Jung-Kook

Tae natáhl ruku, jako by chtěl vyvádějícího psa nějak zastavit, ale pak si nejspíš uvědomil, co dělá a ruku zase rychle stáhl. Vyplašeně se na mě podíval. Nejspíš byl pořád ještě rozrušený z toho, jak jím Soonshim proskočil a já jsem ho až moc dobře chápal. Kdyby jen miláček věděl, že mnou proletěla židle, kterou tak zběsile hodil, ale to jsem se rozhodl neříkat. Proč ho ještě víc trápit? Rozhlédl jsem se po domě a čekal, že se už brzy někde rozsvítí světlo a nebo že někdo vyběhne na dvůr, aby zjistil, co se děje, protože pejsek nemínil přestat štěkat. To by úplně zkazilo můj plán a to jsem rozhodně nechtěl. Začínal jsem být nervózní a miláček zřejmě taky. „Ticho, Soonshi!" vyhrkl Tae. Snažil se znít přísně a já jsem se znovu zadíval do jeho tváře. 

Musel jsem se pak pousmát nad jeho zamračeným výrazem, když zjistil, že jeho slova mají spíš opačný účinek. „Pusťte mě k němu!" ozval se Rahmiel. Popošel pak víc k boudě, hned jak jsme uvolnili místo, a sklonil se k pejskovi. „Už nezlob." řekl klidně a pejsek zmlkl. Užasle jsem pak zíral, když si sedl na zadek a začal poklidně vrtět ocasem. „Lehni." pokračoval můj anděl v příkazech a Soonshim si lehl. „Spi!" poručil Rahmiel a chlupáč zavřel oči. „Jak jsi to udělal?" vyzvídal Tae, kterého se zjevně dotklo, že jeho vlastní pes poslechl Rahmiela, ale jeho ne. „Umím to se zvířátky." pokrčil rameny Rahmiel a hodil na Taeho zářivý úsměv. Pak vstal od boudy, kde už Soonshim v poklidu chrupkal.

„Nic si z toho nedělej." přidal se Jael, když tygřík nahodil opravdu uražený výraz. Tae nejspíš pochopil Rahmielovo vysvětlení tak, že on sám to se zvířátky neumí. „Tak to není." usmál se, zatím co se Tae dál mračil. „Rahmiel je prostě anděl, má tu moc. Ale já přece vím, jak to se Soonshimem umíš. Vycvičil jsi ho, pamatuješ? Poslouchal by tě na slovo, kdybys byl ještě naživu. Teď je z tebe víc znepokojený, proto tě neposlouchá." „Před tím mě ale poslechl." namítl Tae. „Před tím jsi nebyl tak blízko, aby tebou mohl proskočit. To ho zmátlo." „Kdy před tím?" zajímal jsem se. „No..." Miláček se poškrabal na zátylku a pak se na mě omluvně pousmál. „Já jsem ti to neřekl?" Zavrtěl jsem hlavou, že ne. 

„No... když jsem šel za Haniem." vysvětlil maličko neochotně. „Zdržel jsem se chvíli u Soonshima a on na mě reagoval. Sedl si, když jsem řekl, že to má udělat." „Vážně?" podivil jsem se. „Proč jsi mi to neřekl? Pak bych věděl, že nás vidí i slyší." Maličko jsem se zamračil. „Pak bych ho neprobudil." dodal jsem mírně vyčítavě. „No..." pousmál se nejistě Tae. „Nechtěl jsem moc rozebírat to, jak jsem šel za svým bývalým." Já jsem se jen pobaveně usmál. „Myslíš, že žárlím?" „Já bych žárlil..." přiznal tygřík a já jsem se usmál ještě víc. Políbil jsem jeho sladké rty a miláček se do polibku taky usmál. „Já ne." vydechl jsem a Tae polibek prohloubil. „Už zase?" povzdechl si Rahmiel, ale my jsme ho ignorovali a dál se v poklidu líbali. „Už zase." přitakal Jael a my jsme ignorovali taky jeho. Vždyť líbání je to nejúžasnější, co teď můžeme dělat. 

Pak jsem si však uvědomil, že celý dům pořád spí a že se chci porozhlédnout po Taeho rodině a taky po tom Haniem, jak říká můj tygřík. Po tom Haniem, na kterého rozhodně nežárlím. Jenže jen proto, že už mi Taeho-Hyungieho rozhodně nemůže vzít. Kdybychom byli oba naživu, žárlil bych zcela jistě, obzvlášť kdybych zjistil, že můj přítel sleduje svého bývalého. Taky bych žárlil, kdybych si myslel, že na něho chce Tae počkat. Jenže já vím, že chce být jen se mnou, tak proč bych měl žárlit? Pomaličku jsem se odtrhl od nadýchaných polštářků, které vlastní moje milovaná osůbka a vlepil jsem polibek na jeho nosík, když chtěl začít protestovat. „Necháme si tohle až na ten ostrov." pousmál jsem se. „Co říkáš?" Tae se usmál a přikývl. „Ukážeš mi teď tvůj dům?" zjišťoval jsem a on znovu přikývl. „Ukážu ti svůj pokoj. Pak můžeme jít do pokoje k tátovi, sestřičce a nakonec k bráškovi." řekl láskyplně a mě bodlo u srdce, když jsem si uvědomil, že svou rodinu opravdu miluje. 

O to víc mě mrzelo, že se už nestihli usmířit, ale taky to, že se od nich před tím odstřihl. Snad si to dokáže odpustit, moc jsem v to doufal. To už mě však miláček táhl do domu. „Co... co to děláš?" vydechl jsem zaraženě, když mě táhl dál, přímo na dveře. Jen jsem zalapal po dechu, když jsme oba prošli skrz, víc jsem nestihl. „Ty jsi tohle nikdy nezkoušel?" usmál se na mě miláček a já jsem v záporu zavrtěl hlavou. „Proč ne?" nechápal. „Protože mi to není příjemné..." přiznal jsem. „Všechno, co mi připomíná, že jsem nehmotný, je nepříjemné. Jako když mnou někdo projde, nebo když já prostrčím ruku skrz někoho, nebo něco... víš?" „Jenže, to přece není to stejné." namítl Tae. „Když tebou někdo projde je nepříjemné, to ano, ale když ty sám a vědomě projdeš dveřma, je přece v pohodě, nebo ne?" „Hmmmm..." 

Musel jsem uznat, že má pravdu. Nebyla to žádná hrůza. „Tak to jsem rád." usmíval se Tae. „Jinak bych tě musel nechat tady a nepoznal bys pak mou rodinu. Neviděl bys ani můj pokojíček." dodal tónem, jako kdyby tam snad skrýval nějaký poklad. „Ne, ne, ne." zavrtěl jsem rozhodně hlavou. „Já už se od tebe nehnu ani na krok!" „Víš to jistě?" dobíral se mě tygřík a já jsem zvážněl. „Vím to jistě!" zamračil jsem se. „Šel bych s tebou i do temné dimenze, miláčku. Myslíš, že mě nějaké zavřené dveře odradí od toho, abych byl s tebou?" Až pak jsem si uvědomil, co jsem řekl. Zakryl jsem si ústa dlaní a vyplašeně se podíval na tygříka, který se taky zamračil. „Už o tom nikdy nemluv!" řekl a já jsem se zachvěl pod jeho tónem. „Stejně bych ti nikdy nedovolil odejít se mnou do temnoty!" 

„Já... já se omlouvám." špitl jsem rozechvěle. „Promiň." Nevím, proč jsem musel být tak blbý a připomínat něco, na co jsem chtěl, aby miláček co nejdřív zapomněl. Bylo mi to líto. „V pořádku." usmál se Tae-Hyungie a políbil mě na rty. Potom setřel malou slzičku, která stekla po mé tváři. „Ale to... že bych tě nenechal jít se mnou, to platí." dodal. „Hmmm..." vydechl jsem. Myslel jsem si však o tom své, ale nechtěl jsem se hádat, což by se jistě stalo, kdybych mu řekl, že já bych se nějakými jeho zákazy rozhodně neřídil. Chtěl jsem raději změnit téma. „Ukaž mi prosím tvůj pokoj." požádal jsem ho a on se znovu usmál. „Málem bych zapomněl!" vyhrkl. „Vítej u nás doma, Jung-Kookie." 

Pak už mě táhl dál do domu, který neměl patra. Všude byla tma, ale i tak mi dům přišel útulný. Prošli jsme z předsíně chodbou kolem kuchyně, až jsme se zastavili u jedněch dveří. „Tady jsem strávil většinu svého života." vydechl potichu miláček. Víc stiskl mou dlaň a okamžik na to jsme se octli uvnitř. Chvíli trvalo, než jsem se rozkoukal. Pokoj byl malý, obyčejně zařízený, ale útulný. Pod oknem stál stůl s lampičkou. Z pravé strany byla miláčkova postel a z druhé strany skříň a knihovna. Nad postelí měl spoustu plakátů z lékařského prostředí a taky knihovna byla plná podobné tématiky. „Miláčku..." vydechl jsem. „Ty jsi opravdu moc toužil potom být lékař, že?" „Hmmmm..." přikývl. 

Užasle jsem se rozhlížel, zatím co jsem se snažil potlačit lítost nad Taeho zmařenou budoucností. Už se nestane lékařem! Jakoby mi četl myšlenky. „To je v pořádku, králíčku." zašeptal do mého ucha, hned potom, co se ke mně zezadu přitiskl a obmotal ruce kolem mého pasu. „Nebudu sice lékař, ale budu s tebou, to je lepší! Nemusíš pro to být smutný." „Tak jo..." povzdechl jsem si a on mě políbil do vlasů. Jeho argument mě docela přesvědčil. Navíc... žádný smutek by stejně už nic nezměnil! 

Rozhlížel jsem se tedy dál, až můj zrak padl na saxofon, který ležel opuštěný v koutě, jako kdyby ho tam Tae zapomněl. „Proč jsi ho tady nechal?" zajímal jsem se. „Co?" nechápal. „Koho?" „Saxofon." Jeho zrak nejspíš taky padl na hudební nástroj a on si maličko smutně povzdechl. „Máma milovala, když jsem hrál na saxofon. Po její smrti jsem už nechtěl pokračovat v hraní, tak jsem ho nechal tady." „Tohle jsi mi neřekl." zarazil jsem se. Tae jen pokrčil rameny. „Nepřišlo mi to důležité." „Aha..." povzdechl jsem si. „Chtěl bych tě slyšet hrát." „Taky bych si chtěl znovu zahrát..." špitl. Odtáhl se ode mě, a znovu pak chytl mou ruku. „Pojď, půjdeme..." Tae posmutněl. Nechtěl jsem, aby byl smutný. 

Doufal jsem, že se jeho nálada ještě nezhorší, až budeme procházet pokoje, kde spí jeho blízcí.