Jung-Kook

Spal jsem tvrdým spánkem beze snů. „Je to tak něžné, jak jsi chtěl?", zašeptal někdo. Tae? Spal jsem, on šeptal a já jsem ho přesto slyšel zřetelně a jasně. Nestačil jsem to však nějak pobrat, protože mou mysl náhle zaplavil zvláštní pocit. Něco se dělo. Začal se mi totiž zdát sen. Byl to jen okamžik, snad pár sekund, ale přesto jsem měl před sebou celý můj život. Od mého prvního nádechu přes první kroky, první slovo „máma", hry i bitky s Jung-Hyunem, čas trávený s rodinou, ve škole, s Jiminem... leukemie, vysoká škola, Hobi a další kamarádi, vyšetření a smutná diagnóza, útěk z domova, Nam-Joon, Tae... 

Tae-Hyungie, miláček! Znovu jsem prožíval naše první setkání, náš první polibek v parku u Lotte World... naše první vyznání lásky, náš první sex. Naši lásku! Všechny ty krásné i smutné okamžiky v Seoulu. Busan... naše procházky po městě i na pláži, bolest... Prožíval jsem naše poslední milování. Viděl jsem jeho milovanou tvář než jsem usnul, Sakury. Bylo to tak živé, všechno jsem to prožíval znovu. Živý sen... nebo ne? Ne... byl jsem si víc než jistý, že to není jen sen. Přemýšlel jsem o každém okamžiku a snažil se přijít na to, co jsem mohl udělat jinak. Žil jsem správně? Naplnil jsem svůj osud? Mělo to opravdu dopadnout takhle? Opravdu jsem mrtvý? 

„Miluju tě, Jung-Kookie!", zašeptal znovu Tae. 

„Miluju tě a nikdy nepřestanu!" Ach ta slova... tak krásná, současně však plná smutku. Chtěl jsem vidět svého miláčka. Chtěl jsem otevřít oči, ale nešlo to. Kolem mě byla už jen tma a ticho. Už jsem neslyšel jeho bolestný šepot. Ticho mě ohlušilo a strach se stupňoval. Byl jsem zmatený a dezorientovaný. Nechápal jsem, co se děje. Je tohle vážně smrt? Jen ticho a tma? Takhle to přece být nemůže! Nevěděl jsem, co mám dělat a byl jsem víc a víc vyděšený. Najednou však jako by mé tělo uchopila nějaká síla...