Tae-Hyung

Ti dva se ještě nějakou chvíli objímali a pak se Gyu znovu odtáhl, aby se mohl podívat do Hanieho tváře. Ten se maličko pousmál a bráška se usmál taky. Byli oba moc roztomilí s tím úsměvem na rtech a slzičkami v očích. Já jsem se však díval hlavně na svého ex. Je tak sladký, krásný a něžný... miluje mě. Na jednu stranu mě to těšilo, ale na stranu druhou mě to znepokojovalo. Netušil jsem, jak by to dopadlo, kdyby opravdu nastoupil na vysokou v Seoulu a pak mě vyhledal. Jak by to dopadlo, kdybych dnes neumřel, ale Jung-Kookie už bohužel ano. Co by se dělo, kdybych byl stále naživu? Byl bych šťastný, že zase vidím tohoto krásného kluka, nebo bych měl stále zlomené srdce ze smrti mého miláčka, takže bych mu zase ublížil? Možná je dobře, že to dopadlo takhle. 

Kdo ví, jak bych se choval a co bych cítil... Není smrt milosrdnější důvod, proč by se mnou nemohl být než ten, že bych ho třeba poslal pryč? Nebo... možná bych se na něm pokusil zahojit své krvácející srdce, ale... nejspíš bych mu i tak ublížil. Nedokážu si představit, že bych mohl kohokoli milovat tak, jak jsem miloval a jak vlastně pořád miluju Jung-Kookieho. Těžko říct... sám nevím, co bych dělal, kdyby se tohle stvoření objevilo u mě doma. Poslal bych ho pryč a nebo bych se s ním vášnivě pomiloval, třeba v obýváku, nebo klidně i u Kyunga v pokoji? Kyung by mě zabil! Vím už sice, že má city a že není takový, jaký jsem si myslel že je, ale kdybych ojel Hanieho v jeho posteli, nejspíš by zapomněl, že nějaké city existují. Pobaveně jsem se nad tou představou ušklíbl. 

No... dal bych si říct, kdybych si mohl znovu vzít Hanieho zadeček, zvlášť po té podívané, co mi dopřál ten Taeyoung. Téměř jsem slintal při představě, co já bych s ním všechno dělal... Zamrkal jsem a zahnal násilím všechny ty perverzní představy. Sakra... ten kluk tady před chvílí málem vykrvácel a já tady slintám nad jeho zadečkem... teda, nejen nad ním... jsem fakt pitomec! Navíc... Dong-Han je v podstatě pořád nezkušené tele... je tak mladý... Zaslouží si lásku a ne shit, který bych mu mohl nabídnout já. 

„Gyu..." ozval se smutně Jin. „Myslím, že bychom se měli vrátit domů. Táta s Eon jsou určitě už dost nervózní, kde jsme tak dlouho a já musím zítra hned ráno vyřizovat ten pohřeb..." „Sakra..." vydechl Gyu. „Ten pohřeb..." Po tváři mu začaly téct nové slzy. „Chtěl bych, aby to byl jen zlý sen!" „To já taky..." špitl Hanie, který setřel své vlastní slzy. „Tak jeďte... já už budu v pohodě." dodal potichu. Snažil se znít klidně a dokonce se pokusil o další úsměv, který se mu však moc nepovedl. „Tak na to zapomeň!" vyhrkl můj bráška. „Žádné „jeďtě"... myslíš, že tě tady nechám samotného, ty pako? Ty pěkně pojedeš s náma!" Hanie chtěl zjevně protestovat, ale Jin se na něho přísně podíval. „Jistě že pojedeš s náma!" řekl tónem, který nesnesl jakýkoli protest a taky se mu žádného nedostalo. „Vezmi si co potřebuješ a jdeme!" 

„Hanie má všechno u nás!" oznámil mu Gyu. „Tohle totiž není první noc, kterou strávil u nás, že?" mrkl na mého ex, který se znovu pokusil o úsměv. „Navíc to dnes stejně bylo v plánu." „Tím líp." pousmál se můj bratranec. „Takže... jdeme, děcka!" rozhodl a Gyu hned chňapl Hanieho za neporaněnou ruku, aby ho mohl zatáhnout do předsíně. Jin pak s povzdechem zhasl světlo v kuchyni a vydal se za nima. Já jsem zůstal v kuchyni a poslouchal zvuky z chodby. Ulevilo se mi, že tady můj ex nezůstane sám. Má rodina se už postará o to, aby byl v pořádku, tomu jsem věřil. Zvládnou to ale všichni mí blízcí? To jsem netušil. 

Za chvíli jsem už slyšel, jak bouchly dveře a bytem se rozhostilo ticho a tma. Ta tma se však nemohla vyrovnat temnotě, která se začala znovu roztahovat v mém srdci. Jsem vážně hrozný kretén! Ublížil jsem tolika lidem... Jsem jen blbeček, který si nezaslouží odpuštění, zvlášť když jsem zradil Kookieho. Jistě... jeho jsem ani neobjal... nemluvil jsem s ním a teď ani nevím, kde je a co dělá. Je smutný kvůli mně? I to je možné... A co dělám já? Slintám a sním o šukačce se svým bývalým přítelem... Kdybych mohl, zabil bych se znovu. Seděl jsem v té tmě a utápěl se ve svém smutku. Ani Jael se neukázal... Jistě, nezasloužím si, aby byl se mnou, když jsem byl na něho tak hnusný. 

Nezasloužím si odpuštění! Nezasloužím si Jung-Kookieho a nezasloužím si astrální svět! „Bravo!" ozval se jízlivě nějaký hlas, až jsem sebou škubl úlekem, protože jsem to vůbec nečekal. „Líp bych to neřekl ani já!" Poplašeně jsem se rozhlédl, protože ten někdo rozhodně nezněl jako Jael. „Bojíš se?" posmíval se mi ten neznámý, kterého jsem pořád neměl možnost vidět. „Jen se boj, je to příjemné!" „Kdo... kdo jsi?" vydechl jsem se srdcem tlukoucím až v hlavě. Netušil jsem kdo to je, ale cítil jsem, že to rozhodně není někdo, jehož přítomnost bych si přál. „Ale, Tae-Hyungie..." zašeptal téměř u mého ucha a já jsem se zachvěl z jeho blízkosti, která mi ani trochu nebyla příjemná. „Takže si nepřeješ strávit věčnost se mnou? Ale já s tebou ano!" Okamžik na to jsem se už vyděšeně díval do tváře, která se zčistajasna zjevila přede mnou. 

V tu chvíli jsem opravdu litoval, že jsem utekl od svého anděla strážného.