Jung-Kook

Neměl jsem nejmenší tušení, kde jsme se to octli. Nemohl jsem se ani pořádně rozkoukat, protože jediné co jsem pořádně viděl, byl Jael který zářil ve své pravé podobě. Má úzkost vzrostla na maximum, ale já jsem pořád nechápal, co se děje. Kde je Tae-Hyungie? Už jsem otevíral pusu, že se zeptám svého anděla, ale Rahmiel překryl má ústa svou dlaní, takže jsem jen udiveně vykulil oči, ale jinak jsem ze sebe nevydal hlásku. „Pssst..." promluvil v mé hlavě. „Nemluv! Neví o nás!" „Co?" zeptal jsem se taky jen ve své hlavě a on sundal svou dlaň z mých rtů, když poznal, že jsem pochopil. „Kdo o nás neví?" „Kakabiel!" odpověděl a já jsem ztuhl v nemalém šoku. 

„Co? Kakabiel je tady? Chceš říct, že..." „Přesně tak." přikývl. „Má Taeho." Ještě víc jsem vykulil oči a pak jsem ho konečně přes Jaelovu záři uviděl. Tae stál naproti svého anděla a opravdu, byl tam taky ten démon. Ten zmetek klidně držel pevně mého miláčka za obě zápěstí a o něčem s Jaelem diskutoval. Bodlo mě u srdce, když jsem uviděl temnotu, která mého miláčka obklopovala. „Jak to?" zakňoural jsem nevěřícně... samozřejmě že zase jen ve své hlavě. „Já jsem doufal, že nechá miláčka na pokoji. Musíme mu pomoct!" Bilo se v tu chvíli ve mně snad milion pocitů... od překvapení přes strach o tygříka až po vztek, že se tohle opravdu děje. Chtěl jsem se rychle přesunout k Tae-Hyungiemu a vyrvat ho ze spárů démona, ale Rahmiel mě zadržel. „Ani se nehni!" poručil mi a já jsem se na něho nevěřícně podíval. „Nepomůžeme mu?" 

„Jistě že pomůžeme!" pousmál se. „Musíš však počkat." „Na... na co mám čekat?" nechápal jsem. „Jung-Kookie..." řekl vážně. „Teď mě poslouchej, ale hlavně zůstaň v klidu a potichu, ano?" Jen jsem přikývl, i když ovládat se bylo téměř nad mé síly. Jak bych mohl zůstat v klidu, když je můj miláček v ohrožení? Co když najednou Kakabiel zmizí a vezme Taeho sebou? Co budeme pak dělat? Proč ho Jael už dávno nevyrval z jeho spárů? „Neboj... to se hned tak nestane!" snažil se mě uklidnit Rahmiel. „Jael ho nemůže jen tak vyškubnout z jeho spárů, protože Tae se už rozhodl, že odejde dobrovolně do temné dimenze. V podstatě už patří Kakabielovi." „Co...?" chtěl jsem vykřiknout, ale Rahmielova dlaň mi v tom naštěstí zabránila. 

„Říkal jsem ti, že máš zůstat v klidu a potichu." napomenul mě v mé hlavě. „Vysvětlím ti to, tak poslouchej a nepřerušuj mě, ano?" Znovu jsem přikývl, oči už plné slz. Můj klid byl totálně v háji, protože tady šlo o strašně moc. Šlo o celou věčnost a o mého Tae-Hyungieho! „Tae-Hyungie podlehl temnotě..." začal vysvětlovat Rahmiel a já jsem už zase chtěl reagovat, ale, ale on se na mě podíval tak, že jsem sklapl a už jsem se raději nepokoušel ho přerušovat. „Podlehl temnotě a pocitu viny..." navázal můj anděl v klidu tam, kde skončil.

„Protože se rozhodl, že dobrovolně odejde do temnoty, nemůžeme Kakabielovi nijak bránit v tom, aby si ho vzal. Jael se může pouze pokusit nějak to Taemu rozmluvit, nic víc. Jenže Tae je už vážně rozhodnutý, protože mu Kakabiel nakecal samé lži. Věří, že si nezaslouží odpuštění a že si nezaslouží tebe. Věří, že ho už nemiluješ. Klid..." dodal rychle, když jsem sebou po jeho slovech cukl a už jsem znovu málem promluvil nahlas. Jak si něco takového může Tae myslet? Jen poslouchat Rahmielova slova, být potichu a nevběhnout na toho démonského zmetka, bylo téměř nad mé síly. Už jsem se ho nebál, protože strach z něho zastínily obavy o mého tygříka. Nedokázal jsem jen tak stát a přihlížet. Rahmiel pevně chytl mou paži, ale současně mě konejšivě pohladil po tváři, zatím co já jsem zatl zuby i pěsti, abych se dokázal ovládnout. „Tae to ještě neřekl nahlas, takže do té doby... dokud to opravdu nevysloví, Kakabiel ho nikam neodtáhne." uklidňoval mě. 

„Abys to pochopil... pokud duše opravdu podlehne temnotě, pokud se rozhodne... musí to říct nahlas a jasně, že si přeje dobrovolně odejít do temné dimenze, aby bylo jisté, že je to opravdu dobrovolné a vědomé, čímž andělovi strážnému spoutá ruce. Kakabiel se ho sice mohl pokusit odtáhnout i násilím, což démoni dělají bohužel dost často, ale když se duše poddá dobrovolně, je to jako třešínka na dortu... démon z ní pak má mnohem větší požitek, protože si ten nebožák až v temné dimenzi uvědomí, jakou udělal chybu. Kakabiel si je až příliš jistý svým vítězstvím a proto se rozhodl čekat na ten souhlas. Zatím se však nedočkal, protože tomu Jael úspěšně brání. Jenže Tae je opravdu rozhodnutý a Kakabiel to ví, proto tam nemůžeme jen tak vlítnout. Kdyby nás totiž uviděl, ihned by zmizel a vzal by Taeho sebou... Neměli bychom pak žádnou šanci dostat ho z temné dimenze, bylo by to ztracené!" „Tak co budeme dělat?" zeptal jsem se zoufale. Nedokázal jsem se smířit s tím, že chce miláček odejít do temnoty a že to vzdal. Nedokázal jsem se smířit s tím, že mám jen bezmocně přihlížet. 

„Neboj..." pousmál se klidně Rahmiel. „Je tu jedna věc, která nám hraje do karet. Kakabiel je opravdu zmetek a protože nedostal tebe, rozhodl se nejspíš získat tvého miláčka za každou cenu a proto udělal fatální chybu. Když Tae umíral, dostal se démon do jeho hlavy a začal mu našeptávat, že si nezaslouží odpuštění... že si nezaslouží astrální svět a že si nezaslouží ani tebe. Porušil tak posvátné pravidlo, protože okamžik smrti patří jen umírajícímu a nikdo z duchovních bytostí nemá právo do toho procesu jakkoli zasahovat. Přestože Taeho aura tomu nasvědčovala, nebyl jsem si jistý, že se to opravdu stalo. Nenapadlo mě totiž, že by si tohle Kakabiel dovolil, ale už je to opravdu jisté... už se mi to potvrdilo. Kakabiel vážně tohle pravidlo porušil! Proto jsem požádal o pomoc archanděly a Michael mi přislíbil svůj meč. Nejen to... přislíbil i případnou pomoc archandělů, kdyby Taeho přece jen odtáhl, protože Kakabiel tuhle duši sprostě zmanipuloval a rozhodně na ni nemá žádné právo. Můžeme Kakabiela zastavit!" 

„Co... kdy?" nechápal jsem. „Jung-Kookie... to nemůžeš pochopit, ale pokusím se ti to stručně vysvětlit." pousmál se. „Dokážu komunikovat na více úrovních, víš? Mluvím s tebou, ale současně jsem ve spojení s Jaelem, ale taky s radou a archanděly. Všechno je už zařízené... počkej tady a přijdeš, až tě bude opravdu potřeba, ano?" Nic jsem nechápal, ale nakonec jsem přece jen přikývl. „Počkej tady!" poručil ještě jednou pro jistotu. Potom mě pustil a rázem zazářil tak jako nikdy předtím, ve své pravé podobě. Vykuleně jsem pak civěl na planoucí meč, který se zjevil v jeho pravé ruce. Kakabiel si ho taky všiml, stejně tak jako můj miláček. Mě ale ani jeden z těch dvou neviděl. Tae se díval jen na anděly. Celý jsem se chvěl, když jsem pak sledoval, jak ho ten zmetek chytl pod krkem. 

Téměř jsem nevnímal, o čem je řeč. Pak jsem ale zaslechl, jak Kakabiel naléhá. Otočil si tygříka čelem k sobě a civěl do jeho očí. „Tak už sakra řekni, že odcházíš se mnou! Řekni už, že jdeš dobrovolně a že to tak chceš!" „Já..." vydechl. „Já..." Už jsem nedokázal jen tak přihlížet. Mé srdce tlouklo zběsile a rychle... nemohl jsem tomu uvěřit. Vážně se to miláček právě chystá říct nahlas? Vážně se právě vzdává věčnosti se mnou? Vážně chce odejít s tím démonem??? To nedovolím! „Ne, on nikam dobrovolně neodejde!" vyhrkl jsem rozhodně. Postavil jsem se pak vedle obou andělů a civěl jsem odhodlaně na tu bestii. „Ahoj, Jung-Kookie..." ušklíbl se Kakabiel. „Dlouho jsme se neviděli, že? Copak... chceš se zase obětovat?" Posmíval se mi sice, ale já jsem v jeho očích viděl poznání i úžas, protože poznal, že už na mě nemůže. Tae-Hyungie začal plakat a já jsem měl co dělat, abych nezačal brečet taky. 

Cítil jsem jeho bolest, jeho lítost, výčitky svědomí i to, že o mně pochybuje. Zraňovalo mě to. Najednou Rahmiel máchl svým modrofialově planoucím mečem, Kakabiel o krok couvl a pustil tak tygříka ze svého sevření, čehož jsem hned využil já... sevřel jsem Taeho ve své náruči. Objímal jsem ho pak a hladil. Snažil jsem se ho uklidnit a dokázat mu, že si mě zaslouží a že ho moc miluju. Šeptal jsem slova lásky do jeho ouška, pusinkoval jsem jeho tvář, ale pořád to bylo málo. Plakal, chvěl se a nemohl se uklidnit. Nakonec se přece jen uklidnil, ale pořád váhal a to jsem při tom říkal upřímně všechno, co cítím. „Tae-Hyungie!" řekl jsem, jak naléhavěji jsem uměl, protože jsem už nevěděl, jak ho přesvědčit. 

Za bradu jsem si pozvedl jeho tvář a zadíval se hluboko do jeho očí. „Jsem tady, vážně... Jsem tady, protože nechci a nemůžu být bez tebe! Myslíš, že si mě nezasloužíš? Ale já tě miluju tak moc, že bych raději obětoval astrální svět, jen proto, abych byl s tebou! Jestli odejdeš do temné dimenze, půjdu s tebou!" Opravdu bych šel. Šel bych kamkoli jen abych mohl být s ním! „Nebo... myslíš, že si já nezasloužím tebe?" napadlo mě najednou. Co když je to tak, že si myslí, že já ho nejsem hoden? Doufal jsem... moc jsem doufal, že to takhle necítí, ale přesto do mých očí vyhrkly slzy. Možná si vážně myslí, že si ho nezasloužím. Možná jsem ho opravdu ztratil navždy. Slzy už smáčely mou tvář... ten klid byl vážně totálně v háji... ale Tae mé slzy něžně setřel, zatím co Kakabiel na nás nenávistně civěl a mračil se. Pořád čekal, co můj miláček řekne. A pak Tae-Hyungie řekl něco, co mé srdce rozbušilo ještě víc a vrátilo mi naději. 

„Já... já..." vydechl s pohledem upřeným do mých očí a já jsem se snažil vyslat jasné signály, že ho opravdu hrozně moc miluju. „Já zůstanu s Jung-Kookiem!" Do mých očí vyhrkly slzy štěstí, když jsem ta slova uslyšel a znovu jsem si ho přitáhl k sobě, ale tentokrát abych mohl políbit jeho rty. Bylo to jako samo nebe, když jsem směl znovu okusit ty jeho sladké polštářky. Konečně! Konečně jsem směl líbat svého miláčka. Nechal mě dokonce, abych pronikl svým jazykem do jeho sladké pusínky a nesměle se zapojil. „Tak už táhni, Kakabieli!" uslyšel jsem Rahmielův hlas. „Táhni, než na tebe přijde trest!" Cítil jsem pak, jak se temnota, která obklopovala Tae-Hyungieho rozplývá. Kakabiel bez dalších řečí zřejmě zmizel a já jsem dál líbal svého miláčka. Temnota byla pryč! „Tae-Hyungie?!" vydechl jsem, když jsem se po nějaké chvíli odtáhl. „Miluješ mě?" Tae sklonil hlavu a já jsem posmutněl. Takže nemiluje...

„Já... já tě miluju." špitl po chviličce a zvedl ke mně své nádherné oči, ve kterých se už zase třpytily slzy. „Miluju tě hrozně moc, ale nevím..." „Pořád snad pochybuješ o mých citech?" vydechl jsem zaraženě. Jak mu mám do háje dokázat, že je pro mě vším? Proč teda zůstal se mnou, když to pořád neví? „Nevím, jestli si tě opravdu zasloužím..." špitl. „Zasloužíš si mě, miláčku!" řekl jsem naléhavě. „Jedině ty si mě zasloužíš! Věř mi, prosím... prosím. Potřebuju tě! Miluju tě!" „Takže spolu odejdeme do astrálního světa?" zeptal se s nadějí. „Hned jak si odpustíš!" usmál se na něho Jael, který už změnil svou podobu. „Ale teď už to půjde dobře." přidal se Rahmiel, taktéž ve změněné podobě. „Kakabiel je pryč a jen tak nevytáhne paty z té své díry, protože se bojí trestu od archandělů. Takže budete mít klid, hrdličky." „Já ti pomůžu, tygříku." slíbil jsem. Nemohl jsem se už dočkat, až svého miláčka vezmu na jeho vysněnou pláž. 

Budeme tam spolu a Tae si konečně odpustí!