O týden později:

Začala jsem pomalu otevírat oči a na ruce jsem zaregistrovala něčí dotyk. Když jsem oči pořádně otevřela, zahlédla jsem usmívající se Lucy. Čekala jsem, že tam bude sedět i někdo z mých přátel, ale nikdo z nich tam nebyl.

„ Doktore, probrala se!" zvolala najednou Lucy a já musela zavřít oči. Bolela mě šíleně hlava a světlo, které mi svítilo do očí, mi také moc nepomáhalo. Do dveří vešel vysoký muž s tmavšími vlasy a bílém plášti. Na tváři mu hrál úsměv, který ovšem něco tajil.

„ Dobré ráno, jsem doktor Wattson, jak se cítíte?" zeptal se a postavil se k mé posteli.

„ Bolí mě hlava a oči, ale jinak necítím  nic. Co se stalo?" zeptala jsem se a on se pousmál.

„ Měla jste nehodu na motorce. Vy si to nepamatujete?" zeptal se a já jen zakroutila hlavou. Pravda byla, že jsem si nepamatovala skoro nic. Snažila jsem si rychle na něco vzpomenout, ale bylo to marné. Poslední, co jsem si dokázala vybavit byl polibek s Lucy.

„ To se může stát, udělám vám vyšetření a povím vám více. Souhlasíte?" zeptal se a já pouze přikývla. Lehce mi prohmatal břicho a občas jsem se musela zasmát, protože to lechtalo, ale když přejel na nohy, necítila jsem vůbec nic.

„ Vůbec necítím, že se dotýkáte mých nohou. Vidím to, ale jako by jste se mě nedotkl," řekla jsem se strachem a ucítila stisk Lucy. Pohlédla jsem na ní a poté na doktora.

„ Mohu to říct před vaší kamarádkou nebo má jít ven?"

„ Je to moje přítelkyně, nikoliv kamarádka. Takže můžete," odpověděla jsem a zahlédla překvapené výrazy lékaře a Lucy. Ta se poté usmála a sledovala lékaře, který otevřel složku s mými papíry.

„ Trpíte částečnou ztrátou paměti, ale to by se mělo do několika týdnů spravit. Horší je ta druhá věc. Potvrdily se naše obavy. Pádem jste si poranila míchu a pravděpodobně už nebudete nikdy chodit," odpověděl a já zalapala po dechu. Představa, že budu muset skončit s hokejem a přijdu o vše, co jsem měla. A to zřejmě i o Lucy.

„ Je to jisté? Víte, že hraje hokej a je nejdůležitější hračkou. Musí být přeci nějaká šance, ne?" Zeptala se Lucy a já  pevně zavřela oční víčka. Tohle byla nejhorší zpráva, kterou jsem se mohla dozvědět. Můj život ztrácel smysl a jediné, co mě drželo nad vodou, byla představa společné budoucnosti s Lucy. Ta už ovšem byla také nejistá.

„ Je mi to líto, ale bude zázrak pokud bude chodit aspoň o berlích. Na nohy se postaví jen 2% lidí, co si poraní míchu. Nechám vás tu o samotě. Kdyby jste něco potřebovaly, stačí zazvonit na sestřičku," odpověděl a opustil můj pokoj. Nechala jsem slzám volný průchod a snažila se uklidnit. Všechno bylo ztracené. Moje kariéra a přátelé, které jsem v týmu měla.

„ Stacey, nic není ztracené. Ty se na nohy postavíš. Dvě procenta jsou sice málo, ale jsou tam."

„ Zlato, vše je v háji. Moje kariéra, budoucnost, prostě všechno. Jdi prosím pryč, chci být sama," odpověděla jsem a s pláčem se k ní otočila zády. Čekala jsem, že odejde, ale stále tam seděla a držela mě za ruku.

„ Proč neodejdeš? Se mnou tě nic nečeká. Jen trápení a nic víc."

„ Protože mi na tobě záleží a miluji tě. A je mi jedno, jestli budeš chodit nebo ne, protože o tom láska není," odpověděla a já se k ní otočila zpět. Usmívala se a to mě donutilo se také usmát.

„ Já tebe taky. Jsem hrozně unavená, nebude ti vadit když budu spát?" zeptala jsem se a Lucy jen zakroutila hlavou. Zavřela jsem oči a za chvíli už tvrdě spala.

Tak a abych dohnala ztracený čas, máte tu další kapitolu. Následující kapitola bude z pohledu Lucy a Jess, kde dojde k výměně názorů. Jak zareaguje Jess až se dozví, co si Stacey myslí? A bude si jí Stacey vůbec pamatovat?