„... budu tam za pět minut," dohovořil jsem a vyšel na přechod. Měl jsem zelenou, v dohledu žádné auto, a přesto mě něco srazilo k zemi. Vstal jsem, oklepal se a snažil jsem se zjistit, co mě srazilo, ale kromě osoby v hanboku jsem nespatřil nic. Čím víc se ke mně blížila, tím víc mi někoho připomínala.

Došla až ke mně a já si vzpomněl, komu byla tak povědomá. O to víc mě ale situace zmátla. Přede mnou stála dívka, se kterou jsem chodil do školy. Rozloučila se dřív, než jsme stihli dostudovat. „Yunhee?" Nikdy jsem nečekal, že bych se s ní kdy mohl znovu setkat.

„Minho? Počkej, ty nemáš být mrtvý," promluvila hlasem, který se za ty roky vůbec nezměnil. Ona celá se vůbec nezměnila. Jak by taky mohla, už několik let nebyla naživu. Proč jsem ji tedy viděl?

„Ty zase máš. Co se stalo? Jak se to stalo? Proč jsi mi nic neřekla?" zavalil jsem ji otázkami. Nechápal jsem, jak tohle vůbec bylo možné.

Povzdechla si, jako by ji snad mrzelo, že mi takovou informaci musí sdělovat. „Já jsem. A ty teď taky. Ale nemáš být. Vlastně bychom vůbec neměli vést tuhle konverzaci." Odmlčela se, ale když spatřila můj zmatený výraz, jala se vysvětlovat: „No, já odvádím lidi do posmrtného života. Lidi nám říkaj smrtky, ale smrt je spíš nad náma a my ji nemůžeme moc ovlivňovat. Teda teď se to stalo, ale to bylo fakt omylem a asi z toho budu mít průšvih, heh."

„Takže... jsem umřel?" zeptal jsem se, protože jsem stále nechápal, co se právě stalo.

„No, jako jo, ale ne. Teď jsi mrtvý, ale vůbec nemáš být a je to docela problém, protože oživovat lidi neumím. Takže asi budeme muset jít na místní institut, aby ti tam vrátili tělo. Achjo, tohle se mi děje od tý doby, co mě převeleli do Seoulu. Je tohle vůbec Garosu-gil? Tam měl totiž někdo umřít. A sakra, zase jsem v maléru. Budeš muset chvíli počkat, tohle spěchá víc. Kudy se tam dostanu? Nebo víš co? Veď mě." Ukázala do jedné z ulic, jako by právě tam chtěla zamířit, ale ulice, na kterou se chtěla dostat, byla úplně jiným směrem. Stále jsem nepobíral, jak se něco takového vůbec mohl stát, neměl jsem ale moc na výběr, tak jsem šel směrem ke Garosu-gil. Yunhee mě brzy na to následovala.

Až cestou jsem si uvědomil, jak pomalu čas po smrti plynul. Míjeli jsme lidi, kteří se téměř ani nehýbali, jako by se pro ně čas snad zastavil, a auta, která jela tak pomalu, že jsme byli rychlejší i s obyčejnou chůzí. Dorazili jsme na místo a Yunhee se začala shánět po nějakém muži. Našla ho, jak už se blíží ke konci přechodu, a stočila volant auta, aby se do muže trefilo. Vidět, jak do někoho naráží auto ve zpomaleném režimu nebylo úplně něco, co jsem si v životě přál vidět. Trvalo to až moc dlouho, a přesto jsem nebyl schopen odvrátit zrak, ač jsem se na to dívat nechtěl.

„Proč je všechno tak pomalé?" zajímalo mě. Nedokázal jsem si představit, že by bylo vždy všechno tak zdlouhavé. Muset na všechno čekat, celý svět ve slo-mo.

„Čas si běhá, jak chce. Někdy je rychlejší, teď se zrovna fláká. A docela mě zachránil, protože jsem stihla zastihnout tady pana Go Mingyu?" Došli jsme mezitím k muži středního věku, který vypadal asi podobně zmateně jako já, když jsem svou bývalou spolužačku spatřil. Přikývl.

Ve třech jsme zamířili k jakési bráně do posmrtného života. Muž údajně vedl dobrý život a čekal jej další, lepší začátek. My jsme bránou neprošli a místo toho jsme se vydali konečně mi vrátit život. Institut se nacházel uprostřed Seoulu, jen kousek od mostu Wonhyo.

Místo působilo chladně a vřele zároveň. Rozhlížel jsem se kolem, zatímco Yunhee cosi řešila. Všiml jsem si, že na sobě všichni měli hanbok. Dokonce i výzdoba byla podobná starším časům. Moc významný dějepisec jsem nebyl, ale interiér rozhodně vypadal staře.

„Minho!" zavolala na mě a naznačila, abych přišel. Pozdravil jsem muže, se kterým hovořila, a omluvil jsem se za všechny případné nepříjemnosti, ač jsem za nic nemohl. Vyslovil jsem své přání vrátit se zpět a k mému potěšení mi bylo vyhověno. Ovanul mě mužův chladivý dech, pod kterým jsem zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, ležel jsem na kraji silnice a všechno působilo jako velmi podivný sen.

.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.・。.・゜✭・.・✫・゜・。.

Jedenáctá výzva z Drobných K-pop výzev, 722 slov.

Fun fact, trochu upravenou verzi tohoto příběhu jsem odevzdala jako slohovou práci na češtinu a dostala jsem z ní dvojku, protože jsem toho údajně „prozrazovala moc".