Jung-Kook

Tae se ke mně víc přitulil a plakal. „Je to moje vina... moje vina." šeptal mezi vlyky a já jsem ho hladil a pusínkoval do vlásků. „Není to tvá vina, Tae-Hyungaie!" snažil jsem se ho přesvědčit, ale miláček zavrtěl hlavou. „Slyšel jsi ho, chtěl jít za mnou." „To sice ano..." připustil jsem neochotně. „Ale určitě nechtěl umřít jen kvůli tobě. Cítím to." „A kvůli komu ještě?" vydechl. „Kvůli němu..." poukázal jsem na Taeyonga, který do sebe právě hodil dalšího panáka. Tae zvedl hlavu a podíval se směrem, kterým jsem ukazoval. „Myslíš?" „Myslím, že k němu Han cítí víc, než si připouští." povzdechl jsem si. „Myslím, že to co mu Taeyong provedl, byla poslední kapka... Není to tvá vina!" Zdálo se, že se tomu miláček pokouší uvěřit. Snažil se uklidnit a neplakat. „Děkuji, králíčku." vydechl do mého krku a já jsem si pak pozvedl za bradu jeho tvář, abych mohl políbit jeho rtíky. „Neděkuj, miláčku." zašeptal jsem. „Uvidíš, že všechno nakonec dobře dopadne." 

Moc jsem v to doufal. Doufal jsem, že ten Taeyong nelhal a že Dong-Hana opravdu miluje. Chyby přece dělá každý, ale důležité je napravit je, pokud to jde. Já a můj miláček jsme udělali chyby, které už nenapravíme, ale tenhle kluk ještě žije, tak musí napravit všechno, co zpackal. Han naštěstí žije taky, takže má tu možnost... snad. Pozorněji jsem se zadíval do Taeyongovy tváře. Nezdálo se mi, že by byl vyloženě zlý člověk. Má krásnou tvář a velké zářivé oči, za kterýma se nejspíš skrývá citlivá duše, kterou se snaží z nějakého záhadného důvodu skrývat. Doufal jsem, že se nepletu a že tento kluk je takový, za jakého ho mám. Doufal jsem, že nezklame a že dá Haniemu tolik lásky, kolik ten zlomený chlapec potřebuje. 

Nějakou chvíli se všichni tři ještě dohadovali, ale pak Jin znovu rázně zamával vařečkou. „Pro teď to rozpustíme, děcka!" řekl rozhodně. „Já musím brzy ráno vyřizovat Taeho pohřeb, takže Dong-Hana dořešíme až pak." Po jeho slovech se rozhostilo ticho. Gyu potichu vzlykl a podíval se na svého bratrance, jako by snad připomněl něco, na co chtěl zapomenout a Taeyong se zatvářil rozpačitě, až nakonec smutně sklonil hlavu. Já jsem si miláčka ještě víc přitulil k sobě. Jeho pohřeb... ach jo. „Tak já půjdu..." vydechl Taeyong. „Gyu, padej do postele za Hanem!" poručil Jin. „A ty..." zamračil se na Taeyonga, který jen mlčky vzhlédl. „Ty upaluj do hostinského pokoje!" dodal. „Proč by tady měl zůstávat?" zamračil se Gyu. „Ať táhne tam, odkud přišel!" „Protože je pozdě a protože pil." odvětil klidně Jin. „A protože jsem to řekl!" 

„Hmmm..." mračil se Taeho bráška. „Nechci, aby se přibližoval k Haniemu!" „To nezáleží na tobě!" zamračil se Taeyong a Gyu se rozpřáhl, že mu vlepí facku. „To už stačilo!" zlobil se Seok-Jin. „Ty Gyu, najdi nějaké čisté pyžamo pro Hana a taky pro..." změřil si kluka pohledem. „Lee Taeyong... omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Jsem Dong-Hanův přítel." ozval se ten kluk. Vstal, poklonil se a pak se maličko pousmál na Jina. Divil jsem se, že ještě stojí na nohách po tom, kolik toho vypil, ale řídit by zřejmě opravdu nemohl. „Bývalý!" zavrčel Gyu, ale Jin jeho poznámku ignoroval, stejně tak jako ten druhý Tae. „Já jsem Kim Seok-Jin, bratranec tady Jeong-Gyu..." pousmál se Jin a poukázal na zamračeného bratránka. „Tak ta pyžama, prosím." požádal znovu a Gyu zamračeně odešel. Jin se pak zamračil na kluka, který zůstal.

„Vyřeš to nějak s Hanem." řekl vážně. „A neubliž mu, nebo si mě nepřej." „Do... dobře." špitl pokorně Taeyong. „Pokusím se." „Tak si konečně svlékni tu bundu a já ti ukážu, kde budeš spát." pousmál se znovu Jin. Mezitím se vrátil Gyu s pyžamem, které na toho kluka hodil, než aby mu ho podal. Pak beze slova odkráčel. Jin se znovu zamračil a Taeyong se jen smutně pousmál. Já s miláčkem jsme se na sebe podívali. „Bude to dobré!" řekl jsem a on přikývl, jakože mi věří. Jin pak odvedl Tayeonga do pokoje, kde by měl spát, popřál mu dobrou noc a zavřel dveře. Ten kluk svlékl svou bundu, ale zřejmě se nechystal převléct. Pyžamo odložil na postel, sedl si na zem k posteli a zadíval se před sebe, jako kdyby se snažil přemýšlet. 

Moc jsem doufal, že zpytuje svědomí a že přemýšlí, jak si udobřit kluka, kterého snad opravdu miluje. V tuhle chvíli vypadal moc roztomile až křehce a já jsem nechtěl věřit, že by to byl někdo, kdo by byl schopen ublížit. Viděli jsme slzu, která stekla po jeho líci, a hned na to ji následovaly další. Taeong se rozplakal. Ublížil... ale snad to opravdu napraví. Ještě chvíli jsme se na něho dívali, ale pak jsme se přesunuli podívat se, co se děje jinde v domě. Jin pobíhal kolem kuchyňské linky a zdálo se, že se chystá vařit. „Běž spát, Jinie..." ozval se Gyu od dveří a Jin sebou přistiženě cukl. „Já už neusnu..." začervenal se. „Něco uvařím, uklidňuje mě to. Co Dong-Han?" 

„Oblékl jsem mu čisté pyžamo a pořád spí..." vydechl Taeho bráška, který se zřejmě rozhodl nijak nekomentovat Jinovu poznámku o vaření, která donutila Taeho pobaveně se usmát. „Jenom spí, že jo?" ujišťoval se. „Určitě jen spí, neboj." pousmál se Jin, který nepřestával kramovat. „Tak padej za ním." mávl rukou a Gyu poslechl. Jin si zatím nachystal všechny suroviny, ale my jsme už nesledovali, co chce vytvářet. Šli jme do pokoje za Gyu a Dong-Hanem. Gyu se už tulil ke spícímu chlapci a snažil se usnout. My jsme se posadili a taky jsme se k sobě přitulili. Už jsme nic neříkali, jen jsme vnímali svou vzájemnou blízkost a miláček se snažil uklidnit, unášený svýma vlastníma myšlenkama. Vedle nás se posadili naši andělé, ale taky nic neříkali. Byl jsem rád, že je zase vidím. 

Nevím kolik uplynulo času. Jin ještě za tmy odjel vyřizovat miláčkův pohřeb a Gyu se probudil, když už bylo světlo. Do pokoje v tom okamžiku vešel Taeyong, který vypadal, jako by celou noc nespal. „Pořád ještě spí?" špitl a Taeho bráška jen přikývl. „Můžu tady s ním chvíli zůstat?" poprosil příchozí pokorně a Gyu se zamračil. Nakonec však přece jen přikývl. „Jdu se osprchovat, ale jestli mu nějak ublížíš, tak..." „Neublížím!" vyhrkl Taeyong a Gyu ho sjel vážným pohledem. „Tak tě zabiju!" dokončil načatou větu a už se brchal z postele. „Hanie je můj blízký kamarád!" zavrčel, když procházel kolem kluka. „Jestli bude plakat, nebo se znovu pokusí zabít, půjdeš do pekla!" pohrozil a Taeyong jen na sucho polkl. „Beru na vědomí." řekl potichu. 

Pak se posadil na postel, kde ležel Han a vzal opatrně jednu jeho ruku do své dlaně. Byla to zrovna pravá, tedy ta nepořezaná. Zlehka pohladil chlapcovu bledou tvář a z jeho očí se spustily slzy. „Hanie..." vydechl bolestně. V tom okamžiku se jmenovaný probudil a vyplašeně se podíval na plačícího Tayeonga, který si toho zatím nevšiml. „Ta... Tae...?" špitl Han a kluk k němu zvedl své uslzené oči. „Hanie!" vyhrkl. „Prosím, neposílej mě pryč. Dovol mi všechno ti vynahradit, ano? Já tě vážně miluju, jen jsem ti to před tím nikdy neřekl. Moc mě mrzí, co jsem ti udělal. Taky mě mrzí, že Tae umřel! Já... choval jsem se jako kretén, ale dovol mi prosím být tady pro tebe. Prosím, odpusť mi. Prosím." 

Dong-Han však mlčel a já i miláček jsme napjatě čekali, jestli něco řekne. Bude schopen odpustit? „Hanie..." vydechl znovu ten Tae, když viděl jen slzy v očích mladšího. Znovu pohladil jeho tvář a pak se sehnul, aby mohl zlehka políbit jeho rty. Han se kupodivu nebránil, jen potichu vydechl do staršího rtů. Ten se pak odtáhl, setřel své slzy a chvíli se díval do chlapcových očí. Hanie pořád mlčel, jen opětoval jeho pohled, sám slzy v očích. „Odpustí mu, uvidíš." špitl jsem směrem k tygříkovi. „A když bude schopen odpustit Hanie Taeyongovi, tak ty si můžeš v klidu odpustit taky, ano?" Tae na to nic neřekl, jen se zaujetím sledoval ty dva. Tayeong už taky nic neříkal, ale znovu zkusmo políbil chlapcovy rty. Srdce se mi prudce rozbušilo nadějí, když jsem zaznamenal, že Han polibky nejistě oplácí. 

Začínal jsem věřit, že všechno bude opravdu dobré.