Jung-Kook

Chvíli jsme se oba jen dívali, ale pak miláček pustil mou ruku a popošel blíž k posteli. „Tvá sestřička je sladká." řekl jsem rozněžněle. Tae se jen smutně pousmál, ale nic na to neřekl. Sklonil se pak ke spící holčičce, jako by ji chtěl políbit do vlásků, jenže pak se narovnal a smutně se na mě podíval. V očích už zase měl slzy. „Je ještě tak malá..." zašeptal. „Je tak malá a už nemá mámu. A já... já jsem ji opustil!" „Miláčku..." vydechl jsem. „Opustil jsi ji, ale ty by ses k nim zase vrátil, já to vím, tak už si to nevyčítej, prosím." „Jenže už se nevrátím!" vzlykl. „Už si ji nikdy nevezmu na klín a nebudu jí vyprávět příběhy, ani jí číst před spaním roztomilé pohádky, aby se nebála bubáků. Už ji neobejmu... už tu nikdy pro ni nebudu!" 

Smutně jsem si povzdechl. To bude ještě hodně těžké! „Já vím..." řekl jsem potichu. „Ale ona není sama. Ani tvůj táta není sám, protože mají jeden druhého. Oni to všichni zvládnou, prosím, věř tomu. Odpusť si, žes udělal chybu. Jednal jsi jen tak, jak jsi to cítil." „Jo, jako sobec!" vyhrkl. Chtěl ještě něco říct, ale nestihl to, protože se otevřely dveře a do nich vešel Seok-Jin v pyžamu. Oba dva jsme na něho zůstali vykuleně civět, zatím co on zavřel dveře a zůstal chvíli stát, s pohledem upřeným na malou Eon-Jin.

„Ufff... pořád spí." vydechl potichu. Zhasl a pak se vydal k posteli. Prošel kolem nás a my jsme instinktivně couvli. On pak políbil Taeho sestřičku do vlásků, posunul ji kousek níž, aniž by ji probudil a přikryl ji peřinou. Potom obešel postel a lehl si k ní. „Všechno bude dobré, zlatíčko." zašeptal, když se malá zavrtěla a ze spánku potichu zakňourala. Jin ji ještě jednou pohladil a pak si ji přitulil k sobě. Maličko si ještě povzdechl a zavřel oči, zatím co se Tae na to díval se slzami v očích. Levou ruku tiskl na své srdce a jen stěží zadržoval pláč. „Jak to, že Jin nespí?" vydechl jsem rozechvěle. Netušil jsem, že by se mohl ukázat. Ne že bych ho neviděl rád, ale přece jen... neměl už taky spát? 

„Jak... jak je ti, Tae-Hyungie?" zjišťoval jsem. „Ne... nevím..." odpověděl třesoucím se hlasem a já jsem netušil, na co vlastně odpovídá. „Pojď... pojď pryč." špitl, a aniž by čekal na mou reakci, hnal se ke dveřím. Já jsem hned spěchal za ním. Na tmavé chodbě se miláček svezl na zem a propukl v nový pláč. „Za... zapomněl jsem, že je tady taky Jin. Úplně jsem na to zapomněl." vzlykal Tae. „Proč to musí tak moc bolet?" „Cítil jsi jeho bolest?" Svezl jsem se na zem vedle něho a on jen přikývl. „Já už to nezvládám, Kookie..." vzlykl. „Jsem k ničemu, jsem hrozný ubožák. Všechno zvorám a pak jen brečím. Jsem..." Raději jsem překryl jeho rty svou dlaní. Nechtěl jsem už slyšet žádné nadávky na něho. „Jsi můj miláček!" řekl jsem rozhodně a pak jsem si to plačící stvoření přitáhl do své náruče. 

Tae se ke mně bez protestů přitulil, ale nepřestal plakat. „Promiň, že jsem tě před tím vyháněl, já..." řekl potichu, když konečně přestal plakat a jen se ke mně tiskl. Působil křehce a bezbranně, ale taky hrozně moc roztomile. „Už to neřeš, ano?" napomenul jsem ho, zatím co jsem čechral jeho vlasy. „Ale... vážně jsi chtěl, abych odešel pryč?" „Ne... já jen..." vydechl. „Nechtěl jsem, abys znovu viděl, jak se hroutím." „Za prvé..." povzdechl jsem si. „Nehroutil ses a plakat je normální! Za druhé... už mě prosím neposílej pryč, ano? Za to, že jsi na mě byl zlý, se nezlobím." Opravdu jsem se nezlobil. „Hmmmm..." povzdechl si taky. „Děkuji, králíčku. Já se chovám hrozně a ty..." „Já tě hrozně moc miluju!" usmál jsem se a pak jsem si pozvedl jeho tvář, abych mohl ochutnat jeho pusínku. 

„Všechno bude dobré!" řekl jsem něžně do jeho rtů. Snažil jsem se svého miláčka uklidnit, což se po dlouhé době našeho vzájemného ochutnávání, líbání a laskání stalo. Konečně se začal znovu cítit líp. „Co to měl Jin za pyžamo?" pousmál se pobaveně Tae, když jsem ho znovu vytáhl na nohy. „To si přivezl sebou? Nevypadalo jako tátovo a nemyslím si, že by Gyu nosil něco tak legračního." „Myslíš, že pan primář nosí legrační pyžama?" usmál jsem se taky. „Každý máme nějakou úchylku..." pokrčil rameny tygřík. „A ty?" vyzvídal jsem. „Jakou máš úchylku ty?" „Nemyslíš, že jsi měl mé úchylky zjišťovat dřív, než ses rozhodl strávit se mnou celou věčnost?" uchechtl se ještě víc pobaveně a já jsem se na oplátku usmál zmateně. „Je... je něco co bych měl vědět?" špitl jsem. 

„No..." pokrčil rameny a pozvedl jedno obočí. „Jedna taková úchylka by tu byla..." dodal významně. „Vážně?" Z nějakého záhadného důvodu mě to vyplašilo. Netušil jsem proč, obzvlášť když nás čeká astrální svět a tam se těžko projeví jakákoli úchylka. Přesto jsem byl nervózní a Tae ke mně přistoupil s jiskřičkami v očích, které jsem měl možnost vidět i v té tmě. „Má největší úchylka byl tvůj zadeček a tetování na něm." vydechl a já jsem se začervenal. „Co?" nechápal jsem. „Mou největší úchylkou byla touha laskat tvůj zadeček a brát si ho." vysvětlil a já jsem zrudl ještě víc, zatím co tygřík zlehka zmáčkl můj zadek. 

„To tvé tetování... Popravdě, v prvním okamžiku mě pobavilo, to jsem ti vlastně neřekl, ale pak mi přišlo roztomilé... navíc jsem začal po tobě toužit, a když jsem tě pak měl... nejraději bych s tebou souložil celé dny. Nejraději bych celé dny laskal to srdíčko na tvé sladké půlce... To byla má úchylka." „Ach..." vydechl jsem v rozpacích. „Po... pořád to tak máš?" Netušil jsem, že by i duše mohla mít tak hluboké sexuální touhy. Jistě, slintal po Dong-Hanovi, ale věřil jsem, že by k tomu bez Kakabiela nedošlo. Jenže teď jsme tady byli jen my dva a on sahal na můj zadek a připomínal naše soulože. Proč? Tak alespoň že touží po mě a ne po svém ex. 

„Byla?" došlo mi však a on se pousmál těsně u mých rtů. „Teď je má největší úchylka to, že tě nemůžu přestat líbat, miláčku." zašeptal do mých rtů a já jsem pak vpustil jeho jazýček do svých úst. Jetě že nás neviděli naši andělé, i když... vlastně nejspíš viděli. Uvědomil jsem si, že jsou pořád s námi, jen je prostě nevidíme. Nedbal jsem na to, tak nás vidí, že se už zase líbáme... no a? Pokud to miláčkovi jakkoli pomůže, nikdy se od jeho rtů neodtrhnu a budu jako pijavice. Líbali jsme se dlouho a láskyplně, sotva jsme popadali dech... i když vlastně, dýchání jsme k ničemu nepotřebovali. V zakázané dimenzi jsem ztratil svou vinu, ale tyhle fyzické projevy ne... proč? Musím se pak na to zeptat... 

„Pojď..." řekl Tae udýchaně, když jsme se konečně odtrhli. „Chci vidět brášku." „Zvládneš to?" ujišťoval jsem se. „Když mě budeš líbat, tak zvládnu všechno!" ubezpečil mě Tae a já jsem se potěšeně usmál. „Budu tě líbat!" slíbil jsem. Andílek Rahmiel to bude muset vydržet... ale to zvládne. Chvíli na to jsme se už rozkoukávali v pokoji, který vlastní Jeong-Gyu. Byla tam tma a klid. „Který je tvůj bráška?" vydechl jsem překvapeně, když jsem si uvědomil, že v posteli nespí jeden kluk, ale dva. „Ten na kraji..." odpověděl tygřík, zatím co s nečitelným výrazem zíral na oba klidně oddechující chlapce. Jeden byl u zdi a ležel na zádech. Druhý ležel na kraji a nebylo mu vidět do tváře, protože ležel na břichu. 

„Takže... takže ten druhý..." vydechl jsem. „Ten druhý je Hanie." dokončil mou započatou větu Tae-Hyungie. Já jsem vykulil oči v úžasu. „Oni dva snad..." „Ne!" vyhrkl Tae. „Nejspíš si chtěl bráška Hanieho pohlídat a tak mu nedovolil spát v hostinském pokoji, to je všechno." vysvětloval a já jsem chápavě přikývl. Jistě... ten kluk se pokusil zabít, tak je jen dobře, že není sám. Je taky dobře, že klidně spí, vždyť už dávno předávno odbila půlnoc. Snažil jsem se zaostřit na tvář miláčkova bývalého přítele. „Je sladký." napadlo mě a já jsem přece jen pocítil maličký osten žárlivosti. 

Takže... tohle je Dong-Han?