*Tak miláčci... tohle je poslední kapitola a pak už bude "jen" závěr. Užijte si čtení... *

Tae-Hyung

Tulil jsem se ke svému miláčkovi a snažil se přežít nával všech těch pocitů. Už jsem to však nezvládal. „Králíčku?!" vydechl jsem bolestně a on se se smutným úsměvem zadíval do mých očí. „Chceš už jít?" zeptal se potichu. Jen jsem přikývl a Jung-Kookie si mě k sobě přitiskl ještě víc než před tím. „Tak odcházíme." rozhodl. Naposledy jsem se pak rozhlédl po truchlících přítomných. Naposledy jsem se zadíval na svou milovanou rodinu, kluky z organizace, Nam-Joona i Dong-Hana s poděsem. „Sbohem." zašeptal jsem. „Setkáme se v astrálním světě..." Po tváři mi skanula slza, kterou miláček hned něžně setřel, a já jsem se pokusil o úsměv. Podíval jsem se taky na oba anděly, kteří stáli vedle a mile se usmívali. Nakonec můj pohled zůstal uvězněný v tom Kookieho. „Můžeme?" pousmál se a já jsem vděčně přikývl. Potřeboval jsem co nejrychleji pryč. Jung-Kookie se rozhlédl. „Sbohem, Moonie!" vydechl. 

Zavřel pak oči a snažil se soustředit. Já jsem ještě chviličku sledoval jeho nádhernou tvář, ale pak jsem přitiskl svůj nos do jeho krku a vdechl jeho sladkou a osobitou vůni. Už navždy musím být jen tam, kde je on! Zavřel jsem oči a po chvíli jsem pocítil tu zvláštní sílu, která nás oba vyzvedla. Když jsem pak oči po nějaké chvíli znovu otevřel, zjistil jsem, že jsem v nějakém neznámém bytě. „Vítej u nás doma." ozval se miláček a já jsem se rozhlédl ještě užasleji. Takže to není byt, ale dům. A tohle... tohle je... ? „Tohle je můj pokoj, tygříku." přikývl, jako kdyby mi četl myšlenky. „Takže tady jsi žil?" vykulil jsem oči. Nedoufal jsem, že někdy uvidím místo, kde můj králíček strávil většinu svého života. Ale jsem tady! Rozhlížel jsem se pak ještě s větším zájmem.

Pokoj byl světlý a prostorný. Vlastně se dá říct, že převládala bílá. Bílé stěny, bílá vestavěná skříň a taky bílá postel, trochu neprakticky přiražená svým čelem do okna. V černé barvě bylo jen kovové křesílko u postele a klavír kousek dál. Celá jedna stěna pokoje pak byla pokryta obrázky, které znázorňovaly různé výjevy z Kookieho života. Ať už to byly kresby, malby nebo fotografie, kterých bylo nejvíc, viděl jsem na nich lidi, zvířátka, ale taky město a přírodu. Obrázky byly krásně nakreslené, namalované i vyfocené. V tu chvíli mi přišlo hodně líto, že Jung-Kookie musel umřít a že si nemohl splnit svůj sen. Měl cestovat a fotit. Měl si užívat život... Snažil jsem se zaplašit tyhle smutné myšlenky, ale moc to nešlo, ani když jsem pak obhlédl nejen Kookieho krásný pokojíček, ale taky zbytek domu spolu se zahradou. Měli hodně pokojů a úžasnou kuchyň. Líbilo se mi tam. Celý dům dýchal novotou a osobitým kouzlem, které mu nejspíš vtiskla právě paní Jeon. 

Králíčkův domov byl tak jiný než naše farma. Snažil jsem si představit, jak tady miláček žil a docela mi to šlo. Musel mít krásný život, kdyby nebyl nemocný. Zatracená leukemie... zatracený nádor! Jung-Kookie mě vzal za ruku a usmál se. „Pojď, podíváme se, co dělá má rodina." řekl klidně. Jako kdyby se snažil přivést mě na jiné myšlenky, a já jsem souhlasil. Chtěl jsem už víc poznat jeho blízké. Jung-Kookieho máma, otec i bratr seděli v obývacím pokoji, který byl jak jinak než krásně zařízený. Nebyl vyloženě moderní, ale starý taky rozhodně ne. Prostě dokonalý jako všechno kolem. 

Já jsem se však zaměřil hlavně na lidi v něm. Už jsem je viděl na Jung-Kookieho pohřbu, ale až teď jsem měl možnost pořádně si je prohlédnout. Kookieho máma je opravdu krásná, otec působí sympaticky a Jung-Hyun je starší verze mého miláčka, až na to, že králíček je mnohem mnohem sladší! Musel jsem se pousmát nad roztomilostí mého zlatíčka a políbit jeho sladké rtíky. Všichni tři zjevně vzpomínali na mého miláčka. Prohlíželi fotografie, po tváři jim občas stekla slza, ale přestože pořád cítili smutek, v jejich hlase byla slyšet jen láska. Ani stopa po výčitkách. Potěšilo mě to, ale pořád mi bylo líto, že je musel Kookie opustit.

Jung-Kook

Bylo tak zvláštní být zase doma, ale už jsem necítil smutek, zvlášť když byl Tae-Hyungie se mnou. Nechtěl jsem, aby mě litoval, tak jsem se rozhodl, že svou návštěvu omezíme jen na minimum. Zdálo se, že má rodina všechno snáší dobře. Vzpomínali na mě s láskou a to mě neskutečně hřálo u srdce. Tae se však nepřestával tvářit smutně. „Půjdeme." zašeptal jsem do jeho ouška. Chtěl jsem ještě navštívit Jiminieho, kde jsem doufal, že bude i Hobi a pak už jsem chtěl zamířit na Taeho vysněnou pláž. Měl jsem čím dál větší pocit, že už není důvod cokoli protahovat. Je potřeba zaměřit se na miláčkovo odpuštění a konečně opustit tento svět! Tae souhlasil. Chtěl jsem, aby mě znovu políbil a ani s tím neměl žádný problém, takže jsme se chvíli líbali, než jsem dal sbohem mému domovu a hlavně mé rodině. Těšil jsem se, že se s nima znovu setkám. Tohle není sbohem navždy! Už jsem však chtěl jít... 

Urputně jsem se proto soustředil na mého nejlepšího kamaráda, zatím co se ke mně tygřík tiskl a když nás ta zvláštní síla přenesla, zjistil jsem, že jsme na Busanské pláži, respektive na Gwangalli beach. Trochu zmateně jsem se rozhlédl, protože jsem nečekal, že se octneme zrovna tady. Myslel jsem, že bude Jiminie doma nebo třeba u Ho-Seoka. Měl jsem však radost, že můžu být na pláži, na které jsem strávil poslední dny svého života. Tady jsem se procházel po tygříkově boku a byl jsem tak šťastný... 

„Jenže já pořád jsem šťastný!" uvědomil jsem si a celou mou bytost zaplavilo neuvěřitelné štěstí. Jsem hrozně moc šťastný a budu ještě víc, až odejdeme do astrálního světa. Už mě tady vážně nic nedrželo, šel bych hned, kdyby byl miláček připravený. Jenže on není... ještě ne. Snažil jsem se proto užít tuhle chvíli a nemyslet na to, co nás čeká, přestože mé srdce tlouklo nedočkavostí. Na pláži bylo jen málo lidí jako tenkrát, po Vánocích. Byl tady nádherný klid, který „narušovalo" jen šumění moře. Jak já miluju ten zvuk. 

Ale kde jsou mí kamarádi? Pak jsem je uviděl. Kráčeli ruku v ruce po pláži, jako kdyby už byli opravdový pár. Byl na ně moc krásný pohled a já bych si nepřál nic jiného než to, aby už dal Jimin Ho-Seokovi své srdce. Možná, že se už tak stalo?! Kéž by. Dokonce i Tae-Hyungie se usmíval, když ty dva viděl. Jimin měl obarvené vlasy na růžovo a vypadal roztomileji než kdy dřív. Všiml jsem si, že se na něho Hobi dívá jako na svatý obrázek, což se mi moc líbilo. Najednou však pustil Jiminovu dlaň a rozběhl se někam pryč. Nejen můj nejlepší kamarád byl zmatený. Udiveně jsme se na sebe s tygříkem podívali, ale to už byl Hobi zpět. Postavil se za svého miláčka a s úsměvem otevřel dlaň. Jiminie trochu nejistě nahlédl.

„Vždyť tam nic není!" vydechl nechápavě a pak se zadíval do Hobiho tváře. „Není?" usmíval se poťouchle můj druhý kamarád. „On tam opravdu nic nemá!" konstatoval stejně nechápavě Tae a já jsem taky nechápal. Co to Hobi zkouší? „Není!" zamračil se Jimin. „Oh, vážně?" smál se Ho-Seok, ale pak zvážněl. Otočil si Jimina čelem k sobě a zadíval se do jeho očí. „Jen jsem tím chtěl tak trochu trapně naznačit, že i když to není vidět, mám své srdce na dlani a patří jen tobě!" řekl mírně rozpačitě. „Prosím, nezlom ho." Jimin chvíli užasle civěl, ale pak se usmál. „Nebylo to trapné." vydechl. „Jen nesouhlasím s tím, že to není vidět. Dáváš mi svou lásku najevo moc úžasně, Hobi!" Natáhl se pak, aby mohl políbit jeho rty. „Nikdy ti neublížím!" zašeptal pak do jeho rtů. Já jsem pak dojatě sledoval, jak se ti dva líbají. Opravdu to vypadalo, že je všechno na té nejlepší cestě. 

Už jsem vážně neměl důvod zůstávat. Chtěl jsem zažít svou vlastní romantiku, s mým tygříkem. Láskyplně jsem se na něho zadíval. Tae se usmíval a pořád sledoval ty dva. Já jsem však vzal jeho bradu do své dlaně a než stačil mrknout, přivlastnil jsem si jeho sladké rty. Líbal jsem tygříka něžně a on stejně něžně spolupracoval. „Pojďme už pryč." řekl jsem pak odhodlaně a miláček přikývl. „Dobře, králíčku." pousmál se. Přitiskl se ke mně a já jsem ho objal. Zaměřil jsem pak svou mysl na ostrov Tonga a než jsme se nadáli, velkoměstská pláž zmizela a my dva jsme se octli na té miláčkově vysněné. 

Byla to opravdu nádhera a Tae-Hyungie nestačil zírat. „ O tomhle místě se mi zdálo?" vydechl užasle po chvíli, kdy se jen s otevřenou pusou rozhlížel. „Je... je to tady nádherné!" vykřikl šťastně a pak mě láskyplně políbil. „To teda je!" přikývl jsem nadšeně. Moc mě potěšila tygříkova reakce. „Opravdu jsem toužil vzít tě na takovéto místo." zašeptal pak do mých rtů. „Ale nakonec jsi mě tady vzal ty..." Znovu přitiskl své polštářky na mé rty. „Jenže... jenže až po smrti..." dodal už mnohem smutněji. 

„Miláčku!"napomenul jsem ho. „Jsme sice po smrti, ale... i když nemůžeme vnímat vítr a teplo slunce... připadáš si mrtvý?" „Vlastně... vlastně ne..." pousmál se pořád smutně, ale pak se usmál veseleji. „Tak to tady můžeme prozkoumat?" „Jistě." usmál jsem se a on mě chytl za ruku. „Poběž!" vyhrkl, ale to už mě táhl za sebou. Běželi jsme po pláži a já se musel smát. Tentokrát jsem však neztrácel dech a ten běh mě nijak neunavoval. Byl to skvělý pocit. Obhlédli jsme pak ostrov ze všech možných stran, až jsme si našli jedno místečko, kde byl největší klid, ale pořád s výhledem na oceán. 

„Tae by se už měl zaměřit na svůj odchod." ozval se hlas Jaela. Až doteď nás nechávali bez své zjevné přítomnosti a tak jsme sebou překvapeně cukli. „Už?" špitl Tae-Hyungie. Zjevně se mu do toho nechtělo. „Já ještě nechci odcházet... líbí se mi tady!" namítl. Jen jsem si vyměnil mlčenlivý pohled s oběma anděly. Miláček si musí odpustit, ale do toho procesu ho nemůže nikdo nutit. Bude to ještě těžké, to mi bylo jasné. Tak co... zůstaneme tady tak dlouho, jak bude potřeba...

Tae-Hyung

Ostrov byl opravdu nádherný! Nepamatoval jsem si sice sen, ve kterém jsem se s králíčkem procházel po stejně úžasné pláži, ale přesto jsem měl pocit, jako kdybych tady už někdy byl. Ve svých představách a tužbách... Opravdu jsem snil o tom, abych směl s miláčkem navštívit stejně krásný ostrov. Toužil jsem po tom, aby byl Jung-Kookie zdravý a nás čekala krásná budoucnost, ve které bychom spolu objevovali svět a nacházeli právě stejně nádherná zákoutí naší úžasné planety. Cítil jsem větší a větší lítost, že nejsme naživu. Bylo by to opravdu dokonalé... škoda. Kookie se mě snažil uklidnit, ale podařilo se mu to jen částečně. Snažil jsem se pak na to nemyslet. 

S Jung-Kokiem jsme pak prošli celý ostrov a já jsem se začal cítit líp. Když však Jael připomněl důvod, proč jsme tady, posmutněl jsem znovu. Nechtělo se mi do toho. Neunikl mi pohled, který si Kookie vyměnil s oběma anděly, mluvil za vše. Ale co mám dělat? Opravdu bych si moc chtěl všechno odpustit a odejít do astrálního světa, ale ještě raději bych byl stále živý a mnohem víc, než po zpytování svědomí, jsem toužil po milování se svým králíčkem. Může se má touha vůbec naplnit? Nevím, jak dokážu potlačit své touhy a soustředit se na sebe... Navíc jsem si chtěl ještě užít tento ostrov a miláčka v podobě, ve které je. 

Miláček mě ke všemu začal líbat a já jsem protlačil svůj jazyk do jeho pusínky. Líbali jsme se dlouho a procítěně, jako by snad sdílel mé touhy. Já jsem však věděl, že nesdílí, že on je už jinde... To jen já jsem zvrhlý a nadržený pitomec... jsem tak přízemní. Hrůza, chtěl bych to změnit. Posadil jsem se do písku a zadíval se na moře. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to dokážu a že nezklamu svého miláčka ani svého anděla strážného. Nesmím přece zklamat ani své blízké a chci se znovu setkat se svou mámou. Chci zůstat s Jung-Kookiem a milovat ho věčně! 

Snažil jsem se proto usilovně myslet na odpuštění... snažil jsem si odpustit. Mé srdce už sice nesvírala ta stejná temnota, ale i tak to bylo moc těžké. Miláček se ke mně mlčky tulil a já jsem vděčně vnímal jeho blízkost, zatím co po mé tváři stékaly slzy. Všechna má vina svírala mé srdce a já jsem brečel jako malý. „Nemůžeš nic napravit, ale odpustit si opravdu můžeš!" řekl můj anděl. Něžně pohladil mou tvář a setřel tak mé slzy. „Ty to dokážeš!" mrkl na mě. Jen jsem nejistě přikývl. Jael a Rahmiel nás potom nechali o samotě, ale Jung-Kookie pořád zůstával po mém boku. Seděli jsme a mlčeli, přesto jsem však vnímal jeho tichou podporu. 

Ani nevím kdy, ostrov zahalila tma. Na obloze se rozsvítily tisíce... miliony hvězd, ale mé srdce jako by potemnělo. Ač jsem moc chtěl, nedokázal jsem si odpustit a nedokázal jsem přestat toužit po svém miláčkovi. Bylo to moc frustrující, ale já jsem nedokázal nahlas říct, co mě trápí. Jak si mám odpustit, když mě rozptylují tyhle zvrhlé touhy? 

Měl jsem pocit, že to nedokážu...