Jung-Kook

Tae se ještě nějakou chvíli usmíval, zatím co já jsem na něho láskyplně civěl, ale pak najednou zase posmutněl, jako by si snad na něco vzpomněl. „Jung-Kookie..." řekl potichu s pohledem do mých očí. „Ano?" vydechl jsem nejistě, protože jsem netušil, co se mi chystá říct. Proč zase ta změna nálady? „Nevím, jak velké výčitky svědomí jsi měl ty, ani kvůli čemu všemu to bylo, ale..." pokračoval smutně. „... ale to že ses trápil kvůli mně..." Povzdechl si. „Moc mě to mrzí! Kdybych věděl, že jsi tam, tak..." „Tak co?" pousmál jsem se, když nějak nevěděl co říct dál. „Tak... nevím..." rozhodil bezradně rukama. „Nevím... možná bych to cítil jinak. Ale... já jsem to nevěděl a moc se ti omlouvám. Fakt mě moc mrzí, žes musel vidět mé zhroucení. Mrzí mě to!" 

„Tae-Hyungie..." vydechl jsem smutně, když se v jeho očích už zase zatřpytily slzičky. „Tohle si prosím nevyčítej!" Znovu jsem svého smutného miláčka přitáhl do svého objetí. Maličko jsem se zachvěl při vzpomínce na jeho utrpení, ale hned jsem tu vzpomínku poslal do háje. Je to pryč! Už je to přece v pořádku. Tae se ke mně přitulil a já jsem konejšivě hladil jeho záda, zatím co jsem ho druhou rukou držel pevně kolem pasu. „Bylo to sice hrozné, ale už je to za náma, miláčku." zašeptal jsem do jeho ouška. „Hmmm..." vydechl. „Vážně, Tae-Hyungie, nemysli už na to." přesvědčoval jsem ho naléhavě. „Nemusíš si vyčítat ani mou smrt. Jsem teď přece s tebou... jsem tady a jen na tom záleží! Už je jedno, jestli bych žil o týden, nebo dva dýl... stejně už to nezměníme, takže není důvod se tím dál trápit." Tae přikývl a víc zabořil svůj nosík do mého krku. Potichu vydechl do mé kůže a já jsem ho objal oběma rukama. „Do... dobře..." zašeptal. 

Vlepil jsem polibek do jeho vlasů a pousmál se. „Taky máminu smrt si můžeš klidně odpustit." pokračoval jsem pořád stejně naléhavě. Doufal jsem, že si to miláček opravdu vezme k srdci. Tak moc jsem mu chtěl usnadnit to odpuštění. Z vlastní zkušenosti jsem totiž věděl, že odpustit sám sobě je někdy mnohem těžší než odpustit někomu jinému. Chtěl jsem, aby si to miláček všechno pěkně srovnal v hlavě i bez zakázané dimenze... jen se mnou po svém boku. Chtěl jsem mu pomoct. „Nejspíš by ještě nějakou dobu žila..." pokračoval jsem, když Tae jen mlčky poslouchal. „ale... stejně by jste o ni nakonec přišli. Stejně by nakonec taky umřela... stejně tak jako já. Jenže, ty už teď víš, že smrt není konečná a jistě už taky víš, že na tebe tvoje maminka čeká v astrálním světě." 

Odtáhl jsem se jen proto, abych mohl vzít jeho tvář do svých dlaní a zadívat se do jeho krásných očí, které se leskly slzama. Taky jeho husté řasy byly jakoby poseté drobnými diamanty. Tae mlčky opětoval můj pohled a já jsem něžně setřel jeho slzy. Znovu jsem pak chytl jeho tvář do obou dlaní a on se na jednu jemně natiskl svým líčkem. Byl v tu chvíli tak roztomilý, že bych ho nejraději samou láskou snědl. Zlehka jsem vydechl a něžně se na něho usmál. „Tvá máma je už šťastná, Tae-Hyungie." řekl jsem s jistotou. „Tak už se kvůli tomu netrap a odpusť si to, ano?" 

„Líp bych to neřekl ani já!" pochválil mě Jael a já jsem na něho hodil zářivý úsměv. Znovu jsem se pak zadíval do tygříkových očí. Můj klid byl opravdu zpátky! Znovu jsem cítil tu pohodu a vyrovnanost. Byl jsem za ty pocity opravdu moc rád, protože jsem přesně tohle potřeboval, zvlášť když miláček má k vyrovnanosti pořád ještě hodně daleko. Chtěl jsem být jeho oporou a Tae-Hyungie se ke mně s tichým vzlykem znovu přitiskl, jako kdyby to mělo být doslova. Nakonec... proč ne? On pro mě byl taky neskutečnou oporou, než jsem umřel a nejen tou psychickou. Pěčoval taky o mé tělo a navíc mě dělal šťastným. 

Teď je řada na mě!