Hráli jsme spolu na babu ,vzpomínáš? Byl to krásný den. Měl si ten den pořád úsměv na tváři. Byl jsi tak šťastný a bezstarostný.

,,To není fér. Vždycky vyhraješ!"

Bylo mi osm a tobě dvanáct. Ještě jsme náš svět nechápali.

,,Ale je."

Krásně ses usmál. Bylo to okouzlující.

,,Bráško? Já mám hlad."

Ale dlouho to netrvalo.

,,Jasně. Jdu něco uvařit ,zatím si hrej."

Byla to chyba. Jen má chyba. Nechal jsem tě v kuchyni samotného.

Slyším křik. Sebíhám schody dolů. Dveře od kuchyně jsou zamčené.

,,Bráško? Děje se něco?"

Slyšel jsem úzkostlivé zasténání.

,,Ano všechno v pořádku. Běž nahoru za chvíli přijdu."

Byl jsem tak hloupý. Nechal jsem to být a šel jsem nahoru. Bráško..Proč jen ta lež?

,,Tak tady máš."

Podal jsi mi jídlo. Viděl jsem ale obvázané ruce a náplasti.

,,Bráško? Co se ti stalo?"

Nechtěl jsi to říkat. Chyba..

,,Ale nic a teď jez."

Bez myšlení jsem tě uposlechl bráško. Nechal jsem to být.

,,Bylo to výborné."

Na sobě jsi měl masku. Masku radosti.

,,Děkuji. Co budeme dělat teď?"

A já si toho nevšiml.

,,Hrát na schovávanou."

Byl to ten nejhorší nápad.

,,Dobře. Jedna,dva,tři..."

Schoval jsem se a čekal. Slyšel jsem dupot a myslel ,že jsi to ty. Jak naivní.

Uslyšel jsem ránu.

,,Ach ten nešika."

Myslel jsem ,že jsi něco shodil a tak jsem šel za tebou. Byla to chyba. Další velká chyba.

,,Kdo jsi spratku? Vypadni!"

Byl to otec. Opilý otec. A co bylo nejhorší ,byl jsi tam ty.

,,Vždyť je to tvůj syn! Stejně jako já! Otče! Prober se!"

Dal ti tak silnou facku ,že jsi upadl na zem. Přispěchal jsem k tobě.

,,Vypadněte!"

Oba jsme byli před domem. Byl podzim a bylo velmi sychravé počasí. Stud a bolest naše těla přikrýval ,jak nějaká deka.

Lidi tohle je první kapitola! Snad líbí 😊❤️