Tae-Hyung

Instinkt mi velel od něho odstoupit a utéct, ale ani jsem se nestihl hnout, když jsem pocítil pevný stisk na obou zápěstích, až jsem sykl, jak to zabolelo. Obě ruce jsem měl jako v kleštích a on se při tom šklebil do mé tváře. „Copak, Tae-Hyungie?" posmíval se mi. „Bolí tě to?" Nijak jsem nereagoval, jen jsem se snažil potlačit slzy bolesti i strachu. „Tak si zvykej, zlato, protože tě čeká něco mnohem horšího!" ušklíbl se a já měl chuť plivnout do té sice krásné, ale přesto děsivé tváře. Jen si pohrdavě odfrkl a já jsem své touhy raději potlačil. Kdo ví, co by mi udělal, kdybych na něho opravdu plivl?! 

„Co... co chceš?" vydechl jsem. „Proč jsi tady?" Chvíli mě jen propaloval svým pohledem a zjevně se nechystal odpovědět, zatím co já jsem v duchu prosil Jaela, aby mi odpustil a vrátil se za mnou. Jenže můj anděl... buď mě neslyšel a nebo mé prosby ignoroval... neukázal se. „Přišel jsem na pokec." usmál se rádoby něžně nevítaný host. Klidně pohladil mou tvář, zatím co držel mé ruce pořád stejně pevně jen v jednom svém pařátu. Bylo to sice pohlazení, ale po mém „těle" přeběhl mráz spolu s horkostí a já se zachvěl odporem. Ať na mě nesahá, je to hnus! On však ignoroval mé pocity, jen se šklebil. „Když jsi tady tak sám..." dodal klidně. „Nestojím o žádný pokec s tebou!" odsekl jsem, ale to jen vyvolalo další jeho zákeřný úsměv. „Nemyslíš, že promluvit si s někým o tom, jak hrozný jsi, je lepší než se tady užírat sám?" mrkl na mě a pak se zasmál. 

Za ten smích bych ho nejraději kopl do rozkroku, jenže jsem si nebyl jistý, jestli vůbec nějaký rozkrok má... navíc by to pro mě rozhodně nedopadlo dobře, to jsem veděl jistě, zvlášť když je tak silný... rozhodně silnější než já! Kdo to sakra je? „Jsem někdo, kdo po tobě touží a zřejmě, zlato... zřejmě jsem jediný, když se na tebe vykašlal i tvůj vlastní anděl strážný..." odfrkl si pohrdavě a pak nasadil zase ten svůj pokřivený a neupřímný úsměv, když si všiml, že mě jeho slova zasáhla přímo do srdce. „Musí to s tebou být opravdu špatné, když jsi zůstal bez Jaela..." posmíval se mi. „A co tvůj miláček? Kdepak je ten tvůj Jung-Kookie?" 

Tak to byla opravdu trefa do černého. Kde je můj miláček? Opravdu se na mě vykašlal jen proto, že jsem byl po vystoupení z těla tak zmatený? Vidí to opravdu stejně jako já? Ví, že si ho nezasloužím? Pohrdá mnou? Už mě nemiluje? „Tak já ti to povím..." zašeptal přímo do mého ucha a já jsem se otřepal hnusem, když po něm přejel svým jazykem a následně zlehka skousl. „Jung-Kookie si užívá krásy tohoto světa, než si pak klidně BEZ TEBE odejde do astrálního světa. Chce totiž poznat všechny krásy, které dosud ještě neviděl. A pak... pak klidně odejde, protože tě už odepsal. Vykašlal se na tebe, stejně tak jako ten pitomec Rahmiel. Tak jako ten blb Jael. To bylo keců, jak tě nedají, jak za tebe budou bojovat..." 

Znovu se zasmál a já jsem se znovu zachvěl. „A vidíš? Nikdo tady není, jen ty a já! Jen já mám o tebe ještě zájem!" „To... to není pravda..." vysoukal jsem ze sebe s námahou, přestože mi mé rozpadlé srdce napovídalo, že má vlastně pravdu. Jsem tady sám... jen já a on... což napovídá tomu, že mě opravdu všichni odepsali a zavrhli. „Jung-Kookie..." zašeptal jsem a mé oči se zaplnily slzami lítosti a bolesti. Nezasloužím si ho, ale vědomí, že to můj miláček vidí stejně, mě nehorázně bolelo a ničilo.

„Jsi vrah, Tae-Hyungie..." poškleboval se ten démon, nebo co vlastně je ta bestie zač. „Zabil jsi svou mámu i svého miláčka... Hodně lidí teď kvůli tobě trpí, vážně si nezasloužíš odpuštění! Jenže ty jsi ještě k tomu ubožák, který si neváží lásky..." to slovo „lásky" vyplivl, jako kdyby to byl nějaký jed. „Proč ses na Jung-Kookieho skoro ani nepodíval? Jistě... nezasloužíš si být s ním a on si taky konečně uvědomil, co jsi vlastně zač. Už tě nemiluje a nechce být s tebou a přitom... je to jen chvíle, co se za tebe málem obětoval... chudáček. Musí tě teď za to hodně nenávidět a to ani neví, jak jsi tady slintal nad svým bývalým... Jak já tě ale chápu. To jeho tělo... to je fakt nádhera a šukat ho, to musí být samo nebe... co? Šukat to jeho hebké a dokonalé tělo, když je ještě k tomu tak zatraceně úzký... A když úžasně vzdychal a sténal tvé jméno, to byla slast hodná bohů... to věřím. Jenže to nic nemění na faktu, že jsi nadržené hovado, které si zaslouží jen a pouze temnotu!" 

Jeho slova mě znovu zabíjela, rozpadal jsem se jako domeček z karet, ale jeho pevný stisk nedovolil, abych se rozpadl úplně. Cítil jsem, že má pravdu... jsem nadržené prase a zasloužím si temnotu. Jenže to s tím miláčkem... to nemůže být pravda! „Jung-Kookie mě nenávidí?" vydechl jsem zoufale. „Ne, to není pravda..." doufal jsem... opravdu moc jsem doufal, že není. Pak jsem si však vzpomněl na jiná jeho slova. „Jung-Kookie se chtěl obětovat? Jak... jak to myslíš?" „Chceš to vědět?" ušklíbl se. „Tak já to to teda řeknu..." Zadíval se do mých očí a ty jeho temné jako propast a hluboké jako vesmír, začaly žhnout, jako by v nich byly uhlíky a nebo láva. Vypadal ještě děsivěji než před tím. „Přišel jsem si pro něho, protože se úžasně poddával bolesti a pocitu viny... Trpěl kvůli tobě, víš? Tu bolest jsi zavinil ty, Tae-Hyungie! Přišel jsem si pro tu rozkošnou dušičku, ale bránil ho Rahmiel a taky Jael..." pohrdavě se zasmál. 

„Tak už to sakra dopověz!" zavrčel jsem, protože mě už začínal opravdu vytáčet. Taky jsem nechtěl slyšet, jak Kookieho bránili oba andělé, zatím co mě nebrání nikdo. „Nějaký netrpělivý, ne?" odfrkl si výsměšně ten démon. „Dobře, zkrátím to, protože mě to už taky nebaví... Když jsem Jung-Kookiemu řekl, že si přijdu taky pro tebe, snažil se mě přesvědčit, abych tě nechal na pokoji. Myslel si, že mi bude stačit jen on... tak sladké... Chtěl se dobrovolně vzdát astrálního světa, štěstí a lásky a chtěl jít do věčné temnoty jen proto, abys tam nemusel jít ty. Myslel si, že tě tím ochrání, že pak budeš v bezpečí. Ach ta láska... je tak hloupá a hlavně pomíjivá... Vy lidi... jste beztak jen sobci a ubožáci, protože on už taky dávno zapomněl, že se chtěl obětovat. Zapomněl, že tě miloval a možná zapomněl i na to, že existuješ!" 

Po mé tváři stékaly horké slzy a já jsem sklonil hlavu. Nejspíš je pravda všechno co říká. Nejvíc však bolela představa, že se chtěl králíček obětovat... Kvůli mně? Ne, to ne! Já si nezasloužím takovou oběť! Je jen dobře, že už mě nemiluje... „Řeknu ti jedno..." pousmál se téměř něžně démon. „Když se mnou půjdeš dobrovolně, budeš to mít u nás mnohem snesitelnější." „Jak to myslíš?" vydechl jsem. Mé srdce tlouklo zběsile a divoce, jako by už dávno nebylo rozpadlé na milón kousíčku. Hrozně moc jsem se bál, ale současně se mě začala zmocňovat jistá apatie. Mohl jsem čekat, že to dopadne takhle... 

Pomalu ale jistě jsem se začal smiřovat se svým osudem. „Mohl bych si tě vzít jen tak..." ušklíbl se. „Ale mám pro tebe slabost, Tae-Hyungie..." Přiblížil svou tvář až těsně k té mé a najednou přitiskl své rty na ty mé. Jeho polibek byl, jako kdyby se mě dotkl žhavým uhlíkem... pálil a působil bolest a já jsem bolestně zakňoural, zatím co mým tělem probíhal ještě větší chlad a žár. „Proto ti chci dopřát možnost volby... Pojď se mnou dobrovolně..." zašeptal do mého ucha, které znovu olízl. „Budeš pak míň trpět."

Zavřel jsem oči a snažil se přijít na to, co mám dělat. Nějak jsem tušil, že stejně nemám možnost volby... Budu trpět tak nebo tak, ale pokud můžu trpět míň... Věděl jsem, co bych měl dělat, ale i tak to moc bolelo. Odejdu dobrovolně do temnoty s tímhle děsivým stvořením a už nikdy... nikdy neuvidím svého miláčka. Tak moc to bolelo a ani vědomí, že si to zasloužím, nijak nepomáhalo. „Jung-Kookieho už necháš na pokoji?" vzlykl jsem. Chtěl jsem vědět, že alespoň on bude v pořádku. 

Jung-Kookie na mě zapomněl, ale já ho pořád moc miluju!