Tae-Hyung

Mé srdce se svíralo láskou k mému králíčkovi, ale taky strachy, že si nikdy nedokážu odpustit. Opravdu moc jsem se bál, že teď mám sice svého miláčka zpět, ale že o něho zase díky své vině přijdu. Ano, pokusím se... pokusím se odpustit sám sobě, ale zvládnu to? Navíc mě čeká rozhovor, který králíčkovi slíbil Jael. Věděl jsem, že se tomu nevyhnu... Kdybych mohl, vůbec bych s Kookiem o Dong-Hanovi nemluvil, ale cítil jsem, že pokud se nepřiznám, že si minimálně tohle odpustit vážně nedokážu. Jung-Kookie se nepřestával dívat do mé tváře a já jsem nedokázal rozpoznat jeho výraz. Byl vážný a zamyšlený. 

„Tak my vás tady necháme chvíli o samotě, hrdličky..." pousmál se Jael a já jsem na něho vyplašeně vykulil oči. „Jak... jak o samotě?" vydechl jsem nechápavě. Nemůžou odejít, protože pak se ten démon určitě vrátí! „Klid..." usmíval se Jael. „Kakabiel se rozhodně nevrátí a tím o samotě jsem myslel jen to, že se zneviditelníme a necháme tak vám dvěma prostor bez naší viditelné přítomnosti." „Ach... aha..." vydechl jsem s úlevou, ale pak jsem se nejistě zadíval do Jung-Kookieho očí. On můj pohled pořád stejně vážně opětoval. Věděl jsem, že teď se bude ptát a já se propadnu hanbou až do samotného pekla. 

„Určitě to nebude tak hrozné, neboj." mrkl na mě Rahmiel. „Ale už takhle nevtipkuj!" „Co?" nechápal jsem. Pak mi došlo, že to zřejmě byla narážka na mé propadání se a já jsem zrudl rozpaky. Má pravdu, takhle bych vtipkovat neměl, zvlášť když jsem opravdu málem skončil v temnotě. Celý jsem se zachvěl a otřepal. Pořád jsem se ještě dostatečně nevzpamatoval, vždyť to byla taková hrůza! „Už je to pryč, miláčku!" ozval se Jung-Kookie tichým hlasem, ale přesto s důrazným a naléhavým tónem. „Už na to nemysli, ano? Jsme konečně spolu a už nás vážně nic a nikdo nerozdělí, pokud nebudeš chtít ty sám..." Zmateně jsem zamrkal. „Já?" vydechl jsem zaraženě. „Já přece chci být s tebou! Já tě vážně moc miluju, Jung-Kookie!" vyhrkl jsem s jistotou. 

„Tak proč mi nevěříš?" zeptal se spolu se smutným úsměvem. „C...co?" vykoktal jsem nechápavě. „Jak to myslíš?" Oba andělé na nás hodili své zářivé úsměvy a pak zmizeli, ale já jsem to téměř nevnímal. Zmateně jsem civěl do králíčkových očí a snažil se pobrat to, co mi právě řekl. Jak jako mu nevěřím? „Nevím, co se tady dělo... netuším ani co mi máš říct..." vydechl Jung-Kookie. Zlehka pohladil mou tvář, aniž by rozpojil oční kontakt. „ale... myslíš, že to nedokážu pochopit? Myslíš, že ti nedokážu odpustit, ať už je to cokoli?" dodal ještě smutněji a já jsem zahanbeně sklopil svůj zrak. 

„Je... je to až moc trapné..." špitl jsem a on si znovu za bradu pozvedl mou tvář, abych se znovu musel dívat do jeho nádherných očí. „Tak trapné, že by to mohlo zničit mou lásku k tobě?" zašeptal. Nevěděl jsem, co mám na to říct. Netušil jsem, jestli je to tak trapné nebo ne... Jenže nevěřit svému králíčkovi jsem rozhodně nechtěl! Ani jsem nepostřehl, že do mých očí už zase vyhrkly slzy. Uvědomil jsem si to až v okamžiku, kdy začaly stékat po mých lících. Jung-Kookie mé slzy něžně setřel a pak zlehka přitiskl své rty na ty mé. Spíš se svýma sladkýma polštářkama jen tak o mé rty otřel, protože vzápětí na to jsem se už znovu utápěl v jeho očích. „Tak už mi to řekni!" vydechl naléhavě. „O čem to Jael mluvil?" Na svou předchozí otázku zřejmě odpověď nečekal. „Já... já nevím kde začít..." kuňkl jsem rozechvěle.

Vymanil jsem se z miláčkova jemného sevření a začal jsem rozechvěle chodit po kuchyni, zatím co jsem na sobě cítil jeho pohled. „Tak... tak mi nejdřív řekni... kde to vlastně jsme? Co je tohle za byt?" Zastavil jsem se v chůzi a hodil na Kookieho nervózní pohled. Když mu řeknu, že to je byt mého ex, dojde mu to hned? „To... to je Dong-Hanův byt." odpověděl jsem a Kookiemu se rozšířily oči. „Dong-Hanův? To je byt tvého bývalého přítele? Šel jsi za ním? Proč?" vychrlil na mě palbu otázek a já jsem zrudl ještě větší nervozitou. „Ne, nešel jsem za ním!" vyhrkl jsem. „Teda... ne tady do bytu. On... on se ukázal u nás doma... pak jsem ho sice sledoval, ale tady si mě přitáhl on sám!" začal jsem vysvětlovat, ještě víc nervózní. 

Jung-Kookie se na mě pořád díval a já jsem si připadal vinen ještě víc než před tím. „On si tě přivolal?" vydechl a mé srdce se zastavilo. Tak a je to tady... teď o miláčka přijdu. „Vysvětli mi to, ano?" požádal mě a já jsem zhluboka vydechl. Jak mám vysvětlit ten zmatek? Nakonec jsem se o to nějak pokusil, přestože jsem se hrozně moc bál. Hlas se mi chvěl a po mé tváři nepřestávaly téct slzy, zatím co mě Kookie mlčky poslouchal a jeho výraz byl tak nečitelný, že jsem z toho málem znovu umřel. Přesto jsem mluvil. Začal jsem tím, že jsem až po smrti zjistil, že mě Hanie miloval a že mě pořád miluje. Řekl jsem všechno, co se stalo... o jeho novém příteli, o tom Taeyongovi. 

Řekl jsem Kookiemu o tom, jak Tae mého ex zmlátil i o tom, jak ho de facto znásilnil, přestože se Hanie nechal. A zmínil jsem taky, že se Hanie pokusil spáchat sebevraždu a že mu v tom zabránil můj bráška spolu s Jinem. Jung-Kookie mlčel, ale v jeho očích byly slzy. „To... to je všechno?" vydechl a já jsem zalapal po dechu. „Není..." špitl jsem. Všechno jsem mu opravdu ještě neřekl! Nedokázal jsem se na Kookieho dívat a on mě naštěstí nenutil. Netušil jsem, co si miláček o tomhle všem myslí a už vůbec jsem netušil, jak bude reagovat na mé slintání. Přesto jsem se pokusil ze sebe něco dostat. Popsal jsem své pocity a touhy s takovým studem a takovým pocitem viny a trapnosti, až jsem měl pocit, že se temnota vrací a znovu mě zahaluje. Byl jsem tak trapný a ubohý! Bylo mi jasné, že od teď mě Jung-Kookie uvidí stejně... jako nadržené hovado a prase. 

Pochopí, že jsem zrádce naší lásky...