Kihyun

Protáhnu se, jakmile mě osvítí paprsky slunce skrz žaluzie. Proklouznu mezi krabicemi k sobě do koupelny a dám si ranní sprchu. Po tom, co si vysuším vlasy, tak do poslední krabice s názvem Koupelna, pobalím vše z koupelny.

Rodiče se různě stěhují od toho, co jsem byl malý. Hlavně kvůli tátově práci. Dřív jsem to nijak nevnímal, ani mi to nevadilo, ale teď, když mám před sebou maturitní ročník, tak už bych rád zůstal v jednom městě a zvykl si. Hlavně proto jsem se s našima domluvil, že se přestěhuju zpátky do našeho rodného města Heidel. Jednak je tam Mark, se kterým jsem byl v kontaktu jen po telefonu a videohovorech a jednak je to taková moje srdcovka. Našel jsem si tam byt 2+1, maličký, ale pro mě dostačující. Naši se dohodli, že mi budou nájem platit, dokud si nenajdu práci, případně brigádu, kdybych pak šel ještě na vysokou. A tak se těším, i když nebude lehké přestoupit na novou školu takhle před maturitou, ale to zvládnu, hlavní je, že se konečně nebudu muset, co půlrok stěhovat přes celou zemi.

Zkontroluji, že mám všechno sbalené. Po tolika stěhováních už jsem si zvykl nemít v pokoji zbytečnosti, kterých bych se musel zbavovat a už mám v balení dost velký cvik, takže jsem to měl během včerejšího večera vše hotové. Můj nový byt je navíc zařízený, takže nábytek nebo elektroniku nepotřebuji, což je dobře.

„Kihyunnie, jsi připravený? Dej si snídani, my zatím nanosíme krabice do auta." Dojde za mnou do pokoje máma a já přikývnu. Rychle do sebe nasoukám dva rohlíky a zapiju to ovocným čajem, zatímco naši nosí moje krabice do světlemodré dodávky. Na své věci mají naši najatou stěhovací službu, takže mě odvezou do Heidelu a pak pojedou rovnou vstříc novému městu a novému domu. Je pravda, že si většina lidí klepe na čelo nad jejich ustavičným stěhováním, ale pokud jim to tak vyhovuje...oba rádi poznávají nová města a myslím, že tento styl života se přesně hodí k jejich nespoutaným povahám.

Dojdu ještě k sobě do pokoje a zkontroluju, že jsem na nic nezapomněl, ještě pobalím do igelitových pytlů peřinu, polštář a menší polštářky a snesu to dolů do dodávky. S naším prvním domem jsem se jako dítě loučil, ale teď už se loučit nepotřebuju, takže rovnou vlezu do dodávky, která má vepředu tři místa, takže si sednu mezi tátu, který řídí a mámu, která sedí u dveří.

„Bude to takový nezvyk, když nebudeš s námi," zaúpí máma a pohladí mě po ruce. Jen se usměju a po ruce ji také pohladím. „určitě přijedeme na návštěvu a budeš nám hezky každý den volat, jinak." Podívá se na mě a prstem si přejede po krku. Já vím, že mě zabije, jestli se nebudu poctivě ozývat. Zasměju se a přikývnu.

Cesta trvá skoro 5 a půl hodiny, ale usměju se, když už konečně míjíme ceduli Heidel. Teď začíná můj nový život, konečně se budu moct ve městě usadit, najít si kamarády a třeba i přítele. Protože hledat si někoho, když si nejste jistí, jak dlouho ve městě zůstanete, je na prd. Ale stejně jsem nikdy nenarazil na někoho, u koho bych si řekl: Jo! To jsi ty, líbíš se mi a chci tě poznat. Ale třeba se to všechno změní.

„Ten byt je nádherný." Rozplývá se máma, když si vyzvedneme u milé paní domácí vyzvedneme klíče. Byt má malou chodbičku s vestavěnou skříní hned za dveřmi. Po pravé straně na konci chodbičky je ložnice a naproti koupelna. Po levé straně je pak maličký obývák spojený s kuchyní. Opravdu je to moc hezké a útulné. Myslím, že tady se mi bude líbit.

Začneme s tátou tahat krabice z dodávky, zatímco máma si prohlíží každou skulinu bytu.

„A já si říkal, kdo mi krade krabici s názvem kuchyně." Zasměju se, když si všimnu blonďaté postavy, která z dodávky vezme krabici s nápisem Kuchyně. Jakmile se postava otočí, tak poznám Marka.

„Víš jak, potřeboval jsem nějaké kuchyňské vybavení." Zasměje se a začne nám pomáhat s nošením. Není toho tolik, takže ve čtyřech to trvá jen chviličku a máme všechno vynošeno.

„Tak se hezky zabydli a večer nám zavolej, jak se ti tu líbí, mh? A ať se ti ve škole hezky daří." Šeptá máma, zatímco mě dusí v náruči a já ji objetí oplatím. Jakmile mě máma pustí, tak mě hned obejme i táta, rozloučím se s nimi a dojdu je vyprovodit, zatímco Mark čeká u mě v bytě, aby mi pomáhal s vybalováním.

„Zařídil jsem ti, aby tě dali do 4.A, takže budeme spolu ve třídě." Uculí se Mark, zatímco společně vybalujeme, on si vzal na starosti krabici s nápisem Kuchyně, já vybaluju fotky v rámečcích a úhledně je skládám na komody v obýváčku.

„Wow," zasměju se a pozvednu obočí. „tak to bude pořádná jízda, už se těším."

„Počkej až uvidíš našeho třídního," opře se o linku a pozvedne obočí. „je to fakt kus a myslím tím jakože fakt kus," zakývá hlavou a já ho začnu opravdu poslouchat, protože tohle mě velmi zajímá. „já mám teda zálusk spíš na španělštináře Yugyeoma, protože...oh, bože, počkej až je oba uvidíš." Začne se rozplývat a já pozvednu obočí.

„A náš, tedy podle tebe, sexy třídní učí co? Abych věděl, co mi nejde za předmět." Pozvednu se smíchem obočí a oba se chvíli tlemíme, jak naprostí idioti.

„Učí angličtinu a matiku." Kývá na mě Mark důležitě hlavou, asi proto, že ani nemusím předstírat, že by mi tyhle dva předměty nešli, protože nejdou.

„No, tak to je asi osud." Se smíchem zakývám hlavou. Chvíli se chlámeme jak blbci, než Mark objedná pizzu a začneme se domlouvat, co podnikneme poslední týden, než začne škola. Prohlídka města je samozřejmostí.

Myslím, že tohle mi chybělo. S Markem jsme se poznali ve školce a opravdu jsme si padli do oka. Špatně jsem nesl, když jsme se měli poprvé stěhovat a nikam jsem nechtěl, bál jsem se, že tak dobrého kamaráda už si nenajdu. Ale zůstali jsme v kontaktu, jak jen bylo možné...dopisy, emaily, volání, posléze, když jsme oba měli vlastní telefony, tak chat, messenger, videohovory, pořád jsme byly v kontaktu a nepřešlo nás to. Nezáleželo, jak daleko jsme od sebe byly. Vlastně mu i celkově vděčím za pohodu. Když jsem ve 14 došel k tomu, že jsem gay, tak jsem se mu to bál říct. Hlavně proto, že on je taky kluk, bál jsem se, že se mi bude stranit nebo bůhví co si bude myslet. Ale o to víc mě překvapilo, když on měl stejný problém a vlastně jsme si byly oba podporou. Dokonce jsme to i rodičům řekli ve stejný den. Jeho rodiče jsou hodně striktní, o dost víc než moji, tak to vypadalo tak nějak všelijak. Hlavně jeho táta reagoval přehnaně, chtěl ho vyhodit a hodně křičel...bylo mi to děsně líto, naši sice nebyly kdovíjak nadšení, ale věděl jsem, že to potřebují vstřebat a že si zvyknou. Pak mi dokonce řekli, že kdyby Marka rodiče opravdu vyhodili, tak že ho vezmeme k nám. Situace se pak samozřejmě uklidnila...moje rodina a i ta jeho se přes to přenesla. Já už si zvykl na máminy neustálé narážky, jestli hledám někoho, kdo bude nahoře nebo kdo bude dole...opravdu jsem jí na nic takového nedokázal odpovědět a to z jednoduchého důvodu – nikoho jsem neměl. Jo, jsem divný, že je mi 18, jsem v maturitním ročníku a nikoho jsem neměl, ale prostě nebyl čas. A nebyla správná osoba. Možná za to můžou moje představy, možná za to můžou spíš romantické filmy v televizi. Taky jsem čekal, že se do někoho zamiluju na první pohled, že se uvidíme a já najednou budu vědět, že to je on. Vím, že bych pro takového člověka udělal cokoliv a opravdu by mě zajímalo, jaký je to pocit být doopravdy zamilovaný. Ale třeba nová škola poskytne nové zážitky a...třeba i nové lásky.

**

Celý týden utekl hrozně rychle a musím říct, že jsem si celý týden opravdu užil. S Markem jsme prolezli úplně celé město, chodili po nákupácích, obešli jsme všechny cukrárny a kavárny. Zkoušeli jsme dobré jídlo a Mark dokonce říkal, že škola má vlastní kapelu, kde hledají zpěváka – to, že se konkurzu účastním bylo víc než jasné. Jeden z porotců by měl být náš třídní, takže pokud dobře zapůsobím, třeba se za mě přimluví.

Poslední den před školou jsme šli obcházet papírnictví – nakoupím si všechny možné sešity, bloky, diář, psací potřeby, zkrátka všechno, co perfekcionista jako já potřebuje k zahájení školního roku. Mark mě ještě donutil navštívit kadeřnictví, takže jsem si nechal své jemně zvlněné delší vlasy zesvětlit. Takže jsem momentálně něco mezi světle hnědou a blond. Ale je to fajn, najednou se cítím, že jsem konečně našel místo, kde opravdu chci být a kde se mi líbí. A konečně si přijdu, že si život opravdu užívám, když s Markem jen tak blbneme, povídáme si a couráme se po městě.

Ráno se připravím. Nahodím na sebe něco mezi slušným a neutrálním oblečením. Abych nevypadal jako zaostalý loser, ale ani jako nějaký delikvent. Takže jsem zvolil neutrální černé rifle, bílé tričko, džínovou bundu a bílé tenisky. Zkontroluji, že jsem vyplnil všechny formuláře a papíry, které mám před začátkem výuky odevzdat našemu třídnímu. S ředitelkou jsem mluvil několikrát po telefonu, abych se ujistil, že můj zápis do školy proběhl v pořádku. Taky jsem musel uvést jako zákonné zástupce, v případě, že by se něco stalo nebo tak, Markovi rodiče, protože naši než by přijeli do školy nebo přijeli pro mě v případě nějakého problému, tak by se škola asi nikdy nedočkala.

Poblíž školy si koupíme ještě kávu a Mark mě zavede ke dveřím do kabinetu našeho třídního. Jsem zvědavý, opravdu zvědavý, jak vypadá. Vzhledem k tomu, jak ho Mark popisoval jako naprostého boha. Mark mi podrží kafe a věci a já si vezmu složku se všemi dokumenty, co jsou potřeba a zaklepu na dveře. Jakmile se ozve dále, tak pomaličku otevřu dveře a vklouznu dovnitř. Uprostřed místnosti jsou dva stoly, u jednoho sedí blonďatý učitel, který na mě pozvedne obočí a na pravé straně. Oh, můj bože. Zasekne se mi dech v krku, když se můj pohled setká s pohledem našeho třídního učitele. Cítím, jak se mi lehce rozhoří tváře a s polknutím si dám vlasy za ucho. Kdo říkal píčovinu jakože se nikdo nikomu nemůže líbit na první pohled???

„D-Dobrý den, já jsem Yoo Kihyun, nový žák." Špitnu a na chvíli zapíchnu svůj pohled do země. Trvá to pár sekund, ale pak se ozve hluboké odkašlání.

„Čekal jsem tě, jsem Lim Changkyun, tvůj třídní učitel." Myslím, že jestli bude mluvit ještě chvíli, tak se mi z jeho hlubokého hlasu podlomí kolena. Podám mu opatrně složku se všemi dokumenty a v rychlovce si ho prohlédnu. Ale zase tak, abych na něj nekoukal moc. Jak může být někdo tak nádherný!