Jung-Kook

Taeyong něžně opečovával Hanieho rty, ale nesnažil se polibek prohloubit. Já a Tae jsme se na ně mlčky dívali, zatím co se ke mně můj miláček tiskl a já jsem hladil jeho vlásky. Han ještě chvíli spolupracoval, jenže pak Taeyonga jemně odstrčil a zmateně se rozhlédl. „Jak to, že jsem zpátky na farmě, a co tady vlastně děláš ty?" vydechl potichu s pohledem, který znovu upřel na klukovu tvář, která byla pořád dost blízko té jeho, takže jistě mohl cítit jeho dech. „No..." povzdechl si ten Tae. „Po tom, co jsi tak ukončil hovor, nemohl jsem to nechat jen tak. Potřeboval jsem s tebou ještě mluvit." „Ale já jsem s tebou mluvit nechtěl..." špitl Han. „A pořád nechci!" dodal. 

Poté se odvrátil, ale Tayeong chytl jeho bradu a donutil ho znovu navázat oční kontakt. „Ty si asi neuvědomuješ, jak je to vážné, že?" zamračil se. „Kdybych se nerozhodl jít za tebou, byl bys už mrtvý! Chápeš to? Mrtvý! Našel jsem tě, ten Seok-Jin tě ošetřil a proto ještě žiješ! Ty se mnou budeš mluvit, to si piš! A zrovna mi řekni... proč jsi to udělal? Vím i o tvém prvním pokusu, tak se laskavě nijak nevymlouvej. Proč jsi chtěl umřít?" „Do toho ti nic není!" řekl potichu Han a ten Tae se zamračil ještě víc, zatím co my dva jsme bez dechu sledovali vývin konverzace.

Nechápal jsem proč je Dong-Han tak tvrdohlavý a tygřík to zjevně taky nechápal. Oba jsme se na sebe mírně rozladěně podívali. Doufali jsme v lepší vývoj konverzace. Takže se Han nesvěří? Znovu jsme se zadívali na Dong-Hana. V jeho očích se zatřpytily nové slzy, Taeyong si povzdechl a pustil jeho bradu. Sedl si rovně, ale nepřestával skenovat chlapcovu tvář. „Udělals to kvůli mně?" zeptal se na rovinu a Han potichu vydechl. Pak si však skousl spodní ret a dál zatvrzele mlčel. „Takže udělal!" zamračil se znovu Taeyong. „Přesto tvrdíš, že mi do toho nic není?" „Rozešel ses se mnou, takže ti do toho nic není!" trval si na svém Dong-Han. 

„Už jsem ti řekl, že mě to moc mrzí!" řekl potichu ten Tae. „Byl jsem hrozný kretén a to, co jsem ti udělal, mě opravdu hrozně moc mrzí! Chtěl bych to vzít zpět, ale to už bohužel nejde." Zlehka pohladil Hanovu tvář. „Ty se ale nemůžeš kvůli tomu chtít zabít!" domlouval mu a Han potichu vzlykl. „Ne... nebylo to jen kvůli tomu." „Tak kvůli čemu?" „To bys nepochopil..." špitl a znovu odvrátil tvář, aby se nemusel Taemu dívat do očí. „Vysvětli mi to a já to pochopím." zkoušel to znovu Tae. „Prosím, mluv se mnou." Han chvíli zápasil se slzami, které smáčely jeho tvář, zatím co je Tayeong něžně stíral, ale pak se na něho znovu podíval. „Jsem k ničemu." zašeptal potichu, tak, že jsme ho s miláčkem sotva slyšeli. 

„Jak to myslíš?" nechápal ten Tae. „Tak, že jsem prostě k ničemu!" zopakoval Han už hlasitěji, s bolestí v hlase. „Rodiče se na mě vykašlali už dávno!" vydechl. „Tae-Hyung se na mě taky vykašlal a jeho smrt..." potichu vzlykl, ale ze všech sil se snažil neplakat. „jeho smrt hrozně moc bolí!" „Já jsem ale nevěděl, že to takhle cítí..." špitl tygřík a já jsem setřel slzičku, která stekla po jeho tváři. „Netušil jsem... nechtěl jsem..." „Já vím, miláčku." konejšil jsem ho. „Neplakej." „Ty ses na mě taky vykašlal." pokračoval Han. „Jsem prostě k ničemu, každý mě jen opouští..." 

Miláček potichu vzlykl a já jsem ho pevněji objal. Chápal jsem jeho lítost, ale nechtěl jsem, aby byl smutný, i když... mně Hanova slova taky moc mrzela. 

„Na co mám žít dál? Stojím tak maximálně za to, aby si se mnou někdo užil a pak mě odkopl... už nemůžu... já už to takhle nechci!" dokončil svůj proslov Taeho ex. Nakonec to nevydržel a znovu se rozplakal. Tae si ho prudce přitáhl k sobě, takže se Han musel posadit, a sevřel ho ve svém objetí. „Rodiče se na tebe přece nevykašlali, jen neví, co je v životě důležité." řekl, zatím co si k sobě tiskl to plačící stvoření. Já jsem se víc přitulil k miláčkovi a snažil se taky nebrečet. „Jsou zahledění do kariéry, ale to přece neznamená, že tě nemají rádi. Navíc, to už vůbec neznamená, že jsi kvůli tomu k ničemu! Tae-Hyunga neznám, ale nechápu, že tě mohl jen tak opustit..." Han chtěl něco namítnout, ale Tae mu to nedovolil. 

„Nikdy jsem nechápal, že mohl odejít od někoho tak úžasného, jako jsi ty." pokračoval rychle, takže nedal chlapci žádný prostor k námitkám. „Ale líp pro mě, zlato, protože díky tomu můžu být s tebou já. Jeho smrti je mi vážně moc líto. Mluvil jsem o něm hnusně jen proto, že jsem hrozně žárlil, víš? Neříkám, že mě to omlouvá a to co jsem ti provedl, to je taky neomluvitelné. Jen chci, abys věděl, že to bylo kvůli tomu, že jsem opravdu nehorázně žárlil, když vím, že ho pořád miluješ... neovládl jsem se. Hrozně moc bych chtěl, abys takhle miloval mě, víš? Já tě totiž moc miluju, věř mi. Vím, že jsem řekl, že je konec, že jsem tě tam nechal a že to vypadalo, jako že jsem tě opustil, ale... miláčku... neopustil, jsem přece tady, ne?" 

Han mlčel, ale nepřestával plakat. Nepokusil se však Taeyonga odstrčit. „Dovol mi prosím nějak napravit to, že jsem ti ublížil... prosím. Dovol mi tady být pro tebe a dokázat ti, že tě opravdu miluju. Jestli si něco uděláš, tak se zabiju taky!" naléhal ten kluk a po jeho slovech se Han přece jen odtáhl a zadíval se uslzenýma očima do těch jeho. „To ne..." vydechl. „Ty si nic neuděláš!" „Takže ti na mě přece jen alespoň trochu záleží?" pousmál se smutně ten Tae. „Nikdy jsem neřekl, že mi na tobě nezáleží." řekl potichu Han. „Jen... jen tě nemiluju tak jako Tae-Hyunga..." „Vážně mě nemiluješ?" ujišťoval se Taeyong, ale v jeho hlase nebyla stopa po žárlivosti, spíš jen nějaký druh rezignace. 

„Já... nevím..." špitl Han. „Myslel jsem si, že tě nemiluju, ale... po tom, co jsi provedl..." potichu vzlykl a zadíval se na své ruce. „Nějak moc mě to vzalo... Myslel jsem si, že, že mi je všechno jedno, ale... ale nebylo. Uvědomil jsem si, že... To je jedno, stejně ti nevěřím, že mě miluješ." Dong-Han se chtěl odtáhnout, ale Tae ho nepustil. „Jak ti mám dokázat, že tě miluju? Chci to napravit! Chci být s tebou!" Přitáhl si Hanieho zpět do náruče a co nejvíc si ho k sobě přitiskl. „Dovol mi to prosím. Třeba ti to můžu dokázat tak, že se o tebe budu starat a že nedovolím, aby tě Jin zavřel do ústavu..." „Co?" vydechl Hanie. „Do jakého ústavu?" Tentokrát se odtáhl Tae a zadíval se vážně do jeho očí. „Pokusil ses zabít..." vysvětlil naléhavě. „Seok-Jin uvažuje o tom, že tě nechá hospitalizovat, Hanie." 

„To... to nemůže." špitl vyplašeně jmenovaný. „Ale může!" přikývl Tae. „Ale já to nedovolím! Řeknu, že budeš u mě, že tě pohlídám a že už nebudeš mít žádný důvod to zopakovat. Souhlasíš?" „Ale..." vydechl Hanie. „Proč bys to pro mě dělal?" „Proč asi, sakra..." zamračil se ten Tae. „Protože tě vážně miluju a protože mi na tobě záleží! I když mě ty nemiluješ, chci, abys byl šťastný. Uděláme to takhle... dáš se do kupy, vzpamatuješ se z Taeho smrti a až budeš připravený, můžeš ode mě odejít a dělat si co chceš. Nebudu tě nutit zůstávat, ale chci..." „A když nebudu chtít odejít?" zeptal se nesměle Han. 

„Tak..." Tae se na něho užasle podíval. „Tak budeš moct zůstat." dodal nakonec. Pak jako by si na něco vzpomněl. „Počkej..." vydechl. „Ty jsi mi to nedopověděl!" „Co?" zamrkal zmateně Han. „Co jsem nedopověděl?" „To jak sis myslel, že mě nemiluješ, ale..." pobídl ho Tae a Han se začal červenat. „Musím to dopovědět?" „Musíš!" „Hmmm..." Han se neodvážil zvednout hlavu a podívat se Taeyongovi do očí. Bylo na něm vidět, že se moc stydí. „Uvědomil sis, že ke mně něco cítíš?" napověděl mu Taeyong a Hanie se začervenal ještě víc. Maličko popotáhl. „Hmmmm..." vydechl nakonec. „Kdybych k tobě nic necítil, bylo by mi jedno, že jsi mě zbil a..." 

„Prosím, neříkej to nahlas." zarazil ho však ten Tae. „Nechci znovu slyšet, jaký jsem kretén a idiot. Chci jen slyšet, co sis uvědomil. Prosím." „Že... že tě sice nemiluju tak jako Tae-Hyungieho, ale že... že tě přece jen miluju." „Ty... ty mě miluješ?" vykulil oči Tayeong a Han jen znovu nesměle přikývl. „Vážně?" ujišťoval se Tae. Na to chlapec jen znovu přikývl, celý ještě víc rudý. 

„Vidíš?" řekl jsem dojatě tygříkovi. „Není to jen tvá vina! Už se tím nemusíš trápit, protože tihle dva budou spolu a Dong-Han bude šťastný. Věř tomu, miláčku, prosím." „Do... dobře..." vydechl Tae-Hyungie a pak jsme oba sledovali, jak si Taeyong přitáhl svého miláčka do objetí. 

Chvíli na to Taeong přitiskl své rty na ty Dong-Hanovy a on dovolil polibek prohloubit. Líbali se opravdu něžně a jako by zapomněli, že na farmě nejsou sami. Bylo to neuvěřitelné, ale krásné. 

V tu chvíli byli opravdu jen oni dva.