednou navoním a prohlídnu se v předsíni v zrcadle a usměju se. Myslím, že mi to sluší. Přehodím přes sebe kabát, z lednice si vezmu svačinu a obuju si lesklé černé boty a vezmu si kufřík, ve kterém mám připravené učivo. Nasednu do auta a rozjedu se do školy. Zaparkuji na svém vyznačeném místě a čipem si otevřu personální dveře.

„Dobré ráno." zdravím kolemjdoucí učitele a zaúpím, když projdu kolem kabinetu zástupkyně.

„Kyun, Kyun, můžeš sem?" zastaví mě. Vrátím se pár kroků zpět. „Dneska budeš suplovat, budeš mít dozor v jídelně a dvě hodiny suplu za angličtináře Kibuma, nebylo mu dobře, tady rozvrh." podá mi rozvrh. Povzdechnu si a přikývnu, zatímco se s horší náladou rozejdu do svého kabinetu. Skvělý, takže nemám volnou hodinu a ještě končím o hodinu a půl později. Zaúpím a otevřu kabinet, když vím, že Minhyuk už je vevnitř.

„Ahoj." přikývnu. Zadívá se na mě stejně zničeně.

„To byli všichni o víkendu chlastat? Není tu ani Yugyeom...chápeš to? Já? Budu učit španělštinu? A chybí Hoseok...jak mám sakra učit tělocvik!" vyjekne zničeně a prohrábne si vlasy.

„Jo, já jdu dneska za Kibuma, u Yugyeoma aspoň víš, že mu je vážně blbě... Hoseok má přece dítě, tak se nejspíš stará o něj." pokrčím rameny a Minhyuk mě zpraží pohledem.

„Zhangjingovi je 16," rozhodí rukama, naznačím rukou, aby pokračoval ve své myšlence. „to je taky fakt." povzdechne si, když si oba uvědomíme, jaký je Hoseok.

„A ještě dozor v jídelně," zaúpím. Minhyuk se chytí za pusu ve snaze se nesmát. „no, moc se nesměj, jestli nebude Kibum ani zítra, tak bude potřeba dozor na první obědové hodiny...a kdo má v tu dobu volnou hodinuuu." ukážu se smíchem na Minhyuka, kterému opadne úsměv.

„Dneska to má přijít ten nový žák?" usměje se, zatímco nám zalije kávu a já se pustím do první poloviny své svačiny. Přikývnu.

„Hm, jeho rodina se prý hodně stěhovala, ale on chtěl dodělat maturitní ročník v celku." přikývnu.

„Aaah, to je vlastně poslední rok tvé třídy, příští rok budeš mít prvňáčky," zasměje se. Protočím oči. „budou do tebe taky zbláznění jako tahle třída? Kolik milostných dopisů a odhalujících fotek jsi musel odmítat?" zasměje se a já jen mávnu rukou nad tím, že toho bylo hodně. „ a to kolikrát si vyhledali tvoje soukromé číslo a psali ti." začne se smát.

„Jo, je to šílené, kolikrát mi nechávají na katedře dárky," zasměju se. „ale to není nic oproti Hoseokovi, ještě že ho pak dali na tělocvik ke klukům, i když ani to moc nepomohlo, nakonec musel zakročit Hyungwon, nikdy bych neřekl, že má tolik energie na to udělat takovou scénu." zasměju se.

„Jojo, jak sem přišel jako největší model světa, myslím, že tolik stylu jsem ještě neviděl, nejdřív všem ukázal, že oproti němu nemají šanci a pak je tu všechny vyštěkal, že se chudák Zhangjing schovával na záchodech, jak se styděl," zasměje se a já jen přikývnu a pak zvednu hlavu, když se ozve první zvonek a chodba se začne zaplňovat. „a jak ti to jde s Minseokem, lepší se to?" pozvedne obočí a upije si kávy, jemně si povzdechnu a zakroutím hlavou. „Vážně by jsi s tím měl něco dělat, Kyun, já vím, že se máte rádi...ale jste spíš teď jak kamarádi...než jak snoubenci, dokonce si říkal, že jste spolu už skoro měsíc nespali a ani na sebe...nijak nemáte chuť." pozvedne obočí, zatímco já zahanbeně vypísknu.

„Máme teď jen...špatné období," uhnu pohledem, zatímco Minhyuk protočí oči. „navíc...co bych měl dělat, myslíš, že mi někdo jen tak zaklepe na dveře?" Dojím poslední kus svačiny, zrovna, když se ozve zaklepání na dveře.

„Možná jo, dále." zašvitoří Minhyuk a dveře se otevřou a já...já asi umřel, dostal se do nebe a viděl před sebou anděla. Polknu nad tím, jak je nádherný, pohodí vlasy a zvedne ke mně hlavu. V tu chvíli mu zčervenají tváře a on hned pohled sklopí.

„D-Dobrý den, já jsem Yoo Kihyun, nový žák." jeho hlas je jako andělská zvonkohra- Minhyuk po mě hodí gumu, kterou se mi trefí do spánku. Hlasitě si odkašlu a střihnu po něm pohledem a pak se usměju.

„Čekal jsem tě, jsem Lim Changkyun, tvůj třídní učitel," dořeknu a pokynu mu rukou, aby se posadil naproti mně. „projdeme si pár věcí, pak tě představím třídě, mm?" usměju se. Jemně přikývne, ale nezvedne ke mně pohled, i když periferně vidím, jak po mě pokukuje, když se nedívám. „Tak tady máš kartičku od školy, je to hlavně proto, že někdy tu studenti zůstávají déle tak aby se nemusela prohledávat pořád škola před tím než se zamkne, tak si tímto odemkneš odchod ze školy, nefunguje na příchod," přikývnu „kartička také funguje na obědy, nahraješ si na ní kredit a tím si platíš jednotlivé obědy, takže nemusíš týden dopředu plánovat, co si dáš k obědu, přijdeš prostě do jídelny, pípneš si a jdeš dál, funguje taky do automatů," kartičku mu podám. „když ji ztratíš, další je už placená," na vše jemně přikyvuje. „první dny tu mám pro tebe jmenovku, je to jen než si učitelé, ale i žáci zvyknou a seznámí se, jinak tady si projdi školní řád a pak ho podepiš," Podám mu papír a tužku a zvednu se od stolu, abych si ve skříňkách začal hledat materiály na výuku. „hotovo? Výborně, teď chvilku počkej venku, jen si sbalím věci a odvedu tě do třídy." s úsměvem mu pokynu, aby počkal venku. Jen něco špitne a uteče ven.

„Máš dalšího obdivovatele," zasměje se Minhyuk a někam si něco zapíše. „to je dohromady 58 obdivovatelů v tomhle ročníku." zachláme se. Napřáhnu se, že kdybych mohl, vrazil bych mu pohlavek.

„Jsou to jen dětské lásky, kdo z nás neměl zálusk na nějakého učitele." protáčím oči.

„Ale já viděl, jak jsi z něho byl paf, je hezký, možná nějaké to vzrušení by neuškodilo?" zasměju se, vytřeštím oči.

„Asi jsi se zbláznil, že?" zasměju se a vezmu si učení. „Přestaň fantazírovat nad blbostma, nejsme nadržení puberťáci," zasměju se, vezmu si kávu a rozejdu se ven s papíry v ruce. „tak můžeme," kývnu na Kihyuna. „jinak já učím angličtinu a matematiku, takže se během dne budeme potkávat docela často, zároveň máme dvakrát týdně třídnické hodiny a i tak se několikrát během dne stavuji, jestli je vše v pohodě, takže kdybys cokoli potřeboval, doučování, nějaké pomůcky, nebo poradit s orientací po škole, stačí říct." usměju se, zvedne ke mně na chvíli oči a několikrát přikývne. Otevřu dveře a vejdu do své třídy. Hned slyším zalapání po dechu a několik nadšených výkřiků.

„Dobré ráno, třído." usměju se. Všichni si podepřou hlavu a nadšeně se usmějí.

„Doobré ráno, učiteli Lim." spíše to zašeptají. Usměju se a položím si kávu na katedru, kde mám několik bonboniér s lístečkem. V duchu zaúpím, ale usměji se.

„Tohle je náš nový student Yoo Kihyun, buďte na něj hodní a pomáhejte mu, když bude potřebovat, mm?" pozvednu obočí. Všichni hned začnou kývat hlavou. „Tvoje místo je vedle Marka ve třetí lavici," usměju se a pošlu ho na místo. „tak jako vždy v pondělí ráno nejdříve probereme učivo a posledních patnáct minut budeme věnovat třídnické hodině, takže," začnu s výkladem, zatímco svou levou rukou píšu příklady anglických vět na tabuli, pokaždé když učím, tak jsou moje hodiny tiché. Nikdo nemluví, jen dávají pozor, jsou to hodní žáci. „tak všemu rozumíme?" usměju se a zasměju se, když se všem zvednou ruce, když se přihlásí.

„Ano, Yubin?" vyvolám jednu ze žákyň.

„Já tomu asi moc nerozumím, mohl byste to zopakovat znovu?" šeptne.

„Ještě někdo tomu nerozumí?" zadívám se po třídě a pozvednu obočí, když ruku zvednou všichni. „Dobrá tedy, projdu to s vámi ještě jednou." s úsměvem přikývnu a začnu znovu s výkladem.