Sledovala jsem jak si sedá na volnou židli a rozhlíží se kolem sebe. Jakoby přemýšlela jak vůbec začít. Když se nic nedělo, rozhodla jsem se začít sama.

„ Proč si přišla? Aby jsi mi zase ublížila? To máš marný, protože já už si hokej nezahraji. Takže, můžeš zase jít," řekl jsem a zhluboka se nadechla. Do očí se mi tlačily slzy a srdce mi bylo, jako bych běžela maraton. Nechápala jsem to.

„ Ne, nic takového. Přišla jsem, abych se ti omluvila a vše ti vysvětlila," odpověděla a já na ní překvapeně pohlédla. Vážně se mi přišla omluvit? A co mi chce vysvětlovat? Ptala jsem se v duchu sama sebe a natáhla jsem ruku k hrníčku s čajem. Katherine se natáhla a podala mi ho.

„ Tak, můžeš začít, ale nečekej, že ti to jen tak uvěřím. Neumíš si představit, jak jsi mi ublížila."

„ Právě, že umím. Neublížila jsem jen tobě, ale hlavně sobě. Všechno jsem to dělala pod nátlakem. Kdybych to neudělala, vyhodili by mě z klubu a to jsem zrovna nepotřebovala."

„ Zajímalo tě víc, že tě vyhodí, než, že někomu dost ublížíš?" zeptala jsem se a nechápavě jí sledovala. Čím dál tím více jsem přestala chápat, co po mě chce.

„ Kdyby mě z klubu vyhodili, těžko bych si hledala jiné místo. Myslela jsem si, že to bude rychlé a já se nezamiluji, ale stal se opak. Já se do tebe zamilovala a nedokážu na tebe zapomenout," odpověděla a já na ní pohlédla. Chvíli jsem si přehrávala to, co řekla a snažila se to nějak přebrat.

„ A odemne chceš teď slyšet, co? Že ti odpouštím? Nebo, mám ti snad padnout kolem krku?" zeptala jsem se podrážděně a uhnula jejímu pokusu, chytit mě za ruku.

„ Stačí, když budu vědět, že jsi mi odpustila. To ostatní je maličkost. I s láskou k tobě se nějak vyrovnám," odpověděla a já jen nad tím zakroutila hlavou. Odpustila jsem jí už dávno, jen ona to ještě nevěděla.

„ Jak ti mám odpustit? Nikdo nemá ponětí jak jsem se cítila. Nikdo neviděl moje srdce, které pomalu přestávalo být. A ty přijdeš teď, když je pro mě vše ztracené a můj život ztratil smysl," odpověděla jsem a zahlédla jak Katherine sklopila smutně hlavu a pomalu se začala zvedat. Chytila jsem jí za ruku a tak jí donutila se zase posadit.

„ Přišla jsem hned ten den, co jsem se to dozvěděla. Byla jsem tu každý den a četla ti. A doufala, že otevřeš oči a odpustíš mi," odpověděla a já se nad tímto musela pousmát.

„ Vím, že jsi tu byla, protože jsem slyšela něčí hlas. Ale až když jsi přišla a promluvila, jsem věděla, že jsi to byla ty," odpověděla jsem a ona mě jemně chytila za ruku. Tentokrát jsem neuhnula a nechala jí. Byla zřejmě jediná, kdo o mě měl opravdu strach.

„ To jsem ráda, že si to pamatuješ. Myslíš, že mi někdy odpustíš? A přestaneš mě tolik nesnášet?"zeptala se a já se na ní usmála. Po dlouhé době jsem se během dneška usmála. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale měla jsem potřebu se na někoho usmát.

„ Za jednu věc ti nemohu odpouštět víckrát. Odpustila jsem ti už dávno, protože tě i přesto, co jsi mi udělala, miluji. Ale na tom už nezáleží," řekla jsem a podívala se směrem k oknu. Vzpomínala jsem na to, jak jsem se procházela ulicemi a byla nadevše šťastná. Moc dobře jsem věděla, že tohle už se nikdy opakovat nebude. Veškerá volnost se rozplynula a s ní i moje sny.

„ Záleží na tom. Protože pokud cítíme to samé, tak co nám brání, se k sobě vrátit?"

„ Spousta věcí. Nedokážu ti věřit, nebudu nikdy chodit a tím ze mne bude navždy mrzák. A to je jen něco málo," odpověděla jsem a po tváři mi stekla slza. Nedokázala jsem si představit, že zbytek života strávím na vozíku a budu potřebovat pomoc jiných.

„ Udělám vše proto, abych ti dokázala, že mi můžeš věřit. A to další, to není žádná překážka," řekla a než jsem stačila jakkoliv zareagovat, její rty se setkaly s mými. Trvalo to několik vteřin, než má ruka instinktivně vystřelila a zastavila se o její tvář.
„ Radši půjdu, byla to asi chyba, měj se," řekl najednou a v rychlosti opustila můj pokoj.

„ Neodcházej, prosím," řekla jsem spíše pro sebe a prsty si přejela přes rty...