Tae-Hyung

Kakabiel na to zareagoval tak, že mě prudce otočil, přitiskl mě zády na sebe a jednu paži obmotal kolem mého krku. Uvolnil tak sice stisk mých zápěstí, ale jeho sevření nepřestávalo bolet. Cítil jsem se ještě hůř. „Ten tady sakra chyběl..." zavrčel si pro sebe, zatím co ta druhá zářivá bytost přistoupila blíž. Přes jejich spojenou záři, která byla znásobena modro fialově planoucím mečem, kterou ta bytost zamávala před démonovým obličejem, jsem nic neviděl. Zavřel jsem proto oči a jen jsem odevzdaně visel v Kakabielových pařátech. 

„Kde jsi vzal Michaelův meč, Rahmieli?" ozval se démon a já jsem znovu prudce otevřel oči. To je Rahmiel? Je to snad Jung-Kookieho anděl? Je tady i můj miláček? Přes tu záři jsem však nedokázal rozeznat, jestli přišel a nebo ne. Jenže... proč by tady byl jen jeho anděl strážný? Hrozně moc jsem zatoužil, abych směl ještě jednou vidět miláčkovu sladkou tvář. Ještě jednou... naposledy. Jenže jsem ho neviděl. „Myslíš, že mě tím nožíkem nějak vyděsíš?" ozval se znovu démon, když mu anděl neodpovídal. Snažil se znít klidně, přesto však bylo poznat, že znejistěl. „Meči archanděla Michaela říkáš nožík?" zeptal se klidně anděl, který ten meč držel. „Poslal do horoucích pekel i samotného Lucifera! Myslíš, že tobě nic neudělá?" 

„Jenže ty nejsi Michael!" odfrkl si démon. „To sice nejsem, ale jsem hrozně naštvaný, takže bych být tebou táhl a nechal Tae-Hyunga na pokoji, než se ti vážně něco stane!" odvětil Rahmiel. „Tae-Hyung je můj, takže půjdu, ale jen s ním! Co uděláš, he? Půjdeš tam za mnou?" „Být tebou, tak bych to nezkoušel..." ozval se taky Jael. „Když se Rahmiel ještě víc naštve, půjde za tebou klidně na konec temné dimenze... zničí tě a pár tvých kamarádů s tebou!" „Hahaha... už se bojím..." ušklíbl se Kakabiel. „Má sice meč, ale nás je tam víc. Bude sám!" „Kdo říká, že bude sám?" řekl zase Jael. „Já půjdu s ním!"

Kakabiel se už chtěl znovu zasmát, ale nestihl to, protože promluvil i ten Rahmiel. „Porušil jsi pravidla a proto mám ten meč! Michael sám mi ho poslal! Neboj se, zlato... nebyl bych tam jen já a Jael... přidali by se taky archandělé, když by to bylo nutné!" „To... to jen kvůli téhle jedné bezcenné duši?" vydechl užasle démon a víc stiskl můj krk. „Žádná duše není bezcenná!" oponoval Rahmiel. „Tak co uděláš? Chceš to tak, jak jsem řekl, že to bude, nebo už konečně jednou provždy zmizíš?" „Sakra..." zavrčel Kakabiel. „Jenže... na tohle nemáte právo! Já jsem porušil pravidla, jo? A co asi teď děláte vy? Tae-Hyung chce jít z vlastní vůle, s tím už nic nenaděláte! Já jsem padlý, ale co vy? Chcete taky padnout? Jak je libo... uvidíme, co se stane, když si ho vezmu. Chcete válku? Tak bude válka!" 

Nezněl však vůbec, že by si byl jistý vlastními slovy. Možná, že to jen tak plácl?! Vážně by chtěli taky ostatní démoni boj s anděly? V tu chvíli mi to bylo opravdu jedno. „Jestli jen tak odejdeš, vážně tě zničíme!" řekl Jael s ledovým klidem. „Neodejdu jen tak... ale odejdu s ním, protože Tae-Hyung to tak chce!" nevzdával se démon. „On vážně chce jít z vlastní vůle?" zeptal se Rahmiel. „Tak proč ho tak držíš?" Kakabiel ztuhl a pak mě znovu otočil čelem k sobě. „Tak už sakra řekni, že odcházíš se mnou! Řekni už, že jdeš dobrovolně a že to tak chceš!" „Já..." vydechl jsem. „Já..." „Ne, on nikam dobrovolně neodejde!" ozval se ten nejkrásnější hlas na světě a já jsem konečně mohl vidět svého miláčka. 

Jung-Kookie se postavil vedle obou andělů. „Ahoj, Jung-Kookie..." ušklíbl se Kakabiel. „Dlouho jsme se neviděli, že? Copak... chceš se zase obětovat?" Já jsem však téměř nevnímal, co říká. Civěl jsem jen na Jung-Kookieho... jako bych ho viděl poprvé v životě. On je vážně tady? Vážně? Není to jen sen? Byl ještě nádhernější, než jak jsem si ho pamatoval. Opravdu si ho nezasloužím! Smutně jsem sklonil hlavu. Už jsem nedokázal nebrečet. Vzlykal jsem a po mé tváři tekly potoky slz. Nestačil jsem pak pořádně pobrat co se děje, protože se všechno stalo moc rychle. Rahmiel prudce máchl modrofialově planoucím mečem, Kakabiel mě pustil a couvl. Najednou jsem už nebyl v jeho spárech, ale octl jsem se v něčí náruči... v Jung-Kookieho náruči. 

Tiskl mě k sobě a hladil. Já jsem se tiskl k němu a nemohl přestat brečet. Bylo to tak neuvěřitelné... jako nějaký zázrak. Bál jsem se věřit, že je to pravda, že je tady se mnou. On mě ještě víc stiskl. „Miluju tě, Tae-Hyungie!" šeptal naléhavě do mého ucha, mezitím, co celou mou uslzenou tvář pokrýval polibky. „Miluju tě víc než cokoli na tomto světě! Miluju tě a nikdy se tě nevzdám! Ty jsi můj, tygříku... ty nepatříš tomu zmetkovi! Jsi můj a zasloužíš si mě, slyšíš? Miluju tě!" Jeho slova hladila mé srdce a celou mou bytost. Tak moc jsem tomu chtěl věřit. Snažil jsem se uklidnit a naštěstí to šlo, protože jeho blízkost byla jako lék na mé rozdrolené srdce. Přesto jsem váhal. Opravdu nemám odejít s Kakabielem? 

„Tae-Hyungie!" řekl naléhavě Jung-Kookie a za bradu si pozvedl mou tvář, aby líp viděl do mých očí. „Jsem tady, vážně... Jsem tady, protože nechci a nemůžu být bez tebe! Myslíš, že si mě nezasloužíš? Ale já tě miluju tak moc, že bych raději obětoval astrální svět, jen proto, abych byl s tebou! Jestli odejdeš do temné dimenze, půjdu s tebou! Nebo... myslíš, že si já nezasloužím tebe?" V jeho očích se objevily slzy. Bodlo mě u srdce, když jsem viděl jeho výraz a jeho nádherné oči plné slz, které už začaly stékat po jeho přenádherné tváři. 

Zvedl jsem chvějící se ruku a ty slzičky jsem něžně setřel. Pak mi došlo, co řekl. Šel by se mnou? Jen to ne! Pořád jsem se utápěl v Jung-Kookieho očích plných lásky a smutku a jen periferně jsem viděl, že se Kakabiel zamračil. Zřejmě se opravdu bál vyvolat válku, tak chtěl můj souhlas. Pořád se však nechystal zmizet, protože nejspíš doufal, že řeknu to, co chce slyšet. „Já... já..." vydechl jsem omámeně s pohledem do miláčkovy nádherné tváře. 

„Já zůstanu s Jung-Kookiem!"