Tae-Hyung

Mé srdce se bolestně svíralo, když jsem se chystal nahlas říct to, co jsem cítil... bolest a temnotu, která mě dokonale pohltila... a taky to, že přesně tohle si zasloužím. Už jsem otevíral pusu, abych mohl říct, že s ním opravdu odejdu dobrovolně, když v tom pokoj prosvítila nějaká záře a já jsem ústa sice otevřel, ale v němém úžasu.

Nevím, kde se tady vzala, ale zčistajasna se tady objevila nějaká zářivá bytost, na kterou se ten démon nenávistně zamračil, zatím co ještě víc stiskl má zápěstí. Já jsem však ze sebe nevydal ani hlásku, přestože to neskutečně moc bolelo. Jen jsem přivřel oči, protože mě ta záře oslepovala, ale dál jsem užasle zíral. Netušil jsem kdo to je, ale v mém srdci se probudila jiskřička naděje, že mi pomůže. I když... proč by měl, když si to nezasloužím? Jistě že mi nepomůže! Jenže, proč bych měl vlastně toužit po nějaké záchraně? Jung-Kookie mě už nemiluje, takže už vůbec na ničem nezáleží! Na mně nezáleží! Netušil jsem, která z možností je horší... Jung-Kookieho případná nenávist a nebo to, že na mě snad zapomněl? 

Obě možnosti jsou hrozné a proto není důvod doufat v nějaký astrální svět, který si stejně nezasloužím. Jak bych mohl trávit věčnost bez miláčka? Být tam, kde je i on, ale bez něho? To samo o sobě by bylo hrozné utrpení, takže... jaký by v tom byl vlastně rozdíl? Navíc, když odejdu do temnoty dobrovolně, budu trpět míň... to je má jediná naděje. „Nesahej na něho, Kakabieli!" ozvala se ta zářivá bytost mě až moc povědomým hlasem a já jsem vykulil oči v ještě větším úžasu. To je Jael? Takhle jsem ho nikdy neviděl! Tak on přece jen přišel? Ale zřejmě hodně pozdě... „Ále... tady se nám někdo probudil?" ušklíbl se pohrdavě démon. „Co chceš? Tae-hyung je už můj, nevzdám se ho!" 

„Není tvůj a ani nikdy nebude!" oponoval Jael, pořád v té své zářivé podobě. Na to se ten démon jen odporně zasmál. „On je můj! Ty to víš a už s tím nic nenaděláš! Tae-Hyung se rozhodl sám, že dobrovolně odejde se mnou do temné dimenze!" „Jenže on to ještě neřekl nahlas!" namítl Jael. Já jsem jen stál a zíral, zatím co po mé tváři stékaly slzy. Neřekl jsem to sice nahlas, ale co to mění? Opravdu jsem se už rozhodl. Ten Kakabiel, nebo jak znělo jméno toho démona, se zadíval do mých očí a pobaveně se ušklíbl. V jeho očích jsem četl, že počítá s vítězstvím. „Tae..." obrátil se Jael na mě. „Nevěř mu ani slovo, lže ti!" 

„Zavři hubu, Jaeli!" vyhrkl démon. „Nepřesvědčíš ho, aby změnil názor! O to jsem se už postaral, víš?" ušklíbl se. „Zaháčkoval jsem si ho totiž, už když umíral!" „To jsi neudělal!" zhrozil se Jael. „Ale udělal!" posmíval se ten Kakabiel. „Zatím co nikdo z vás neměl ani tušení, že se něco děje, našeptával jsem mu krásná slůvka o jeho vině... Byl můj, už když vystoupil z těla! Klidně jsem si ho mohl hned vzít, jenže to by už nebyla taková legrace. Počkal jsem si pěkně, až bude úplně zlomený, až se mi odevzdá dobrovolně a z vlastní vůle. Je můj!" „Ty jsi porušil pravidla?" Jael zněl hodně naštvaně a jeho záře se ještě znásobila, takže i démon musel přivřít oči. 

„Zhasni se, sakra!" zavrčel. „Jaká pravidla? Já z vysoka kašlu na nějaká vaše pravidla! To, že vy nesmíte umírajícím kecat do zpytování jejich svědomí při projekci jejich života, neznamená, že to nesmím ani já. Tae-Hyung je můj a je mi u prdele, že jsem ho získal díky porušení nějakých vašich debilních pravidel!" „Myslíš, že ti tohle projde?" zeptal se Jael, aniž by se chystal zhasnout. Zářil snad ještě víc. „Projde!" ušklíbl se démon a než jsem stačil mrknout, změnil i on svou podobu a já jsem zděšeně zamrkal, když jsem se octl v drápech podivné temné bytosti. Vypadal ještě děsivěji a mně se málem podlomila kolena. 

Jenže on mě sevřel ještě pevněji, což jsem myslel, že už ani nejde. Tak pevně a bolestivě, že mě to donutilo zasténat bolestí. „Už mi to prošlo!" dodal klidně. Pak ta bestie ze sebe vydala něco, co měl zřejmě být smích. „Tak už sakra řekni, že se mnou odcházíš dobrovolně a rozpustíme tenhle čajový dýchánek." obrátil se na mě, když ho nejspíš přestalo bavit vydávat ty podivné zvuky. Zřejmě se na mě zadíval, ale já jsem neviděl žádné oči, tak jsem pohled odvrátil, abych se nemusel dívat do té prázdnoty, která mě děsila víc než jeho tvář před tím. Na Jaelovu zář jsem se taky nedokázal dívat, proto jsem sklonil hlavu. Po mé tváři stékaly slzy a mé srdce se svíralo lítostí. 

Cítil jsem jen obrovskou vinu a pohrdal jsem sám sebou. Zasloužím si všechno špatné, co mě čeká. Zasloužím si bolest a utrpení! Byl jsem už smířený se svým osudem. Rezignoval jsem, už jsem nedokázal doufat. „Tak to sakra řekni!" zavrčel netrpělivě Kakabiel. V jeho hlase zněla hrozná nenávist a já jsem se zachvěl. „Neříkej to!" ozval se naléhavě Jael. „Ale já... já si to vážně zasloužím." špitl jsem bolestně. „Víš co?" uchechtl se Kakabiel. Znovu změnil podobu a pak už jsem nedokázal uhnout očima před jeho temným pohledem. „Tohle mi stačí! Odcházíme!" „Na to zapomeň!" ozvalo se a já jsem s prudkým zamrkáním zaznamenal, že se v pokoji objevila další zářivá bytost. Udiveně jsem znovu zamrkal a do mých očí vyhrkly nové slzy. Kdo je tenhle anděl? Kde se tady vzal? 

Ještě víc překvapený jsem však byl, když v jeho ruce vzplál ohnivý meč.