Jung-Kook

Rozechvěle jsme se vydali za tím poblázněným klukem a já jsem si až teď všiml, že si ten osel neobul žádné boty. Šel někam do tmy bos, v pyžamu a v bundě, přitom dost mrzlo. „Musíme něco udělat!" vyhrkl jsem a Tae se na mě ztrápeně podíval. „Ale co?" vydechl zoufale. „Nemůžeme dělat vůbec nic!" „Hmmm..." Uvědomil jsem si, že jsme opravdu bezmocní, stejně tak jako naši andělé. Ani Hanův anděl strážný nic nezmůže. Neukázal se, ale já jsem věděl, že tam je, jenže je stejně tak bezmocný jako my. Bylo to neskutečně frustrující. Mohli jsme jen jít za ním a sledovat, jak se chvěje zimou a pláče. Bylo mi ho neskutečně moc líto. Kde je Gyu? Musí ho znovu zachránit! Jenže Taeho bráška nejspíš až moc uvěřil Hanovým slovům, že si neublíží.

Možná to ani neměl v plánu, když tohle sliboval a teď měl v plánu bůh ví co. Umrznout někde v polích? Nechápal jsem, co se s ním děje. To je na tom vážně až tak špatně? Nějak jsem tušil, že se tohle neděje jen kvůli miláčkově smrti. Musí za tím být ještě něco jiného... jenže co? Han šel pořád dál, až se ztratila farma z dohledu a my dva jsme šli za ním. Nějak jsme nedokázali nechat ho být, přestože jsme nemohli nic dělat. Dong-Han ušel ještě pár kroků a znovu se svezl k zemi. To co udělal pak, mě vyděsilo ještě víc, o tygříkovi ani nemluvě. Jeho ex si totiž začal strhávat obvaz ze svého zápěstí. I v té tmě to bylo dobře vidět, protože obvaz bíle zářil. Nejspíš mu úplně přeskočilo, protože pak už jen seděl a mlčky sledoval, jak se krev řine ven ze znovu otevřených ran. „Půjdu za tebou, Tae..." zašeptal a můj miláček vzlykl. 

„Hanie... ne. Už znovu prosím ne!" Přitulil se ke mně, aby nemusel vidět, jak jeho bývalý přítel krvácí. Jenže jemu to nestačilo. Našel nějaký ostrý kámen a chtěl krvácení urychlit. „Dong-Hane!" zakřičel Tae, který se přece jen díval. Odtáhl se ode mě a chtěl ten kámen vyrvat z chlapcovy dlaně, jako kdyby zapomněl, že je nehmotný, což byl, takže proletěl svým bývalým skrz. Přidušeně zaklel a pak se rozechvěle vrátil ke mně. „On... on tady umře..." vydechl šokovaně a já jsem se cítil stejně. Byl jsem šokovaný, vyděšený a smutný. Takhle to přece skončit nesmí! Vykuleně jsme pak civěli, jak přitlačil na své levé zápěstí a vytryskl ještě větší proud krve. Hanie se schoulil na zemi do klubíčka a zavřel oči. Už neplakal, jen mělce dýchal a chvěl se zimou z mrazu kolem, ale taky ze ztráty krve. 

Pak jsme uslyšeli kroky, ale ne směrem od farmy, ale z druhé strany. Po chviličce se objevila silueta nějaké osoby, a když přišel blíž, zjistil jsem, že je to nějaký mladý kluk, jehož obličej ozařoval display mobilu, do kterého civěl. „Je to někde tady..." brblal si pro sebe. „Sakra, co tady vlastně dělám?" „To... to je Tayeong." vydechl Tae. Vykuleně se pak díval, jak ten kluk udělal ještě pár kroků a pak s klením zakopl o Hanovo nehybné tělo. S nadávkami se zvedal ze země, zatím co chlapec na zemi nijak nereagoval a já jsem taky jen vykuleně civěl. „Kurva, co to bylo?" nadával ten Tayeong, ale když si posvítil na důvod svého pádu, zalapal po dechu. „Hanie?!" Ihned se sehl nad bezvládným tělem a jeho oči se zděšeně rozšířily. 

Neztrácel však čas, za což jsem v duchu děkoval, vzal ho do náruče, aniž by zjišťoval, co přesně se stalo a co nejrychleji se vydal směrem, ze kterého bláznivý kluk na jeho rukách přišel. Tam už narazil na vyděšeného Gyu, který bezmocně běhal kolem domu, v ruce Hanieho mobil. „Co... co se stalo?" vykvíkl, když uviděl Taeyonga. „To bys mi měl říct snad ty, ne?" utrousil Taeyong. Bez ptaní rozrazil dveře od domu. „Kam ho mám zanést?" „Ke mně do pokoje." vydechl Gyu, který jen ukázal, které dveře to jsou. Sám běžel do pokoje k Eon, nejspíš proto, aby probudil Jina. My jsme následovali Taeyonga do pokoje, ve kterém ještě před ne tak dlouhou dobou oba kluci relatině v klidu spali. Han už ležel na posteli, zřejmě v bezvědomí a Tayeong z něho sundával bundu. Znovu zalapal po dechu, když uviděl krvácející zápěstí. „Kurva, kurva, kurva." vykřikl, ale hned hledal něco, čím by krvácení zastavil. 

To už přiběhl i rozespalý Jin ve svém legračním pyžamu, ale já ani Tae jsme se už tou podívanou nedokázali bavit. „Drž to pořádně." řekl přísně, aniž by se zajímal, kdo ten cizí kluk vlastně je. „Podle toho krvácení to chce zašít... musím do auta pro své věci." Rychle odběhl a za chvíli byl zpět s nějakým kufříkem. „Teď vypadněte, potřebuju pracovat v klidu." Rozklepaný Gyu, který Jinovi nakukoval přes rameno, poslechl hned a Tayeong taky neprotestoval. „Nemáš panáka?" vydechl ten kluk a Gyu mlčky přikývl. „Pojď do kuchyně." Oba odešli a zůstal jen Jin, nebohý Han, já a můj miláček. 

Seok-Jin se ukázal být pravým profesionálem. I v těchto podmínkách Hanieho zápěstí vydezinfikoval, zašil a znovu obvázal. Pak vzal svůj mobil a nejspíš volal nějakému svému známému, protože mu tykal. Řekl, že nutně potřebuje transfuzi, že došlo k nehodě. Dong-Han se však neprobouzel ani potom, co dostal novou krev. Jin ho opatrně svlékl ze zakrváceného pyžama, sundal peřinu, která byla taky od jeho krve, a pak ho opatrně přikryl novou. Z nějakého pro mě záhadného důvodu ho nechtěl nechat odvést do nemocnice. „Pitomče." povzdechl si, ale i tak zlehka pohladil Hanovy vlasy. Potom odešel a nechal chlapce tam. My jsme se ještě chvíli dívali, jak spí... teda, doufal jsem, že jen spí a pak jsme šli do kuchyně, kde by měl být Gyu, Tayeong a zřejmě taky Jin. 

Oba jsme byli pořád v šoku. Doufal jsem, že se ti dva neperou, a že když tak Jin zasáhne. Naštěstí se nebili. Oba seděli jako hromádky neštěstí a oba popíjeli nějaký alkohol, čemuž se snažil Jin zabránit, alespoň u svého nezletilého bratrance. Nakonec to vzdal, sedl si a nalil si taky. „Co se stalo?" ozval se konečně Seok-Jin, když všichni tři vypili dalších pár panáků. Gyu začal vykládat jak ten debil Taeyong volal a že s ním chtěl Hanie mluvit a že mu věřil, tak ho nechal o samotě. Řekl, že je to všechno Tayeongova vina a ten zase tvrdil, že je to vina Gyu, protože ho neměl nechávat o samotě, když věděl, že je na tom Dong-Han tak špatně. Nakonec se málem poprali, ale zarazil to Jin, který vzal vařechu a prudce s ní praštil do stolu, až oba kluci... mladší i starší nadskočili úlekem. 

„Zavřete zobáky!" vykřikl Jin a dal si ruce v bok. „Chcete probudit zbytek farmy? Oba dva jste pitomci!" Gyu se na něho podíval ublíženě a Taeyong naštvaně. „Přestaňte se na mě takhle xichtit, nebo vás oba proplesknu! Ten kluk málem vykrvácel a vy se tady hádáte jako dva rozdivočelí kohouti! Že vás hanba nefackuje... Mám vás fackovat já? Zasloužíte proplesknout a taky pořádný výprask na zadek!" Ani jeden z nich nestačil mrknout a hned dostal pár ran právě tou vařechou na již zmíněný zadek. „Bude Hanie žít?" špitl Gyu, který si třel postižené místo, zatím co Tayeong se posadil a kopl do sebe dalšího panáka. Tázavě se však zadíval na Jina a čekal, co řekne. 

„Ztratil sice dost krve, ale myslím, že bude v pořádku. Alespoň fyzicky..." povzdechl si Jin. „Nevím však, jak je to s jeho psychikou, když se už podruhé za tak krátkou dobu pokusil zabít." „Co... cože?" vydechl Tayeong. „On... on se pokusil zabít už před tím?" Tak mu Gyu vylíčil, co Han prováděl po tom, co ho tam nechal samotného a nezapomněl ho počastovat škaredýma nadávkama, což Jin komentoval jen zvednutým obočím a máváním vařeškou před bratrancovým nosem. „To... to je mi líto..." špitl pokorně Tayeong. „To by sakra mělo!" nadával Gyu. Nakonec se dohadovali o tom, co bude s Haniem dál a my dva jsme se k sobě tulili a všechno poslouchali. Doufal jsem, že Jin nenechá Hanieho zavřít do nějakého ústavu. 

Ten kluk sice potřebuje péči, ale hlavně lásku!