Jung-Kook

Topil jsem se v andělově pohledu a se sevřeným srdcem čekal, až konečně něco řekne. Cokoli. „To že cítíš lítost a vinu je v pořádku." řekl Rahmiel. V jeho hlase zněla pořád ta stejná něha, ale já jsem sebou přesto cukl, protože tohle mi moc jako útěcha nepřipadalo. To nebylo to cokoli, které jsem chtěl. Do mých očí vyhrkly slzy. Jistěže je v pořádku, když trpím. On mi však slzy něžně setřel a maličko se pousmál. „Lítost tě totiž očišťuje a zbavuje tě tak tvého provinění. Nemusíš však tu vinu prožívat až tak moc." pokračoval naléhavě. „Vážně?" vydechl jsem s nadějí, zatím co další slzy stékaly po mých lících.  Anděl je znovu trpělivě setřel a pak pohladil mou tvář. Tohle už konečně vypadalo jako ta vytoužená útěcha. „Není důvod, abys trpěl tak moc, Jung-Kookie, vážně!" přikývl. „Udělal jsi sice chyby a ano, ublížil jsi svým blízkým, ale dokážeš si to uvědomit a dokážeš cítit lítost, takže nejsi vůbec špatný člověk!" „Ne... nejsem špatný člověk?" ujišťoval jsem se rozechvěle. 

„Ne, nejsi!" potvrdil. „Věř mi. Střežil jsem opravdu moc duší a musím říct, že jsem se setkal i s hodně zatvrzelými jedinci, kteří nebyli za žádných okolností schopni přiznat svou chybu. Neměli výčitky, ať už udělali cokoli. Ty jsi přece nikomu nechtěl ublížit, takže ty chyby, které jsi udělal, rozhodně nejsou neodpustitelné! Neodpustitelné by mohly být jen v případě, kdybys chtěl, aby lidé kolem tebe trpěli, kdybys potom neměl ani maličkou výčitku svědomí. Ty ale cítíš lítost, Kookie. Máš pocit, že jsi někoho zklamal? Ty to nejspíš nevíš, ale téměř celý svůj život jsi dělal své mámě, rodině i přátelům radost. Byli šťastní z tvé přítomnosti a z toho, že patříš do jejich života. Udělal jsi sice chybu, že jsi k nim nebyl upřímný a že jsi utekl, ale to není důvod, abys musel trpět až tak moc, jak trpíš." Rozechvěle jsem poslouchal jeho monolog a po mé tváři nepřestávaly téct slzy. Tentokrát to však byly to slzy dojetí a úlevy. 

„Tvůj útěk tvé blízké sice ranil, ale kdybys zůstal doma, nepoznal bys lásku, kterou ti dal Tae-Hyung." pokračoval, zatím co já jsem přes slzy zíral do jeho očí. Ano... poznal jsem Taeho a dostal jsem jeho lásku. Měl jsem však na ni právo? Tak moc jsem ublížil svému miláčkovi! „ Zasloužil sis být šťastný po jeho boku, tak si to nevyčítej!" řekl rychle, když zaznamenal mou myšlenku. „Neříkám, že jsi to neměl udělat jinak... měl jsi víc věřit své mámě a blízkým, ale setkat se s ním byl tvůj osud! Byl to i jeho osud, mělo se to stát. On sám se však rozhodl pro vztah s tebou. Věděl, že umřeš a přesto se dobrovolně rozhodl, že tě bude milovat. Tae určitě nelituje toho, že směl být s tebou. Díky tobě byl i on moc šťastný! Přemluvil jsi ho sice k tvému zabití, což byla taky chyba, ale Kookie, nechtěl jsi mu přece ublížit a on to ví! Proč na to zapomínáš ty sám? Navíc s tím souhlasil a dokonce tě zabil, takže to není jen tvá chyba, ale i jeho! Uvědom si taky, že by Tae trpěl, i kdybys po něm eutanazii nechtěl. Vyčítal by si, že neukončil tvé trápení dřív, že se jen díval. Bylo by to ještě hodně bolestné, to mi věř. 

Chápu, že je pro tebe těžké snést jeho trápení, ale nevyčítej si svou smrt jako takovou. S tím se vážně nedalo nic dělat, i to byl bohužel tvůj osud. I kdybys svůj odchod neuspěchal, uplynulo by jen pár týdnů a ty bys stejně umřel. Smrt je něco, co si rozhodně nesmíš vyčítat! Chápu, že je taky těžké snést vědomí, že i tví blízcí budou oplakávat tvou ztrátu, že je bude bolet tvá smrt. Jistě, zaskočí je to a bude to pro ně moc kruté... budou trpět, ale... napsal jsi moc krásný dopis a já věřím, že z lásky k tobě to překonají. Láska totiž odpustí všechno a oni všichni tě milují! Tae tě taky pořád miluje! Jung-Kookie, ty opravdu zasloužíš odpuštění a věř mi, že ti všichni odpustí. Tak už si odpusť taky, ano? Zkus to, prosím. A pokud jde o mě... jak bys mě mohl zklamat? Nikoho jsi nezklamal a mě už vůbec ne! Jsi čistý, nezkažený a moc milý kluk, Kookie. Nemohl bych si přát lepšího svěřence!" 

Rahmiel zmlkl, ale nepřestával se dívat do mých očí, zatím co já jsem se snažil vstřebat jeho slova. Nebyl jsem schopen cokoli říct. Věřil jsem mu však, opravdu jsem mu věřil. Všechna tíha ze mě rázem spadla, už jsem si nepřipadal jako největší bídák. Už jsem neměl pocit, že si nezasloužím lásku a odpuštění. Opravdu jsem začal věřit, že to mí blízcí překonají a že to zvládne i Tae-Hyungie. Opravdu jsem začal věřit tomu, že mi odpustí. S úlevným pláčem jsem se vrhl do Rahmielovy náruče a on mě láskyplně objal. 

„Zasloužíš si klid a pokoj." zašeptal, zatím co mě k sobě tiskl. „Zasloužíš lásku. Zasloužíš si všechno krásné, co dostaneš v astrálním světě! Tam je tvůj domov, Jung-Kookie a tam se pak znovu setkáš se svými blízkými. Tak už se uklidni, odpusť si a potom zkusíš znovu odejít, ano?" „Hmmm..." popotáhl jsem. Chtěl jsem se uklidnit a odpustit si. Chtěl jsem to znovu zkusit. Zatím však nešlo myslet na astrální svět, protože jsem byl až moc dojatý. Doufal jsem však, že to všechno zvládnu. 

Odpustím si a pak odejdu...