Zapadající slunce uvrhlo svět do odstínů ohnivě rudé a žluté. Paprsky se zrcadlily na vlnách, jež s sebou unášely dřevěný vor. Na něm ležel člověk, který v otrhané námořnické uniformě připomínal pouhý stín, tak bezvýznamný v porovnání s přírodními živly kolem.
Onen vor vlastně vůbec nebyl vorem, nicméně kapitánským můstkem nyní již dávno potopené lodi, jejíž posádka skončila na dně oceánu. Dřevěná konstrukce se monotónně houpala po hladině až do chvíle, kdy kapitán otevřel oči.
Zpod přivřených víček hleděl na odlesky na vlnách, byl jako omámený. Začal vnímat vůni soli, šumění vody a na kůži cítil hrubý dotek dřeva. Když se probralo i jeho vědomí, prudce se zvedl na kolena, jen aby se kvůli ztracené rovnováze a přívalu drtivých vzpomínek zase přitiskl k promočeným prknům pod sebou.
Loď zastihla bouře. Posádka je pryč. Zboží a zásoby skončily na dně moře.
Obezřetně se přesunul k okraji a rozhlédl se kolem, nabral do rukou chladivou vodu a zahleděl se do hlubin. Místo písčitého dna, korálů, skalisek nebo hejna ryb spatřil pouze nekonečně se rozpínající tyrkysovou modř. Ledovými prsty svírala jeho ruce, něžně ho nesla na vlnách a rozpínala se ještě dál, kam až oko dohlédlo. V tu chvíli věřil, že by moře mohlo pohltit celý svět.
Navzdory tomu, že se na míle daleko táhl širý oceán, jako další kapitán pocítil sucho. Hrdlo měl vyprahlé a každý nádech mu bolestně připomínal, že bez pitné vody dlouho nepřežije. Sípavě se nadechl a ze všech sil se snažil nepřipouštět si bolest v hrudi ani nevyhnutelnou skutečnost, jakou si právě uvědomil. Na vraku lodi se musel plavit už několik dní. V ústech cítil železitou pachuť krve, která se sbíhala na popraskaných rtech a v karmínových krůpějích stékala na jazyk.
Tělo mu stravovala žízeň, a přesto se vyděsil až tehdy, když se pod útokem ocitla jeho mysl.
Tam totiž zaútočilo zoufalství.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Musím se přiznat, že i když tenhle příběh zní beznadějně, ve chvíli, kdy mě napadl, jsem cítila jen ohromení. Akorát jsem totiž navečer vyrazila na paddleboardu směrem k ostrovu, o němž jsem psala v minulé povídce. Leží tři kilometry od břehu a já se nedostala ani do třetiny, ale voda kolem mě byla i tak hluboká takových dvacet metrů a když jsem ponořila nohy do vody, pocit, že se ta tyrkysová masa vody rozpíná úplně všude, mě naprosto ohromil. Široko daleko kolem mě bylo jenom moře s pár vlnkami na hladině, žádné skútry, žádné lodě, nic. Jenom já, moře a západ slunce.
Tu žízeň, o které píšu, jsem tehdy necítila nijak výrazně, ale když jsem dopsala poslední slovo o kapitánově utrpení, dopadla na mě s ještě větší silou. Věřili byste tomu? Připomíná mi to pocit, který jsem měla při čtení Sucha od Neala Shustermana, to jsem u sebe taky musela neustále mít lahev s vodou. Stalo se vám to někdy taky?