Jung-Kook

Ještě chvíli jsem se díval do Taeho usměvavé tváře a utápěl se v jeho pohledu, zatím co mé rty zdobil stejně zářivý úsměv. „Miluji tě, víš to?" vydechl a já jsem se usmál ještě zářivěji. „Já tebe taky!" řekl jsem něžně. Znovu jsem si pak přivlastnil jeho sladké rty, protože jim prostě nešlo odolat. „Půjdeme k tobě domů hned." rozhodl jsem, když jsme se od sebe po dlouhé chvíli zase odtrhli. Jeho úsměv jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. „Hned?" ujišťoval se rozechvěle. „Jako, teď hned?" „Ano, teď hned." pousmál jsem se smutně, protože mě mrzelo, že už nevidím ten jeho nádherný a speciální úsměv. Doufal jsem, že vydrží dýl. Stiskl jsem obě miláčkovy dlaně a svým vlastním úsměvem jsem se pokoušel vrátit ten jeho, ale podařilo se mi to jen částečně. „To se vážně tak moc bojíš?" zeptal jsem se a on přikývl. „Hmmm..." vydechl a zadíval se na naše spojené prsty. 

„Tykříku... zlatíčko..." konejšil jsem ho. „Budu tam s tebou, pamatuješ?" Znovu se podíval do mých a očí a usmál se o maličko víc. „Pamatuju." špitl. „Ale... proč tam chceš jít hned teď?" „Teď to bude nejlepší, víš?" vysvětloval jsem. „Myslím si, že už všichni spí, takže si budeš moct v klidu zvyknout na to, že jsi zase tam, aniž bys cítil jejich bolest, víš?" „Jak... jak víš, že to tak bude?" užasl. „Protože jsem byl u tebe." odpověděl jsem maličko nejistě. Nechtěl jsem zase vytahovat jeho utrpení a připomínat, že jsem jeho bolest pocítil na vlastní kůži, jenže nějak jsem to miláčkovi vysvětlit musel. Tae nakrčil obočí a čekal, co řeknu dál. Zjevně nechápal, co se tím snažím říct a zjevně ho taky napadlo zrovna to, co jsem nechtěl. „No..." vydechl jsem. „Když jsi spinkal, bylo ti dobře." „Myslíš, když jsem sebou vyčerpaně sekl?" odfrkl si. „Ne!" vyhrkl jsem rychle. „Myslím, když jsi spinkal." 

Něžně jsem pohladil jeho tvář, aniž bych rozpojil oční kontakt. „Jael ti pomohl, takže ses ve spánku cítil dobře." „Vážně?" Miláček užasl ještě víc. „Vážně." přikývl jsem. „Jael tě ve spánku uklidnil... pomohl ti." „Nepomohl jsem mu přece jen já." ozval se Taeho anděl a my oba jsme sebou maličko cukli. Byli jsme tak zahledění do sebe navzájem, že jsme úplně zapomněli, že tady nejsme sami. Oba jako na povel jsme se otočili směrem, kde byli naši andělé. Jael se usmíval a Rahmiel, který stál vedle, taky. „Jung-Kookie ti přivolal krásné sny." usmál se ještě víc Jael. „Krásné sny?" nechápal Tae. „Jak mi je přivolal? Jaké krásné sny?" zjišťoval, zatím co já jsem se začal červenat při vzpomínce na tygříkovo snění. „Zašeptal do tvého ouška a ty jsi krásně reagoval." vysvětloval Jael, zatím co okázale ignoroval mou červeň. 

„Co jsi zašeptal?" obrátil se Tae-Hyungie tentokrát na mě. „Já jen..." vydechl jsem. „Myslím, že to bylo něco jako „sladké sny, Tae-Hyungie.", nebo něco takového." Nebyl jsem si jistý. „Bylo to přesně tohle!" ujistil mě Rahmiel. „A já... já jsem pak měl sladké sny?" nechápal pořád Tae. „Měl." špitl jsem ještě víc rudý a on se nejistě pousmál, když viděl mé rozpaky. „Já jsem tvé sny viděl." přiznal jsem nakonec, jako by to vysvětlovalo, proč jsem tak rudý. „A co se mi teda zdálo?" Miláček byl pořád dost zmatený a nic nechápal. „Já jen..." vydechl. „Nepamatuju si, že by se mi něco zdálo... Počkat... ty jsi viděl mé sny? Jak je to možné?" 

Řekl jsem mu teda o tom, jak jsem dal svou ruku nad jeho hlavu a tím, že Jael položil na ni svou dlaň, že jsem měl nějakým způsobem možnost vidět, co se odehrává v jeho snu a zrovna jsem mu taky vylíčil, co všechno jsem viděl. Byl hrozně roztomilý, když se víc a víc červenal. Nikdy jsem ještě nezažil, že by se takhle styděl kvůli věcem týkajících se sexu. „Ach..." vydechl. „Tohle se mi vážně zdálo? Tak proč si to sakra nepamatuju? To... to muselo být krásné! Proč si nepamatuju, že se mi zdálo o tobě? Ani na tu pláž si nevzpomínám." Posmutněl a já jsem jen pokrčil rameny. Neznal jsem odpověď. „Pamatuju si jen tu hroznou bolest a pocit, že se zblázním." pokračoval skoro naštvaně. „To není fér!" 

„To nevadí." konejšil jsem ho. „Už je to za tebou, pamatuješ? A tu pláž... tu ti ukážu." slíbil jsem. „Ukážeš? Jak? Byl to přece jen sen." podivil se. „Byl to jen sen..." připustil jsem. „ale ta pláž opravdu existuje, víš? Nebo alespoň existuje taková, která vypadá jako ta z tvého snu. Vezmu tě tam hned potom, co navštívíme tvůj domov, ano?" „Vážně?" ujišťoval se. „To je to krásné a úžasné místo, o kterém mluvil Rahmiel? To je to místo, kam mě chceš vzít?" „Přesně..." přikývl jmenovaný. „To je to místo, které Jung-Kookie objevil a kam tě chce vzít!" „Mělo to být sice překvapení, ale tak nevadí..." usmál jsem se. „Stejně nevím, jak ta pláž vypadá..." vydechl Tae, ale taky se usmál.

Znovu se zadíval do mých očí. Konečně se zase uvolnil a já jsem málem skákal radostí. „Králíčku?!" ozval se. „Ano, tygříku?" zeptal jsem se, opravdu s nemalou úlevou. Chtěl jsem, aby byl v pohodě a zdálo se, že se jeho pohoda opravdu vrátila. „A byl jsem v tom snu alespoň dobrý?" mrkl na mě šibalsky a já jsem ho za to zlehka šťouchl do ramene, ale hned na to jsem zase propletl naše prsty. Má tvář ještě víc zrudla a on se zasmál. Pořád však čekal, co řeknu. „Byl jsi úžasný!" mrkl jsem na něho taky stejně šibalsky. Teda tak šibalsky, jak mi to rozpaky dovolily. „Chtěl bych si to pamatovat." vydechl, ale už se nepřestal usmívat. „Doufám, že sis to užil alespoň ty." 

„Ty sis to taky užil, miláčku." usmál jsem se. „Jen si to nepamatuješ. Ale... minimálně tu romantiku z pláže si zopakujeme, ano?" „Rozhodně!" přikývl nadšeně. „Děkuji miláčku, za tak krásné sny." Pousmál se a pak mě dlouze políbil na mé rty, aniž bych stihl něco odpovědět. „Moc tě miluju, Jung-Kookie. Pořád mě trochu mrzí, že si nepamatuju to, že jsi mě navštívil ve snu, ale máš pravdu. To co jsem prožil je už za mnou a realita je mnohem lepší než pouhý sen! Vážně... hrozně moc, moc, moc tě miluju, Jung-Kookie!" „Miláčku..." vydechl jsem dojatě, ale to už vzal mou tvář do obou dlaní a už zase líbal mé rty a zkoumal má ústa, zatím co já jsem propletl své ruce za jeho krkem a nadšeně jsem spolupracoval, aniž bych se pokoušel dopovědět načatou větu. Na co nějaké řeči? 

Bylo to opravdu nádherné líbání a mnohem lepší než sen, přestože jsem měl možnost, ten sen prožít tak, jako kdybych tam opravdu byl. Bál jsem se však, že když o svém prožitku tygříkovi řeknu, bude ho ještě víc mrzet, že on z toho nic nemá... že si to nepamatuje, přestože teď říká přesně to, co si myslím i já. „Tak... myslím, že už můžeme jít na naši farmu, ať to mám za sebou a pak chci už jen tu romantiku, králíčku." vydechl, když opustil mé rty a znovu se láskyplně podíval do mých očí. Já jsem nadšeně souhlasil. 

Bylo už na čase opustit Dong-Hanův byt a navštívit Taeho rodnou farmu.