Tae-Hyung

Nakonec jsem už nevydržel čekat, až se Dong-Han uráčí vyjít z koupelny. Napětí a nervozita mě cupovaly na kousky a tak jsem se rozhodl, že se půjdu podívat, co ten kluk vyvádí. Rychle jsem se proto přemístil ke dveřím malé místnosti, ve které by můj ex měl být. Samozřejmě, že byly zavřené a tak jsem alespoň našpicoval uši, ale ať jsem poslouchal, jak jsem chtěl, neslyšel jsem zvuk tekoucí vody a vlastně ani žádné jiné zvuky, které by dosvědčovaly, že tam někdo je. „Ozývalo" se z tama jen hrobové ticho, což mě nemálo vyděsilo. „Sakra, Hanie..." vydechl jsem poplašeně. „Co tam děláš?" Mé srdce se sevřelo úzkostí a opravdovým strachem. Ještě jsem se ujistil, že opravdu není nikde jinde v bytě a pak jsem se odhodlal vyzkoušet něco, co jsem zatím viděl jen ve filmech... projít zavřenýma dveřma. Opravdu to tak jde? 

Zavřel jsem oči, zhluboka jsem vydechl a pak jsem to prostě udělal. Necítil jsem nic... žádný odpor a když jsem pak oči zase otevřel, zjistil jsem, že jsem se opravdu octl v koupelně. Málem jsem poskočil radostí. Já jsem vážně prošel skrz zavřené dveře! Mou radost však ihned zahnala silná bolest, která zasáhla mé srdce tak, že jsem maličko zavrávoral. Takže je Dong-Han opravdu tady, ale kde? Když jsem říkal, že je to malá místnost, myslel jsem tím, že je menší než ostatní v tomto bytě. Hanieho rodiče na svém jediném synovi opravdu nešetřili! To že na něho díky velkému pracovnímu nasazení neměli čas, se mu snažili vynahradit tím, že investovali do opravdu krásného bytu a taky nezávislostí, kterou mu dopřáli ještě před jeho plnoletostí.

Ten byt má opravdu velkou koupelnu s vyhřívanou podlahou, kde jsme si spolu nejednou dopřávali divoký sex právě na té podlaze, ve sprše, která měla různá udělátka pro masáž a nebo v obrovské rohové vaně, která byla současně vířivka. Ve sprše Hanie nebyl, takže už zbývala jen ta vana, ale neviděl jsem ho ani tam... což jsem nechápal. Leda... leda by byl schoulený tak, že není vidět... To ticho mě opravdu děsilo a proto jsem šel k vaně dost váhavě. Že by Hanie usnul? Nechápal jsem, proč šel do vany, když ho ten dobitý zadeček musí bolet mnohem víc, pokud na něm leží. Nakoukl jsem a můj zrak v okamžiku padl na tu hromádku neštěstí. Byl sjetý až kdesi naspodu a zdálo se, že nevnímá bolavý zadeček a dokonce ani zimu, která způsobovala husinu na jeho kůži. Ta trocha již chladnoucí vody, kterou si napustil, ho nedokázala zahřát, ale jemu to bylo fuk. 

Já jsem však nezíral na jeho tělo, přestože bych se mohl úžasně pokochat pohledem na jeho sladké bradavky, dokonalé břišní svaly nebo snad odhaleným přirozením, které... co si budeme povídat... byla radost kouřit. Ne... já jsem neviděl tuhle dokonalost, protože jsem zíral jen na žiletku v jeho pravé ruce, na kterou se on sám díval, jako kdyby nevěděl, kde se tam vzala. Nebo snad nevěděl co s ní? Netušil jsem, jestli se ji chystá nějak použít, moc jsem však doufal, že ne. „Hanie..." vydechl jsem. V tom okamžiku se jakoby probral z nějakého tranzu. Posadil se a žiletku přiložil ke svému levému zápěstí. Se zatajeným dechem jsem pak sledoval, jak zlehka přejel po své světlé kůži, která je, jak si pamatuji, tak hebká a jemná na dotek. Okamžitě vyskočily krůpěje rudé tekutiny. Vykulil jsem oči a přestal dýchat. Téměř jsem slyšel jeho splašeně tlukoucí srdce a jeho bolest mi rvala slzy do očí. „Hanie, ne!" vykřikl jsem, když znovu přiložil ostří na své zápěstí. 

„Dokážu to..." zašeptal a já jsem málem vylítl z kůže. Tak tohle tady celou dobu dělal? Odhodlával se skoncovat se svým životem? To nesmí! Vždyť je ještě tak mladý! Copak opravdu nemůže žít, protože jsem já umřel?! Nebo za to snad může rozchod s Taeyongem? Sakra... copak si neuvědomuje, co tím způsobí své rodině a všem, kteří ho mají rádi? Má ještě celý život před sebou... ne, to nesmí! Byl jsem zoufalý, že nemůžu nic dělat a že nedokážu vyškubnout tu ostrou věc z jeho ruky. Nemělo ani smysl se o to pokoušet. Mohl jsem jen bezmocně zírat, jak Hanie zavírá oči a pokouší se přitlačit na žiletku o trochu víc. Jediné štěstí, že kromě odhodlání takhle se zabít, cítil taky strach. Udělal si další šrám na zápěstí, ale naštěstí ne tak hluboký aby okamžitě vykrvácel. 

Hanie se zhluboka nadechl a pak zase vydechl. „Teď... teď to opravdu skončím!" vydechl rozechvěle a už znovu přikládal chvějící se rukou žiletku ke svému již poraněnému zápěstí, když v tom se ozvalo naléhavé zvonění. Můj bývalý přítel se zarazil v pohybu, ale pak si jen povzdechl a chtěl pokračovat v řezání, zatím co se bytem pořád ozývalo to zvonění. Jeho ruka se začala ještě víc chvět. „Sakra, Hane!" zakřičel jsem na něho vynervovaně, přestože mě nemohl slyšet. „Nech toho a běž otevřít!" Byl jsem zoufalý z toho co se děje i ze své bezmoci. „Hanie... prosím... prosím!" škemral jsem, zatím co po mé tváři stékaly slzy jako hrachy. Nezvládl bych to, kdyby si opravdu vzal život. To nesmí! On musí ještě žít! Ta trocha vody se už stihla zabarvit jeho krví, která pomalu stékala z ran na zápěstí, ale on se ani nehl. Nepokračoval v řezání, ale zjevně se ani nechystal jít otevřít. Ruka se mu nepřestávala chvět, stejně tak jako nepřestával zvonit ten někdo za dveřma.

Ještě jednou se pokusil říznout, ale žiletka vyklouzla z jeho chvějících se prstů. Nakonec se přece jen zvedl. Jen zběžně ze sebe spláchl krvavou vodu a trochu nemotorně vylezl z vany. Neobtěžoval se utíráním svého těla ani tím, že by si nějak alespoň provizorně ošetřil svou ruku a rovnou na sebe hodil bílý župan. Pomalým krokem se pak vydal ke dveřím, kde ten dotyčný neztrácel trpělivost a zvonil jako blázen. Netušil jsem kdo to je, ale za jeho přítomnost jsem děkoval všem svatým. Skákal bych radostí, i kdyby to byl ten Taeyong. Hlavně ale, že se Hanie přestal řezat. Celý rozechvělý jsem ho následoval do předsíně, zatím co on za sebou zanechával stopu v podobě velkých krůpějí krve. Nejspíš byl natolik mimo, že si to ani neuvědomoval. 

Pomalu, jako kdyby se mu nechtělo, otevřel dveře a pak se nám oběma naskytl pohled na mého bratra, za kterým postával Seok-Jin. „Hanie!" vyhrkl Gyu, hned jak se objevilo to chvějící se stvoření ve dveřích a vrhl se mu kolem krku. Zřejmě už byl z toho marného zvonění taky dost vynervovaný. „Hanie... jsi v pořádku? Proč máš vyplý mobil? Já... my... úplně jsme na tebe zapomněli, promiň. Už jsi zapomněl, že máš u nás spát? Jak ses vlastně dostal domů? Jsi v pořádku? Moc jsem se o tebe bál!" mlel můj bráška, zatím co se nepřestával tisknout k zaskočenému Haniemu. Jin to jen mlčky sledoval a ani můj ex nic neřekl. „Vážně promiň, mrzí mě to! To s tím Tae-Hyungiem..." vzlykl. „Byl to prostě moc velký šok... vůbec jsem si neuvědomil a... pak jsi byl pryč. Pořád jsem ti zkoušel volat, ale máš vyplý mobil a..." 

Zarazil se, když Hanie pořád mlčel. „Jsem v pořádku..." vydechl konečně můj bývalý přítel a zlehka od sebe Gyu odstčil. „Odvezl mě Taeyong... to je v pohodě, já se nezlobím. Nedělej si starosti a vrať se domů, Gyu..." Hlas se mu chvěl, ale on se i tak usmál, jak nejzářivěji uměl. Byl by to nádherný úsměv, kdyby byl upřímný. Jinovi, který postával za mým bratrem, nevěnoval žádnou pozornost. „Vážně jsi v pohodě?" špitl Gyu a nedůvěřivě ho sjel pohledem. Pak si všiml krve, která už stihla prosáknout bílou látkou rukávu. „Ty... ty krvácíš!" vyhrkl vyplašeně. „Co se ti stalo?" 

„Ne... to nic není!" vyhrkl nervózně Hanie, který si až teď zřejmě uvědomil, jakou chybu udělal. „Je to jen škrábnutí... Běž domů... chci být sám!" Nejspíš se snažil vycouvat a zavřít Gyu dveře před nosem, ale Jin byl rychlejší. Bleskově chňapl jeho levou ruku a než se stačil chlapec vzpamatovat, vyhrnul mu rukáv od županu. Jin i Gyu pak vykulili oči na Hanieho krvácející zápěstí. „Tomuhle říkáš škrábnutí?" zamračil se můj bratranec a pak se přísně zadíval do Hanieho očí. „Tohle potřebuje ošetřit!" rozhodl. Dong-Han se zřejmě chystal protestovat, ale Jin nahodil takový výraz, že nakonec jen pootevřel ústa, ale pak je raději rychle zavřel. 

Bravo, Jine!