*Předem se omlouvám za maličko delší kapitolu, ale potřebovala jsem tam narvat co nejvíc. Blíží se konec... *

Tae-Hyung

Po chvíli jsme se přesunuli do kuchyně, abychom se dozvěděli, že se můj pohřeb bude konat ve středu, třetího ledna na hřbitově v Cheongna. Bylo mi sice líto, že mé tělo nebude „odpočívat" blízko toho miláčkova, ale Jung-Kookie tvrdil, že to vůbec nevadí, protože jediné na čem záleží, je fakt, že naše duše... že my dva jsme spolu a tak to prý i zůstane. Věděl jsem, že má pravdu a tak jsem přestal řešit místo, kde spočinou mé ostatky. Mé tělo sice nebude u toho Kookieho, ale bude vedle těla mé maminky. Navíc jsem se svým miláčkem a nikdy, NIKDY se ho už nevzdám! Můj pohřeb... Mezi přítomnými však panovala pohřební atmosféra už teď. Táta i bráška plakali a Eon-Jin se tulila k Seok-Jinovi. Taky moc plakala.

Hanie se pro změnu tulil k Taeyongovi, který jediný zachoval klid a snažil se utěšit svého přítele, jehož tvář už zase smáčely slzy. Konečně se ten poděs choval tak, jak můj ex celou dobu potřebovala já jsem se i přes silnou bolest, která ze všech vyzařovala, musel pousmát. Opravdu jsem si přál pro Hanieho jen to nejlepší.

S miláčkem jsme se dohodli, že odejdeme na ten kouzelný ostrov až v den, kdy půjde mé tělo do rodinné hrobky. Přestože jsem se už zase cítil mizerně, chtěl jsem ještě zůstat, protože jsem doufal, že ještě před tím, než se odejdu zklidnit a odpustit si, uslyším ta kouzelná slůvka o odpuštění nejdřív z úst svých blízkých. Potřeboval jsem to slyšet, a proto jsem se rozhodl, že tu bolest vydržím. Taky jsem chtěl vidět, že Taeyong dodrží slovo a bude se chovat k mému ex s láskou a pochopením, které projevuje právě teď. 

Miláček i oba andělé se snažili poskytnout mi útěchu a jen díky nim jsem tu hroznou bolest ustál. Hlavně díky králíčkovi, který mě objímal, líbal, hladil a taky šeptal krásná slůvka do mého ucha. Všichni tři mě ujišťovali, že všechno dobře dopadne a já jsem se snažil nepochybovat. Jin s tátou ještě probral pár drobností, které se týkaly obřadu a Hanie pak pomohl tátovi vybrat oblek, který na mě oblečou. Sledoval jsem se slzami v očích, jak prohlížejí mou skříň, než našli oblečení, které se podle jejich názoru hodilo. To ostatní už zařídil Seok-Jin. Pak se můj ex a poděs začali chystat k odchodu s tím, že se všichni znovu uvidí na pohřbu.  

Gyu ještě Hanieho objal. „Kdyby něco, tak volej." řekl potichu tak, aby ho Taeyong neslyšel. „Dobře..." špitl Hanie. „Děkuji za všechno, Gyu. Jsi opravdu nejlepší kamarád!" „To proto, že tě mám opravdu moc rád." vydechl můj bráška a víc ho sevřel. „Nemusíš mi děkovat." Hanie se pousmál, odtáhl se a něžně pohladil bráškovu tvář. „Taky tě mám moc rád." řekl dojatě, ale to už ho Tae táhl za ruku pryč. Už se stihl se všemi rozloučit a nejspíš nechtěl ztrácet čas. Můj bývalý přítel ještě jednou poděkoval  Jinovi, rozloučil se s tátou, sestřičkou i s Gyu a pak už oba odešli. Já a Jung-Kookie jsme ještě den zůstali na farmě a sledovali jsme, jak se rodinka snaží fungovat. Jejich bolest byla pořád stejně silná, ale snažili se, jak se dalo. Jin řekl, že odjede za svýma povinnostma až po mém pohřbu.

Informoval o datumu taky ostatní členy organizace a kluci slíbili, že přijedou. Dokonce ani Yoon-Gi neměl žádné připomínky, jen prohlásil, že bude tam, přesně v jedenáct, kdy má začít obřad. Napadlo mě, že nejspíš pojedou všichni spolu Kyungovým autem, nejen proto, že ho má nejpohodlnější. Gi totiž nerad řídí a Se-Hun auto nemá, tak jako jsem neměl ani já, i když on vždycky tvrdil, že si prý jednou auto koupí a že prý bude mnohem lepší než to, které vlastní náš domácí. Přál jsem Huniemu, aby mu to vyšlo. Jin zavol dokonce i tomu modrovlasému klukovi a Nam-Joonk k mému nemalému překvapení slíbil, že taky přijede. 

Potěšilo mě to, zvlášť když mi neuniklo, že můj miláček svého kamaráda moc rád uvidí. Všechno jsme slyšeli... ať žije hlasitý odposlech. Dohodli jsme se pak s Kookiem, že před ostrovem navštívíme taky jeho rodinu v Busanu a že mi miláček ukáže, kde žil a vyrůstal. Těšil jsem se, protože se nezdálo, že by to mohlo mého králíčka jakkoli rozrušit. Nejspíš se už přes všechno opravdu přenesl, což mi dávalo naději, že já to zvládnu taky, i když pobyt na farmě byl opravdu těžký.

Nakonec jsem se v duchu rozloučil se svou rodinou... jen na chvíli, protože je uvidím na svém pohřbu... a všichni čtyři jsme se přemístili do Tayeongova bytu. Nikdy jsem u něho nebyl, ale stačilo myslet na Dong-Hana a tak jsme se octli tam, kde zrovna byl, což byl právě byt jeho přítele. Opravdu jsem moc chtěl vidět co se děje u nich doma, když nemají žádné svědky. Alespoň ne takové, o kterých by věděli. Taeyongův byt byl útulný a potěšilo mě, když jsem zaznamenal, že jeho chování nebyla jen přetvářka. Hanie byl pořád smutný kvůli mé smrti, ale poděs se snažil, aby nebyl smutný moc a krásně se o něho staral. Kromě polibků a hlazení si nic intimnějšího naštěstí nedovolil.  

Nachystal skvělou večeři a napustil pro oba vanu. Převázal pak Hanieho zápěstí a dokonce pak namazal jeho bolavý zadeček krémem, za což jsem si vysloužil Jung-Kookieho pobavený šťouchanec, protože si králíček všiml, že jsem hned neodvrátil zrak. Ale já jsem už neslintal, jen jsem chtěl naposledy vidět to krásné pozadí. Můžu za to, že je můj ex tak sexy a že jeho zadek přitahuje oči jako magnet nějaký kov? A tak jsem občas mrkl na to, jak ten Tae jemně roztírá krém na Hanieho dokonalé půlky, zatím co si on pohodlně hověl na bříšku. Jung-Kookie se naštěstí nezlobil, za což jsem byl nesmírně vděčný. Na to mi králíček s úsměvem řekl, že on viděl Nam-Joonův zadek, za což si vysloužil pobavený šťouchanec zase ode mě. Taky jsem se nezlobil, vždyť o nic nešlo.

Nejvíc jsem však doufal, že ještě jednou budu smět vidět králíčkův nádherný zadeček. Jael mi už totiž stihl vysvětlit, že my dva změníme podobu... Až odejdeme do astrálního světa, budeme prý vypadat jako nějaké zářivé bytosti... snad hodně podobně jako andělé, takže to nádherné, co na Jung-Kookiem miluju, už neuvidím. Proto jsem se rozhodl, že se na ostrově rozhodně ještě podívám na králíčkovo nádherné tělo a taky zkontroluju, jestli má na zadečku své rozkošné tetování. Těšil jsem se jako malý, ale pro jistotu jsem nic neříkal nahlas, protože jsem si uvědomoval, že bych se měl soustředit na jiné věci, jako je třeba to odpuštění, k čemuž taky doufám dojde. Jung-Kookie mé maličko nemravné myšlenky nezaznamenal, jenže oba andělé se na mě vědoucně a taky dost pobaveně usmívali, protože přesně věděli, na co myslím a já jsem zrudl rozpaky. Přistižen. Ale... co nadělám? Jsem to prostě já. 

Snažil jsem se raději nemyslet na miláčkovo nádherné tělo a ani se nedívat na zadek mého ex. Potřeboval jsem rozptýlit a tak jsem se vyptával na astrální svět i na tu novou podobu... koneckonců mě to taky hodně zajímalo a hlavně Jael mi o všem moc rád povyprávěl, zatím co Kookie poslouchal, Rahmiel přikyvoval, že to všechno říká správně a kluci se chystali na spaní. Konečně jsem mohl pochopit, jak je to s podobou našich andělů, což jsem až dosud nechápal, protože i to mi můj anděl strážný moc rád vysvětlil.

Když už pak šli kluci konečně spát, tulil jsem se k miláčkovi a užíval si jeho blízkost. Byla to chvíle úlevy, protože jsem už nemusel snášet Hanovu bolest, která byla sice menší díky Taeyongově péči, ale i tak trápila mé srdce. Teď jsem se však mohl naplno věnovat své věčné lásce. Naši andělé nás láskyplně sledovali a nijak nekomentovali to, že se každou chvíli líbáme a že nám nestačí říct jen jednou, že se milujeme. Říct ta slova jen jednou, to opravdu nejde. Vždyť je tak krásné to slyšet. Ještě krásnější je však lásku prožívat a cítit. „Miluju tě, miluju tě, Jung-Kookie! Moc tě miluju!" opakoval jsem jak na kolovrátku a miláček opakoval to stejné. 

Zůstali jsme tam až do dne pohřbu a já jsem se tak mohl ujistit, že Tae opravdu nekecal. Cítil jsem z něho jeho lásku, konečně jsem ji opravdu mohl vnímat a jeho starostlivost to jen dokazovala. Byl milý a pozorný. Dokázal dokonce vykouzlit úsměv na Dong-Hanově krásné tváři, za což jsem byl opravdu vděčný. 

Potom jsem se rozhodl odejít do pohřebního ústavu. Chtěl jsem ještě vidět mé tělo, což mi sice králíček vymlouval, ale já jsem si nedal říct. Prostě jsem se chtěl ještě jednou vidět. Do pohřebního ústavu jsme se přenesli v okamžiku, kdy mě zřízenec oblékal. Už jsem měl oblečené kalhoty a košili, zbývalo jen sako. Užasle jsem pak zíral na to, co ze mě zbylo. Po krvi nebylo ani stopy a má tvář vypadala, jako kdybych jen spal. To se jim vážně povedlo! Zřízenec někam odběhl, ale já jsem nepřestával zírat, zatím co jsem se tiskl ke svému miláčkovi. Nedokázal jsem odtrhnout zrak od své tváře. Vážně jsem tohle byl já?

„Jsi pořád tak krásný, tygříku." zašeptal Kookie a já jsem nasucho polkl. Bylo opravdu divné vidět sám sebe... mrtvého. Miláček něžně pohladil mou tvář. „Je to jen tělo..." pousmál se maličko smutně. „Nechtěl jsem to tak, ale přesto jsem neskutečně šťastný, že už tě mám u sebe!" Konečně jsem se odvrátil od té mrtvolky a zadíval se do králíčkových nádherných očí. „Ani nevíš, jak šťastný jsem já!" řekl jsem upřímně.

Už jsem se pak na své tělo raději nedíval, ten krátký pohled mi stačil. Ani potom, co ho dooblékali a ani když přišli mí blízcí, kteří pak nade mnou ronili hořké slzy. „Je čas vyprovodit tě na poslední cestu, synku." plakal táta, který k sobě tiskl Eon-Jin. Malá nejspíš trvala na tom, že mě chce ještě jednou vidět a určitě si to nedala vymluvit. Chápal jsem to, protože tyhle touhy prostě máme v rodině. Jin držel kolem ramen brášku a oba byli moc smutní. „Nezlobím se na tebe, Tae-Hyungie!" řekl ještě táta a něžně pohladil mou tvář. „Pozdravuj maminku, ano? Mám tě moc rád!" „Taky tě mám moc rád, tatínku!" vzlykl jsem a miláček si mě k sobě víc přivinul. „Budu pozdravovat maminku, slibuju!"

Jeho slova mě neskutečně dojala a tak jsem brečel jako malý, zatím co mě králíček hladil a pusínkoval do vlasů. Gyu taky pohladil mou tvář. „Odpouštím ti, bráško." zašeptal a mně se málem podlomila kolena. „Sbohem, Tae..." řekl Jin. „Mám tě moc rád!" „Taky tě mám moc ráda, bratříčku!" plakala sestřička, kterou táta nadzvedl, aby mě mohla pohladit. Já jsem se víc přitiskl k Jung-Kookieho tělu. Už jsem skoro nemohl stát, jak mě jejich slova zasáhla. Bylo to moc krásné tohle všechno slyšet, ale byl to tak intenzivní pocit, že jsem z toho málem znovu umřel. Odpustili mi! Opravdu mi odpustili! Brečel jsem, chvěl se a Jung-Kookie mě utěšoval. Nakonec zavřeli rakev a zřízenec přinesl věnec, který vybral můj bratranec. Byl moc krásný! 

Rozechvěle jsem pak sledoval, jak všichni i s rakví opouští místnost. Trvalo dlouho, než jsem se uklidnil natolik, abych se mohl přemístit na hřbitov. Museli zasáhnout i Jael s Rahmielem, ale nakonec jsem přestal brečet a tak jsme mohli zamířit na místo „mého posledního odpočinku." Hrobka už byla nachystaná i s mou fotografií, kterou nejspíš taky vybral Seok-Jin.

Proč zrovna tuhle? Světlé vlasy jsem měl ani nepamatuju kdy, ale nejspíš nenašli žádnou vhodnější. „Takhle jsem tě nikdy neviděl!" vydechl užasle miláček. „Slušelo ti to!" dodal obdivně a já jsem se pousmál. „Takhle mě chvíli viděl Dong-Han." uvědomil jsem si. „Ale myslím, že tmavé vlasy mi sluší víc, nebo ne?" „Rozhodně!" mrkl na mě králíček. „S tmavými vlasy jsi naprosto dokonalý, tygříku!" „Ne tak jako ty, králíčku!" oplatil jsem mu a pak jsme se políbili,jako bychom ani nebyli na hřbitově. Moc jsem potřeboval jeho polibky!

Nakonec jsem se rozechvěle rozhlédl. Až pak jsem si uvědomil, že je tam hodně lidí. Všichni se přišli rozloučit a já jsem byl vděčný. Viděl jsem ostatní rodinu, své spolužáky, známé a taky kamarády. Byli tady už i Kyung, Se-Hun a Yoon-Gi, který vypadal smutně, i když neplakal. Jung-Kookie se zvědavě rozhlížel. Kyunga už znal, Yoon-Giho už taky viděl, ale Hunieho „potkal" poprvé. Usmál se a řekl, že vypadá moc sympaticky, což doopravdy je! Rozhodl jsem se, že musím vyhledat Chaneyola, až budeme v astrálním světě. Chtěl bych ho pozdravovat, i když mě o to Se-Hun nepožádal. Bolelo mě vidět jeho slzy, ale naštěstí mu Kyung poskytoval oporu, za což jsem byl moc rád.

Nevím proč, ale napadlo mě, že by byli hezký pár, i když jsem neměl tušení, jestli je můj bývalý domácí na kluky, nebo ne. Krásně však Se-Huna utěšoval a to vykouzlilo malý úsměv na mé tváři. Ještě víc mě však mrzelo, že jsem nepoznal dřív jak super kluk to je. Zjistil jsem to bohužel dost pozdě, ale co už nadělám? „To bude dobré, miláčku." utěšoval mě králíček, když jsem řekl své pocity nahlas a nejen ty ohledně Kyunga. „Už to nemůžeš napravit, ale odpustit si můžeš. Prosím, musíš si odpustit!" Jen jsem přikývl. Musím si odpustit, protože bych jinak přišel o všechno a to rozhodně nechci!  

Pořád dost rozechvěle jsem se díval po lidech, kteří přišli, a mé oči se plnily novýma slzama. Viděl jsem Dong-Hana, jak pláče a jak ho Taeyong objímá. Tolik lásky a péče... jak krásné! Doufal jsem, že to takhle vydrží co nejdýl, pokud možno třeba navždy. Musel jsem uznat, že jsou krásný pár a moc jsem to Haniemu přál. Hlavně ať je šťastný. Musel jsem se nad nima usmát. Se slzami v očích a s úsměvem na rtech jsem se pak dál rozhlížel po známých tvářích i těch míň známých a tak mi neuniklo, že opravdu přijel taky Nam-Joon, což zase vyvolalo úsměv na miláčkově tváři, přestože jeho kamarád vypadal smutně.

Víc jsem stiskl miláčkovu dlaň. Nepřestal jsem se sice usmívat, ale slzy tekly proudem po mé tváři a mé srdce se bolestně svíralo. Bolelo to a ne málo. Nápor všech těch pocitů jsem ustál jen díky Jung-Kookieho blízkosti, jeho útěše a lásce, ale taky díky blízkosti obou andělů... jinak bych se nejspíš sesypal. Tolik bolesti a smutku se vážně dalo jen stěží snést. Co bych ale mohl čekat? Jsem přece na svém vlastním pohřbu! Pak přivezli mé tělo a dostavili se mí nejbližší spolu s Jinem. 

Obřad mohl začít.