*varování: dlouhá kapitola a taky 18+ *

Děkuji všem, kteří četli  můj příběh a dočetli až sem. Děkuji za podporu, hvězdičky i komentáře. Děkuji za váš čas, miláčci. Moc si vážím vašeho zájmu. DĚKUJI MOC!!!❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤

Tae-Hyung

Noc přešla v den, ale já jsem na tom byl pořád stejně. Nedokázal jsem zastavit příval slz, stejně tak jako jsem nedokázal zastavit bolestné myšlenky ohledně mé ubohosti. Pocit viny jako kdyby se mě snažil sežrat za živa. Jung-Kookie mě sice ujistil, že když všechno zvládla jeho rodina, že to jistě zvládne i ta má a že si to mám odpustit, ale moje bolestně svírající se srdce tomu nechtělo věřit. Navíc miláček neměl ani nejmenší tušení, jak zvrhlé myšlenky se mi honí hlavou. Jak si mám odpustit a odejít, když jsem tak přízemní a trapný?

Jung-Kook

Seděl jsem vedle miláčka a sledoval, jak se trápí. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nic nefungovalo! Tae už sice neměl svou temnou auru, bylo jasně vidět, že se projasnila a ne málo, ale jeho výraz lámal mé srdce. Díval se na mě provinile a smutně...

Tak moc bych mu chtěl pomoct, ale připadal jsem si víc a víc bezmocný. Jaký význam vlastně má má přítomnost? Proč mu nepomáhá to, že jsem s ním a že ho miluju?

Tae-Hyung

Už zase byla noc a já jsem už neměl sílu brečet. Jen jsem seděl a civěl před sebe. Cítil jsem se hůř a hůř. Stejně tak jsem nepřestal toužit po miláčkově těle. Tak ubohý a směšný jsem! „Tae-Hyungie?!" zašeptal Kookie a já jsem se snažil i v té tmě zadívat do jeho očí, které i přes temnotu zářily jako dvě hvězdy. „Proč je to pro tebe tak těžké?" zjišťoval a v jeho tichém hlase byla slyšet bolest. „Odpustil sis mou smrt i smrt své mámy..." pokračoval, zatím co já jsem mlčky čekal, co chce říct dál. „...tak proč... proč nemůžeš překonat ostatní chyby, které nejsou ani zdaleka tak vážné? Proč to prostě nehodíš za hlavu? Proč už nechceš odejít do astrálního světa a užívat si tam naši věčnou lásku? Copak... copak to pro tebe nic neznamená? Já pro tebe nic neznamenám?" Otevřel jsem ústa v němém úžasu, ale nebyl jsem schopen na to nic říct. Nevěděl jsem, co bych měl říct, protože jsem sám netušil, proč mám až tak velký problém si odpustit.

Taky jsem netušil, proč se do mých myšlenek vkrádá tak velká touha. „Je tvá vina větší než láska ke mně?" špitl Jung-Kookie. „Ne, není!" vyhrkl jsem bez rozmyslu. „Ale..." „Ale?" Miláček se zvedl ze země a smutně se zadíval někam na temný oceán. „Ale... je tam nějaké ale..." dodal ještě smutněji a pak se rozešel pryč ode mě. Mířil na pláž, zatím co já jsem pořád seděl a civěl za ním, jako kdyby se mi měl v té tmě ztratit navždy. „Proč nejdeš za ním?" ozval se vedle mě hlas mého anděla, a když jsem zvedl oči, naše pohledy se střetly. Jael stál nade mnou a krásně zářil. Nedíval se však vyčítavě, usmíval se. „Nemá to smysl..." posteskl jsem si. „Klidně za ním můžu chodit jako ocásek, ale dokud si neodpustím, tak to opravdu nemá žádný smysl a dokud..." zarazil jsem se a má tvář zrudla rozpaky. 

„Dokud co, Tae-Hyungie?" pousmál se vědoucně Jael a mi došlo, že o mých tužbách ví všechno. „Nemůžu se soustředit na odpuštění, dokud po něm tak neskutečně toužím." vydechl jsem s nadějí, jako kdyby mi snad anděl strážný mohl nějak pomoct. Co by ale mohl udělat? „Takže po Jung-Kookiem toužíš?" pousmál se znovu Jael a já jsem se maličko zamračil. Nemohl jsem se totiž zbavit pocitu, že si mě kvůli tomu dobírá. Přesto jsem se rozhodl, že odpovím upřímně. „Moc po něm toužím!" přiznal jsem rozechvěle. „Co to znamená? Je to u duší běžné? Proč se mi to děje? Jak se toho mám zbavit? Co mám dělat?" „Pojď!" Jael natáhl ruku a já jsem ji po chviličce váhání stiskl. Hned na to jsem už stál na nohách. „Kam mám jít?" nechápal jsem. „Za svým miláčkem!" odpověděl, ale to už mě táhl směrem k pláži, kde stál Jung-Kookie zahleděný na obzor, který byl jen o maličko tmavší než hvězdná obloha. Nijak nereagoval, když jsem náhle stanul vedle něho. 

Chápal jsem, že se zlobí a moc mě to mrzelo. Chtěl jsem proto raději pokračovat v chůzi abych miláčka ještě víc nenaštval, jenže Jael mě zastavil. „To stačí!" řekl přísně tak, že se i králíček na něho překvapeně otočil. „Tae se motá v kruhu a Kookie ztrácí trpělivost..." zlobil se anděl. „Ale proto tady přece nejste, nebo snad ano?" Oba dva jsme zavrtěli hlavou jako že ne. „Dobře." pokýval hlavou pořád stejně přísně Jael. „A víte tedy, proč tady jste?" přidal se i Rahmiel, který se zničeho nic zjevil za miláčkem, který sebou polekaně trhl. „Aby se Tae mohl zklidnit a odpustit si?" špitl Kookie, sotva se maličko vzpamatoval z toho úleku. „Proto tady je Tae, přesně tak." pousmál se Jael. „A proč tady jsi ty, Kookie?" „Abych ho podpořil?" odpověděl otázkou mírně zmatený králíček. „Správně." přikývl Rahmiel. „Takže, Jung-Kookie, měj prosím trpělivost a buď pořád se svým miláčkem, ano? On tě potřebuje!" 

„Ale..." vydechl zaraženě Kookie. „Já jsem nechtěl ztrácet trpělivost, jen... doufal jsem, že když budu s ním... že když mě miluje..." Rozhodil bezradně rukama a zadíval se smutně do mých očí. „Myslel jsem, že to odpuštění bude pro něho mnohem snazší, ale nijak mu nepomáhám, takže jsem myslel... jen jsem chtěl, aby měl klid. Myslel jsem že..." „Že se bude cítit líp, když tam bude sedět ve tmě sám?" doplnil ho Jael. „Že si pak snáz odpustí?" „Tak co mám dělat?" vyhrkl rozrušeně. „Jak mám Taemu pomoct?" Já jsem jen mlčky civěl do miláčkových očí. Za jiných okolností by mi přišlo vtipné, že se na mě dívá, ale mluví přitom tak, jako kdybych tam ani nebyl, jenže teď mi to vtipné nepřišlo. Cítil jsem rozpaky a vinu. Nechtěl jsem, aby andělé mému milovanému králíčkovi cokoli vyčítali, zvlášť když neschopnost odpustit si je jen má chyba. Už jsem otevíral pusu, že něco řeknu, jenže jsem se nedostal ke slovu, protože promluvil zase Jael. „Dej Taemu svou lásku!" poradil Kookiemu a ten užasle rozšířil oči.

„Jak mu mám dát svou lásku? Vždyť to dělám celou dobu, ne?" Taky jsem nechápal jak to Jael myslí, takže jsem vykulil oči stejně udiveně. „Co mám ještě udělat?" vydechl Kookie a v jeho hlase byla slyšet nejen frustrace, ale taky smutek. „Pořád jsem byl s ním! Dávám mu najevo své city, jak nejlíp umím. Pořád mu taky opakuju... všichni Taemu opakujeme, že si může odpustit, že si to zaslouží... i jeho rodina mu už odpustila, ale on to nedokáže. Tak co mám dělat?" Poslední slova řekl zvýšeným hlasem. Už se na mě nedíval, ale utápěl se v Jaelových očích. Jeho výraz se změnil ze smutného na naštvaný a já jsem smutně sklonil hlavu. Tohle asi nedopadne dobře... teď se miláček zlobí doopravdy. „Teď mě poslouchejte oba, ano?" řekl klidně můj anděl. „Tae za to, že si nedokáže odpustit, nemůže!" „Ne?" podivil se králíček. 

„Měl jsem vám to vysvětlit už dřív, ale doufal jsem, že na to přijdete sami." pousmál se maličko omluvně Jael. „No, nepřišli jste, tak vám to vysvětlím teď. Taeho zmanipuloval Kakabiel, to víte, že?" Oba jsme zaraženě přikývli. „Taeho vina není větší než jeho láska k tobě, Jung-Kookie..." pokračoval. Něžně pak pohladil miláčkovu tvář. „takže to není tím, že by tě snad miloval moc málo. Ani to není tím, že by s tebou nechtěl odejít. Démon i jeho temnota je sice pryč, ale ta manipulace bohužel zanechala stopy, něco jako jizvu na jeho srdci, tak proto si nedokáže odpustit. Ty, Jung-Kookie... ty musíš tu jizvu zahojit, víš?" Já i miláček jsme se na sebe užasle podívali. „Ta jizva se dá zahojit jen vaší společnou láskou." přidal se Rahmiel. „Vaše láska je jako kouzlo, dokáže očistit i zhojit to, co Kakabiel napáchal." vysvětloval miláčkův anděl a Jael přikyvoval, jakože souhlasí. „Proto se zaměřte jen na ni. Tae..." obrátil se na mě. „Nemysli už na svou vinu, ano? Nemysli na to, co jsi udělal špatně, ale mysli jen na to, co cítíš k Jung-Kookiemu. Nech lásku prostoupit celou svou myslí, srdcem... celou svou bytostí a ty, Kookie..." obrátil se pro změnu na něho. „Ty udělej to stejné!" 

„Bude to takový malý test." usmíval se Jael. „Teď se ukáže pravost vašich citů." „Jak to myslíš?" vydechl jsem polekaně. Test naší lásky? Co když neprojdeme? Ne že bych pochyboval o svých citech a o těch miláčkových jsem nepochyboval už vůbec, ale test? Neměl jsem náladu na nějaké testy. „Vezměte se za ruce!" poručil Rahmiel a my jsme ho rozechvěle poslechli. „Zadívejte se vzájemně do očí!" pobízel nás taky Jael a my jsme znovu poslechli. Srdce mi tlouklo až v krku, když jsem se začal topit v miláčkových očích. Jeho ruce se mírně chvěly. „Správně, zlatíčka." pochválil nás Rahmiel. „A teď vás necháme o samotě. Vy dva myslete, jak nejusilovněji dokážete, na své city. Myslete na to, co na tom druhém milujete... Myslete jen na lásku! Pokud jsou vaše city čisté a opravdové, stane se něco krásného." 

„Co... co se stane?" špitl Kookie, aniž by přerušil náš oční kontakt. „To uvidíš!" odbyl ho Rahmiel. „A to něco... to mi pomůže odpustit si?" ozval jsem se nejistě. „Uvidíš!" odpověděli oba andělé a pak se potichu zasmáli. „Tak my mizíme a vy dva máte práci." řekl Jael. „Nepokažte to!" doplnil ho Rahmiel. Na to oba zmizeli a my dva jsme zůstali sami. Stáli jsme na pláži, nad námi obloha posetá miliony hvězd, ale my jsme se drželi za ruce a mírně rozpačitě si hleděli do očí. Měl jsem strach, že se něco pokazí a miláček to zjevně cítil stejně. Po chvíli králíček zavřel oči a já jsem jeho jednání napodobil. Zavřel jsem oči a snažil se myslet na lásku, která byla v mém srdci. Myslel jsem na lásku svého života, na svou věčnou lásku... Jung-Kookieho. Miluju na něm všechno, úplně všechno!

Jung-Kook

Měl jsem zavřené oči, přesto jsem však vnímal Tae-Hyungieho přítomnost. City k němu jako by prostoupily celou mou bytost. Miluju ho tak, že se to ani slovy nedá vyjádřit. Miluju ho víc než sám sebe! Chvíli jsem opravdu pochyboval o Taeho lásce ke mně, ale Jael naštěstí všechny mé pochybnosti zahnal. Cítil jsem tygříkovu lásku, jako by mnou prosakovala a ta má, byla jako přílivová vlna. Už jsem nevnímal šumění moře ani vítr v palmovém háji, vnímal jsem jen své tlukoucí srdce, které hrálo symfonii lásky. Tlouklo jen pro miláčka. A pak se to stalo. Najednou jsem měl pocit, že není moje a jeho srdce, ale že existuje jen jedno... naše. Tlouklo ve stejném rytmu a tak silně, že mě to donutilo udiveně otevřít oči. Tae-Hyungie udělal to stejné. Prudce otevřel oči, chvíli se na mě díval stejně udiveně, ale potom jsme oba zvedli oči k obloze, kde jsme uviděli něco, co nám vzalo dech. Nad našima hlavama se totiž vznášelo srdce, které bylo jakoby vytvořené z duhového plamene. Vycházelo z nás... spojovalo nás. Naše srdce!

Tae-Hyung

Něco tak krásného jsem nikdy neviděl! Nad našima hlavama se vznášelo „zhmotnění" naší lásky. Co jiného než to by to mohlo být? Přenádherné srdce, kouzlo! „O tomhle mluvili?" vydechl králíček a já jsem jen omámeně přikývl. „Nejspíš." potvrdil jsem. „Je... je to nádherné!" „Tak jako vaše láska, zlatíčka!" ozval se Rahmieův hlas. „Prošli jste testem! Vaše láska je čistá a úžasná... což jsem věděl celou dobu, ale tohle jste museli vidět taky vy dva. Je to naprostá dokonalost!" Oba jsme se užasle podívali na oba usmívající se anděly. „Teď už jen tu lásku musíte ztvrdit." Řekl vesele Jael. „Jak... jak ztvrdit?" nechápal jsem a Jael na mě mrkl. „Tak jak po tom toužíš!" „Co... cože?" vydechl jsem nevěřícně. Přece... přece nemůže narážet na mé nemravné touhy, nebo ano? „Bude to poslední akt vaší pozemské lásky." vysvětlil Rahmiel. „Je to součástí vaší lásky a tohle srdce, které je symbolem vašich citů a odrazem jejich čistoty, vám to povoluje." „Bude to poslední akt na tomto světě a cesta k uzdravení Taeho srdce." doplnil ho Jael. Cítil jsem horkost, která stoupla do mých lící. Tlukot mého srdce se zvýšil a Jung-Kookie se zachvěl.

Zadíval se na mě rozšířenýma očima, jako kdyby přesně věděl, o čem andělé mluví. Nebo... že by měl stejné skryté touhy? „Vy dva jste propojení." pousmál se Jael. „Neměl stejné touhy, ale teď už je má. Takže... zlatíčka... máte naše svolení." „Nebudeme se dívat!" řekl klidně Rahmiel a pak zase zmizeli. My dva jsme na sebe užasle civěli a nějak jsme nevěděli co dělat. Máme se pomilovat? Jako vážně? Nemohl jsem však nad tím přemýšlet, protože mě zaplavila vlna neskutečné touhy. Jung-Kookie to měl nejspíš stejně, protože jsem nestihl ani mrknout a on přitiskl své rty na ty mé. Hned jsem začal laskat jeho sladké polštářky, a když pak pootevřel rty, vklouzl jsem svým jazykem do jeho úst. Líbali jsme se něžně a procítěně, se vší láskou, kterou jsme k sobě cítili, zatím co nás celé obklopila záře vycházející z ohňového srdce. Hřála, jemně se o nás otírala a prostupovala skrz nás. 

Najednou jsem pocítil dotek miláčkovy holé kůže na té své a pak jsme si oba ve stejný okamžik uvědomili, že jsme nazí. „Chci tě, králíčku!" zašeptal jsem do miláčkových rtů. „A já tebe, tygříku." vydechl omámeně. „Miluju tě, Tae-Hyungie!" „Taky tě miluju, Jung-Kookie!" Znovu jsme spojili naše rty a pak naše těla klesla do písku, aniž bychom rozpojili polibek. Rozechvěle jsem hladil jeho tělo... záda i zadeček a on stejně rozechvěle hladil mě. Líbali jsme se a nemohli přestat. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem chtěl vidět miláčkovo tetování. „Chci se podívat na tvůj zadeček." pošeptal jsem do králíčkových rtů a on se jen do polibku pousmál. „Můžeš se podívat." řekl a já jsem se radostně odtáhl jen proto, abych mohl své zlatíčko přetočit na bříško. Hned jsem se zadíval na jeho pravou půlku a mé oči se rozšířily úžasem i štěstím. Bylo tam! Srdce, které vytetoval Nam-Joon, pořád zdobilo králíčkův zadeček! Nemohl jsem tomu uvěřit. Hned jsem však zasypal ten skvost žhavými polibky. 

Zlíbal jsem celý Kookieho zadeček. Pak jsem ho znovu přetočil na záda a zádíval se do jeho nádherných očí. „Tak už si mě vezmi." špitl. Opatrně jsem ho zalehl, znovu jsem spojil naše rty v polibku, zatím co jsem začal opatrně pronikat do jeho těla. Okamžitě mě obklopilo známé teplo a Jung-Kookie slastně zavzdychal. Ani trochu ho to nebolelo, a když jsem se začal v jeho dokonalém těle pohybovat, zavřel oči a potichu zasténal mé jméno. Bylo to naprosto dokonalé spojení, nejkrásnější jaké jsem kdy zažil. Už jsem nedokázal myslet na nějakou vinu, ani kdybych chtěl, a já jsem rozhodně nechtěl. Užíval jsem si naše milování a naši lásku. Milovali jsme se něžně a dlouho, jako by veškerý čas patřil nám. 

Jako bychom měli celou věčnost jen pro spojení našich těl. Hladili jsme se, líbali a já jsem se stále pohyboval v jeho zadečku. Už mi to nepřišlo úchylné, ale naopak naprosto dokonalé! Jedno tělo a jedna duše... on a já jako jedna bytost. Vyvrcholení, které jsme měli oba současně, bylo divoké a silné jako srážka asteroidů. Brečel jsem potom a nemohl přestat. Cítil jsem však, jako by má vina mizela v nenávratnu. Zůstal jen Jung-Kookie a láska k němu... naše láska. Něžně si mě k sobě přivinul, jen co jsem vyklouzl z jeho těla. „Tak strašně moc tě miluju, Tae-Hyungie!" špitl. „Já zase strašně moc miluju tebe, Jung-Kookie!" vzlykl jsem. Hned na to jsem už zase líbal jeho sladkou pusínku. Nemohl jsem se ho nabažit a tak jsme se pomilovali znovu.

Jung-Kook

Cítit miláčka v sobě bylo jako zázrak. Po své smrti jsem nikdy tyhle touhy neměl a ani ve snu by mě nenapadlo, že se tohle stane. Teď jsem však „umíral" štěstím a láskou. Užíval jsem si tu plnost, která provázela spojení našich těl, laskal to sladké stvoření a nemohl se ho nabažit. Měl jsem radost i z toho, že mohl ještě vidět mé tetování, které nějakým zázrakem mělo i mé nehmotné tělo. Nemohlo se to však vyrovnat radosti, kterou jsem pocítil, když jsem vnímal, že Taeho vina opravdu mizí. Každý jeho příraz, každý jeho dotek byl jako nebe samo. Bylo to neskutečně úžasné a já jsem si naplno užíval rozkoš, kterou mi dával. Užíval jsem si naši lásku a spojení našich těl. Nemohli jsme se pomilovat jen jednou, to nešlo. Nakonec jsme měli čtyři kola, kdy si mě tygřík bral něžně, ale současně i dost divoce a kdy pronikal hluboko do mého nitra. Láskou bych ho snědl. 

Po posledním vyvrcholení jsem se k němu tulil a on mě pusinkoval na čele a do vlasů, zatím co nás duhová záře zahalila jako peřina. Cítil jsem se moc úžasně a celou mou bytost zaplavil klid, který jsem nepoznal ani v zakázané dimenzi. Byl jsem šťastný jako nikdy dřív! Miláček byl zjevně šťastný stejně jako já, což mé štěstí jen umocňovalo. „Tygříku?!" zašeptal jsem. „Prosím, miluj mě věčně." Tae-Hyngie se zvedl na loktu a něžně pohladil mou tvář. Zadíval se pak do mých očí. „Budu tě milovat věčně!" slíbil a pak políbil mé rty. „A ty?" ujišťoval se. „Budeš mě taky milovat věčně?" „Po ničem jiném netoužím!" řekl jsem upřímně. „Budu tě milovat věčně. Budu tě milovat navěky věků!" Potom jsme se dlouho láskyplně líbali a laskali, abychom pak mohli už jen odpočívat a užívat si vzájemnou blízkost. Opravdu bych nemohl být v tuhle chvíli šťastnější. 

Noc znovu přešla v den a my jsme pořád leželi v písku, přitulení jeden k druhému. Až pak jsem si uvědomil, že srdce zmizelo a že my jsme zase oblečení. Věděl jsem však, že to srdce je naší součástí... pořád je v nás tak, jako je v nás naše láska. „Je čas jít, zlatíčka." ozval se hlas mého anděla, a když jsme oba vzhlédli, zaznamenali jsme, že oba andělé stojí nad námi a že se oba usmívají. „Astrální svět volá!" řekl vesele Jael a hned tahal za ruku Taeho, zatím co Rahmiel zvedal na nohy mě. „Tohle bylo vaše poslední milování v tomhle světě." řekl Jael. „Ale v astrálním světě bude všechno mnohem dokonalejší a vaše spojení... na jiné úrovni..." dodal rychle, když si všiml Taeho udiveného pohledu. „Bude ještě úžasnější. Za chvíli to poznáš. Už jsi připravený odejít, nebo ne?" Zadíval se na tygříka. „Myslím, že jsem..." řekl nejistě. 

Já jsem se na něho povzbudivě usmál. „Ty to zvládneš! Spolu to zvládneme, miláčku!" ujišťoval jsem ho. „A co mám dělat?" zjišťoval. „Mysli spolu s Jung-Kookiem na astrální svět a na bránu do něho." poradil mu Rahmiel. „Zavři oči a mysli na to, že chceš opustit tento svět spolu se svým miláčkem." Tae-Hyungie zavřel oči a zřejmě se snažil usilovně myslet na to, co mu řekl můj anděl. Já jsem si ho přivinul k sobě, taky jsem zavřel oči a myslel na bránu a na to, že chci projít se svým miláčkem. „Můžete otevřít oči!" ozval se Jael a my oba jsem tak udělali. Před námi se opravdu otevřela brána do astrálního světa! 

„Co... co to je?" vydechl užasle tygřík. „Brána k naší věčné lásce." řekl jsem. „Brána domů." doplnili mě oba andělé. „Tam máme jít?" podivoval se Tae, ale já jsem chytl jeho ruku a odhodlaně vykročil směrem k bráně, zatím co mě on trochu nejistě následoval. Stanuli jsme před branou. „Ty se nebojíš?" zeptal se rozechvěle. Zadíval se do mých očí a já jsem se láskyplně usmál. „S tebou se nebojím ničeho!" oznámil jsem. Tae-Hyungie se ještě jednou nervózně otočil na pláž a palmy za námi. Já jsem mu dal ruku na rameno a taky jsem se s úsměvem zadíval na tu scenérii.

Tak nádherné místo... Náš svět je krásný a úžasný, ale já jsem věděl, že nás čeká ještě mnohem krásnější. „Pojď, neboj se." zašeptal jsem do jeho ouška. „Už jsi zapomněl? Pořád budu s tebou a budu tě milovat věčně! Navíc tě tam čeká tvá maminka!" Tae se nejistě pousmál, ale pak se na jeho tváři objevil jeho dokonalý úsměv. „Tak pojď!" vyhrkl. Vkročili jsme tedy do brány. Naši andělé šli za námi. Pomalu ale jistě jsme se blížili ke světlu na konci tunelu, ale já jsem se už nebál ani trochu. Hrozně moc jsem se těšil! 

Víc jsem stiskl Taeho ruku. Už téměř u světla jsem zastavil a tak musel miláček taky. Užasle jsem civěl na výjev, který pronikal bílou září. „Vidíš to taky?" vydechl jsem. Už jsem jednou v tunelu byl, ale viděl jsem jen to světlo. Tohle bylo nové! „Vidím!" vyhrkl miláček, který byl stejně užaslý jako já. „To je astrální svět, zlatíčka." řekl klidně Rahmiel. „Váš domov!" „Je to nádherný svět!" vypískl jsem nadšeně a Tae vypadal stejně nadšený jako já. Fakt nádhera a to byl vidět jen kousek...

„Proč jsem to takhle neviděl už dřív?" zeptal jsem se užasle. „Protože ses moc bál, Kookie." vysvětlil Rahmiel. „Strach ti nedovolil vidět tuhle krásu. Nepřipomíná ti to něco?" Jen jsem přikývl. Věděl jsem přesně, o čem mluví a chápal jsem to. Jen Tae to zjevně nechápal. „Támhle ta zářící bytost je tvá máma, Tae-Hyungie!" ukázal pohotově Jael, nejspíš aby se nezačal vyptávat. O zakázané dimenzi se přece dozví, až budeme tam. Tae udiveně zamrkal a já jsem si až v tu chvíli uvědomil, že taky vidím nějakou postavu, která celá září. 

Takže je to opravdu Taeho maminka? Do miláčkových očí vyhrkly slzy. „Vážně?" vydechl dojatě. „Vážně!" potvrdil jeho anděl. „Už na tebe čeká!" „Už jdu, mami!" vyhrkl Tae. „Už jdu za tebou, i se svým miláčkem! Tohle je Jung-Kookie, mami... moje láska... věčná láska!" Pevně stiskl mou ruku, políbil mé rty a pak jsme oba dali sbohem tomuto světu. Konečně jsme pak prošli branou. Odešli jsme vstříc věčnosti. 

Odešli jsme do světa, kde naše láska bude věčná.