„Takže, s trochou štěstí už z něj v srpnu bude stejně dobrý chladnokrevný bastard jako jsou ostatní."

„Tak snad. Tohle jeho svatouškovství vážně nemáš zapotřebí." Otřásla se Aneta. „Nedovedu si to představit. Musíš být úplně vyřízená."

„Jo, to mi povídej. Nejhorší je, že pořád chce odcházet z kanceláře nejpozději v pět a má v plánu o jarních prázdninách jet na lyže s rodinou. Celý týden. Dva víkendy. No, chápeš to?"

„To je hrozný."

Eliška přikývla. „Je. A zatím nevzal žádný úplatek! Víš, jakou mi dalo práci vysvětlit čtvrtce poslanecké sněmovny, že ještě neprošel upgradem? Každou chvíli mám jejich zoufalé asistenty na uchu, a přímo žadoní o schůzku. No říkej si jim pořád, že ministr ještě není slizák a ať to zkusí za dva měsíce."

„Chudáku."

Tomášovi to začalo docházet. „Moment... Neříkejte mi, že vládu vážně ovládají ještěří bytosti?"

Eliška ho znechuceně přejela pohledem. „Kde vás, proboha, vyhrabali. Vy vážně nevíte nic, co? Proč vás vůbec přijali?"

„Je to synovec guvernéra Čéenbéčky."

„Jo, tak to už chápu. Proč si ho ale nemohl nechat u sebe v bance? Vždyť se na něj podívej. Ještěří lidi! To už jsou lepší ilumináti!"

„V klidu. Aspoň nevyrukoval se Stepfordskými paničkami jako Jakub od Maliny."

„Ten se aspoň trochu strefil."

„To máš pravdu."

„Počkejte, Stepfordské paničky?" skočil jim do toho Tomáš. Už se chytal! „Chcete říct, že je někdo strká do obří lednice a dělá z nich jakože lepší, ale robotické ministry?"

Eliška si přehodila paži přes oči. „Bože, dej mi sílu."

„Nikdo nikoho do lednice nestrká," řekla Aneta a stiskla starší kolegyni rameno.

„A co ministr Po –"

„Pšššt!" okřikla ho Aneta. „Vy vážně nevíte, co je pro vás dobré, co? Bože, prosím vás, přešlápněte si, Tomáši. No šup!"

Tomáš si nejistě stoupl o deset čísel doprava.

„Tak a teď, když si už nestojíte na vedení, poslouchejte dobře. Politika není pro lidi. Tečka. Emoce, morálka, rodina... to všechno politikům znesnadňuje nebo úplně znemožňuje práci. Proto v šedesátých letech přišli s kúrou."

„S kúrou?"