Jung-Kook

Ještě nějakou chvíli jsme se nepřestávali líbat, ale pak, po posledním maličkém polibku na rty, jsme se přitulili jeden k druhému a už jsme se jen mlčky objímali. Užíval jsem si blízkost svého miláčka a on si zjevně užíval tu mou. Byl to naprosto úžasný a dokonalý pocit... nemohl bych být šťastnější! Konečně jsem mohl být s ním a už se nebát, že o něho přijdu. Ten odstup, který si před tím Tae držel, mě hodně vyděsil a příchod Kakabiela je lepší raději nezmiňovat. Jenže už je to za námi! Už snad nic nebrání tomu odejít do astrálního světa, kde... jak jsem nějak podvědomě tušil... bude naše láska ještě silnější, krásnější a dokonalejší! Teda... pokud si už miláček odpustil... 

Jen nerad jsem se od tygříka odtáhl a zadíval se zkoumavě do jeho očí. „Tygříku?!" vydechl jsem, když se na mě i on podíval. Na jeho sladkých rtech hrál jemný úsměv. „Myslíš, že už můžeme odejít?" zjišťoval jsem s nadějí. Jenže jeho úsměv maličko posmutněl. „Myslíš do toho astrálního světa?" Jen jsem přikývl a Tae si povzdechl. Jeho úsměv zmizel úplně. „Nevím, králíčku..." řekl potichu. „Nevím, jestli jsem připravený... ale ty... jestli chceš, tak běž a počkej tam na mě." Sklonil hlavu a z jeho očí vytryskly slzy. „Tae-Hyungie!" vyhrkl jsem. „Já tam bez tebe jít nechci!" Znovu se na mě podíval a pak se nejistě pousmál. Musel jsem pohladit jeho tvář, když jsem viděl, jak posmutněl. Zrovna jsem setřel i ty jeho slzičky. „Počkáš na mě?" špitl s nadějí. „Počkáš, až budu připravený?" 

„Jistěže počkám!" řekl jsem s jistotou a konejšivě jsem se pousmál. „Musím si tě přece pohlídat... abys tady třeba nezačal zase zlobit." mrkl jsem na něho. Chtěl jsem ho trošičku pozlobit, ale on to zřejmě vzal až moc vážně. „Já už chci vážně myslet jen na tebe!" ohradil se maličko dotčeně a já jsem se musel zasmát nad jeho výrazem. „Já ti věřím." řekl jsem však už naprosto vážně, když jsem si uvědomil, že se ho má narážka opravdu dotkla. Nechtěl jsem aby si myslel, že se přece jen zlobím a nebo že mu snad nedůvěřuju. 

„Počkám, protože se už od tebe nechci hnout ani na krok." vysvětlil jsem a on se znovu usmál o maličko veseleji. „Odešel bych do astrálního světa a čekal bych tam na tebe, ale jen v případě, že bys ještě dýchal a žil v tomhle světě." pokračoval jsem. „Když tě však mám tady, tak už chci být jen s tebou, víš?" „Taky chci být pořád jen s tebou." řekl potichu. „Nechci, abys tam šel sám, já jen... napadlo mě, že ti odpírám štěstí toho světa... Když já nevím, kdy budu připravený... já nevím..." Jeho oči se znovu začaly plnit slzami.

„Promiň..." vydechl. „Nevím co to se mnou je." „Nevíš, kdy si odpustíš?" zeptal jsem se smutně, aniž bych nějak komentoval narážku na jeho nálady. „Hmmmm..." přikývl. „Ublížil jsem tolika lidem..." „To já přece taky." řekl jsem potichu. „Ale ty... ty sis už odpustil." ozval se a v jeho hlase byla slyšet malinká závist. „Odpustil." souhlasil jsem nejistě. „Jak... jak se ti to vlastně podařilo?" vyzvídal Tae-Hyungie a s otazníky v očích se zabodl do těch mých. „Poraď mi, co mám dělat?" „No..." vydechl jsem zaraženě. Nevěděl jsem, co mám říct. Mám mu prozradit, že jsem byl v zakázané dimenzi? 

„Jung-Kookie byl na jednom opravdu úžasném místě!" ozval se Rahmielův hlas a okamžil na to se už na nás můj anděl strážný vesele usmíval. Vedle něho stál Jael a usmíval se úplně stejně. „Všechno si tam v klidu promyslel, srovnal se a pak si odpustil." „Vážně?" vyhrkl užasle Tae. „A kde je to místo? Mohl bych tam jít taky?" Vykuleně jsem se podíval na Rahmiela a čekal, co řekne. Vždyť tvrdil, že do zakázané dimenze už nikdo z lidí nesmí, tak proč o tom mluví? „Tae..." pousmál se Rahmiel a pak se podíval do tygříkových očí. Tae-Hyungie jeho pohled opětoval, zatím co já jsem jen pořád stejně vykuleně zíral. „Jung-Kookie našel jedno opravdu úžasné místo, kde se budeš moct zklidnit a přemýšlet." vysvětloval můj anděl. „Místo, které je opravdu klidné a moc krásné! Tam si určitě odpustíš... věřím tomu." 

Mrkl pak na mě a já jsem naštěstí pochopil. „Přesně tak!" vyhrkl jsem nadšeně. „Opravdu jsem takové místo našel a chci tě tam vzít!" Mrkl jsem zpět na Rahmiela. „Což je další z důvodů, proč nikam nepůjdu bez tebe." dodal jsem už zase s pohledem směřujícím do miláčkovy sladké tváře. Oddechl jsem si. Na ten ostrov bych si zrovna teď ani náhodou nevzpomněl, a kdyby můj anděl nezasáhl, vůbec bych nevěděl co říct. Nejspíš bych řekl pravdu. „Jung-Kookie... nebylo by dobré říkat Taemu o zakázané dimenzi." ozval se Rahmielův hlas v mé hlavě a Jael přikývl, jakože souhlasí. „Mohlo by to totiž v tvém miláčkovi vzbudit nežádoucí pocity." „Jaké pocity?" zeptal jsem se taky ve své mysli. „Třeba závist." vysvětlil mi. „ Nebo by mohl mít pocit, že je znevýhodněný." 

„Opravdu tam nesmí?" ujišťoval jsem se smutně. Chtěl bych, aby můj miláček mohl taky vidět tu nádheru. Taky by se tím všechno hodně usnadnilo. „Nesmí!" potvrdil. „Tobě hrozilo bezprostřední nebezpečí a tak rada udělala vyjímku a prominuli mi to, jenže Taemu už nic nehrozí." Pak se pousmál. „Dobře..." špitl jsem pořád ve své mysli. Slova o tom, že Taemu už nic nehrozí, mě uklidnila, ale ne úplně. Souhlasil jsem, že by to miláček za těchto okolností neměl vědět, ale to že lžu, mi moc po chuti nebylo. „Řekneš Tae-Hyungovi pravdu až v astrálním světě." uklidňoval mě Jael. „Neber to jako lež. Neříkáš mu sice celou pravdu, jenže tahle pravda by mu mohla jen uškodit. Všechno pochopí, až budete v astrálním světě, tak se neboj, ano?" „Dobře..." špitl jsem. 

„Bude to to dobré!" uklidňoval mě Rahmiel. Mlčky jsem přikývl, jakože ani v nic jiného nedoufám a oba se na mě zářivě usmáli. Celá tahle konverzace proběhla během jednoho krátkého okamžiku, došlo mi, když jsem zaznamenal, že si miláček ničeho nevšiml. Zdálo se však, že nabízenou variantu přijal a jeho oči se rozzářily nadšením. „Jaké je to místo?" vyzvídal. „Půjdeme tam?" Musel jsem zamrkat, abych se na něho mohl znovu plně soustředit. „Moc krásné!" usmál jsem se, když se mi vybavila tygříkova snová pláž. „Opravdu moc krásné! A ano, miláčku, půjdeme!" 

Moc jsem se těšil, až budu spolu s Tae-Hyungiem na ostrově Fiji.