Tae-Hyung

Nejde ani popsat všechny pocity, které mě zavalily... nejspíš převažoval smutek, ale byla tam taky lítost, výčitky, beznaděj a hlavně pak ta zatracená bolest. Stál jsem a jen civěl s očima plnýma slz, zatím co se mého srdce zmocňovala větší a větší temnota. Nic jsem nechápal. Jak je možné, že jsem nikdy nepoznal, že ke mně Hanie cítí něco víc než jen zamilovanost? Vlastně... já jsem nepoznal ani to, že je do mě zamilovaný. Proč mi nikdy nic neřekl? Bál se snad, že mě ztratí? To jsem opravdu působil tak bezcitně? Bral jsem náš vztah tak lehkovážně... jenže... sakra... proč mi nic neřekl? Proč se i při našem rozchodu tvářil, že je všechno v pohodě? Bylo to snad z lásky ke mně? Nechtěl mě snad k sobě poutat a nechtěl, abych měl výčitky svědomí? Prostě se mě vzdal... nechal mě jít a já debil jsem si myslel, že to vidí stejně jako já. 

Byl jsem vážně hrozný pitomec! Pořád jsem největší pitomec na světě. Proč jsem se mu vlastně vůbec neozval? Proč jsem se ani trochu nezajímal o to, jak se má? Ten Taeyong má pravdu... Hanie se na mě měl už dávno vykašlat. Měl mě vypustit ze svých myšlenek a hlavně ze srdce tak, jak mě vypustil ze svého života. Proč vlastně byl s tím Taeyongem? Klidně mu přiznal, že mě pořád miluje a navíc taky to, že jeho ne. Být na poděsově místě, taky bych byl nejspíš naštvaný, nebo nebyl? Kolikátý přítel to vlastně byl po našem rozchodu? Zřejmě první a jediný, když věděl o mně... Nevěřil jsem, že by můj ex o mně vykládal každému, s kým by si něco začal. 

Tento o mně nejspíš věděl od samého začátku... proč by se jinak, podle Taeyongových vlastních slov, snažil vyšukat vzpomínku na mě z Hanieho hlavy? Kéž by se to tomu blbovi podařilo, protože pak by to nedopadlo takhle... „Ach, Hanie..." zašeptal jsem. Ten chudáček se pořád choulil na zemi a plakal. Chtěl bych ho nějak utěšit. Bolest v srdci mě znovu srazila na kolena a já jsem pak rozechvěle natáhl ruku, abych se přece jen pokusil pohladit jeho chvějící se tělo. V tu chvíli jsem nehleděl na jeho nahotu, jen jsem chtěl, aby už přestal brečet... aby už přestal trpět. Zděšeně jsem pak zalapal po dechu, když má ruka prošla skrz, aniž by si on čehokoli všiml. Do prdele... úplně jsem zapomněl, že jsem jen duše... nehmotný, neschopný a hlavně naprosto bezmocný! Ruku jsem rychle stáhl a on plakal dál. 

Po pro mě nekonečně dlouhé chvíli se začal konečně uklidňovat a dokonce se zvedl ze země. Pomalým krokem se vydal směrem do koupelny a já jsem lítostivě sledoval jeho zadeček, který se už hodně vybarvil. V tu chvíli jsem však neslintal nad tím pohledem, přestože mu ani modřiny neubraly na jeho dokonalosti... spíš jsem zuřil. Kdybych mohl, zřídil bych toho Taeyonga úplně stejně tak, jako on zřídil mého bývalého přítele. Věděl jsem, že to musí Hanieho moc bolet. On zmizel v koupelně a já jsem se snažil dýchat... nejspíš ze zvyku, ale co na tom sejde? Zvyk je jako železná košile a dýchání je náhodou hodně příjemná činnost. 

Snažil jsem se uklidnit, rozehnat trochu tu temnotu a kupodivu to docela šlo. Zřejmě proto, že se i Hanie ve sprše trochu uklidnil a já jsem doufal, už nebudu muset tak moc trpět. Trpělivě jsem čekal, až se Hanie vrátí... sám jsem nevěděl proč. Možná proto, že bych ho chtěl ještě jednou vidět v klidu, bez slz. Možná bych chtěl ještě jednou zažít jeho blízkost bez té bolesti. Zmizí jeho bolest v odpadu spolu s vodou? Dokáže tohle obyčejná sprcha? Co tam dělá tak dlouho? Už před dlouhou dobou zmizel v koupelně a pořád ne a ne se vrátit. Nejraději bych ho šel zkontrolovat, ale nechtěl jsem být ještě větší šmírák, než už jsem byl. I když... tohle by bylo opravdu nic v porovnání s tím, co jsem už viděl před tím... to teda byl pohled... Jenže jeho nádherné tělo je jako magnet pro oči, takže si za to může vlastně sám. 

Navíc, viděl jsem ho i víc z blízka. Během okamžiku se mi vybavily všemožné intimnosti, které jsem s tím jeho dokonalým tělem prováděl. Vzpomněl jsem si i na chuť jeho sladkých rtů. Musel jsem se pak ušklíbnout sám nad sebou... jsem fakt hrozný blbec! Sním tady o Haniem a přitom miluju Jung-Kookieho! Nejspíš mi vážně přeskočilo! Přestal jsem fantazírovat o mém ex a raději jsem ani nezačínal tesknit po mé lásce, protože mi v tom okamžiku došlo, že je Hanie v koupelně opravdu nějak podezřele dlouho. Nepříjemně mě  píchlo u srdce, když jsem si uvědomil, že tam třeba ani nešel do sprchy... že třeba odešel pořezat svá zápěstí. Je až s podivem, kolik sebevrahů dbá o to, aby svou krví nezaneřádili celý byt. Je Dong-Han taky takový a nebo, když  by se chtěl řezat, krvácel by klidně třeba v kuchyni? Nebo třeba na sedačce v obýváku? Ta skvrna by už nešla nikdy dolů... Mé myšlenky mě znovu dost vyděsily. 

Od kdy jsem takový cynik?