Brzo ráno jsem běžel do nemocnice. Chtěl jsem tě co nejdříve vidět.

,,Dobrý den. Můžu už jít k bráškovi?"

Zeptal jsem se zdvořile.

,,Ano. Můžete."

Vešel jsem do tvojeho pokoje. Ty jsi ještě spal. Byl jsi napojený na různé hadičky. Brečel jsem.

,,Štěpánku?"

Řekl si se slabým hlasem.

,,Bráško!"

Rozbrečel jsem se a vrhnul jsem se ti kolem krku.

,,Nesmíš mě opustit! Nesmíš mě opustit! Prosím! Prosím!"

Křičel jsem a brečel s nadějí ,že se stane nějaký zázrak a ty budeš zdravý jako dřív.

,,Promiň Štěpánku. Ale jinak to nejde.."

Rozbrečel jsem se víc.

,,Bráško ty to nechápeš! Jsi moje všechno! Vždycky jsi mě ochránil,vždycky jsi mě utišil a vždycky jsi mě obejmul ,když jsem to potřeboval nejvíc! Nechci do dětského domova! Ani nechci být v péči toho parchanta "otce." Prosím,prosím,prosím!"

Tentokrát ses rozbrečel i ty.

,,Budeš mi chybět. Ale já vím ,že to zvládneš. Společně s Filipem budete mít krásný život. Budu na tebe dohlížet ze shora."

Usmál ses ,ale mě to nepomohlo. Přitiskl sis mě víc k sobě. Pořád jsem brečel.

,,Bráško?"

Zvedl jsem hlavu.

,,Ano?"

Podíval ses na mě zvědavě.

,,Slib mi ,že tam nahoře budeš na mě čekat společně s maminkou."

Řekl jsem vážně.

,,Slibuji."

Lidi!!! 200 přečtení! 🥳🤩 Ily so much! 💖