Tae-Hyung

Pocítil jsem nemalou úlevu, když jsem opustil místnost, ve které ti čtyři ronili slzy pro mou ubohou maličkost. Ne že bych je nemiloval... miluju je a moc! Taky mi jich bylo moc líto... až moc líto, ale jejich bolest, která bodala do mého poničeného srdce, se už vážně nedala snést a vydržet. Musel jsem odejít a konečně jsem se mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Teda... žádný čerstvý vzduch jsem ve skutečnosti necítil, ale nevadilo mi to, pořád to byla úleva. Rozhlédl jsem se. Nikde jsem neviděl Jaela, ale ani to mi nevadilo, protože já jsem se v tu chvíli zaměřil na kluka přede mnou. Viděl jsem, jak se víc zachumlal do své černé bundy a pomalým krokem se vydal pryč od našeho domu. 

Až teď mi došlo, že vlastně ani netuším, jak se tady dostal. Přijeli snad s Gyu autobusem? Nebo si snad vzali taxi? Jak se teď chce Hanie dostat domů? Byl jsem v jeho bytě mockrát a proto jsem věděl, že bydlí v centru Daegu, zatím co naše farma je kus za městem. Autobus tady jezdí tak třikrát za den... projíždí a staví tady jen dálkové spoje. Že by šel na poslední večerní spoj? Zastávka není daleko odsud... Dong-Han prošel kolem Soonshimovy boudy a můj milovaný špic se hlasitě rozblafkal. Můj bývalý přítel se na něho neobtěžoval podívat, ale já jsem se zastavil a smutně se na tu rozkošnou kouli chlupů pousmál. 

„Ticho, Soonshi!" zavolal jsem zkráceně jeho jméno, jak jsem byl zvyklý a on jako na povel přestal štěkat, už jen sem tam zakňučel. Za to se však začal divoce vzpírat na provaze, kterým byl za obojek přivázaný k boudě, jako kdyby se chtěl urvat. Zůstal jsem vykuleně civět, téměř bez dechu. Proč ten pes vypadá, jako kdyby se chtěl dostat za mnou? Ještě víc jsem vykulil oči, když jsem si uvědomil, že se opravdu dívá přímo na mě. Znovu zakňučel. „Klid, pejsku." vydechl jsem zaskočeně. „Sedni." Soonshim si opravdu kecl na zadek, vrtěl ocasem a dál se na mě nepřestával vyčkávavě dívat, zatím co já jsem sebou málem švihl. 

Ten pes mě vážně vidí? On mě i slyší? Je to vůbec možné? Nejraději bych ho podlachmal, ale bylo mi jasné, že to není možné, jsem jen duše... Po mé tváři stekla jedna osamocená slza. „Sbohem, Soonshi..." zašeptal jsem, když mi došlo, že se mi už Hanie ztratil z dohledu. Ne že bych k němu pořád něco cítil, ale lhostejný mi rozhodně není. Chtěl jsem jen vědět, že se dostal bezpečně domů... měl jsem o něho starost. Naposledy jsem se podíval na mého psího miláčka, který zřejmě pochopil, že ho nepohladím a začal znovu poskakovat a štěkat. 

Pak jsem šel hledat svého bývalého přítele. Naštěstí jsem ho našel brzy. Dong-Han opravdu seděl na autobusové zastávce, choulil se a klepal kosu. Jistě... už na Kookieho pohřbu byla pořádná zima a teď, když byla tma a zubaté slunce zmizelo někde na druhé polokouli, musela být zima ještě větší. Proč ho sem ten můj potrefený bratr vlastně tahal? Pojede opravdu něco? Takhle tady zmrzne... S lítostí jsem se zadíval na to sladké stvoření a až v tu chvíli mi došlo, že se nechvěje jen zimou... on pořád zřejmě pláče. 

Přiblížil jsem se k němu ještě víc a tak mi neuniklo, že opravdu pláče. Slzy jako hrachy stékaly po jeho krásné tváři a já jsem měl strach, aby na jeho hebké kůži nezačaly přimrzat. Nevzlykal, ale i tak byl pohled na něho srdcervoucí. Neměl jsem nikdy rád, když plakal a díky bohu se to nedělo tak často. Vždycky se přede mnou snažil ovládat, ale teď neměl důvod, protože o mé přítomnosti neměl ani tušení. Proč však pořád pláče? Dobře... chápal jsem, že pustil slzu, když zjistil, že jsem umřel. Prožili jsme spolu moc pěkné časy a pustit slzu byla minimálně slušnost. Hanie by musel být úplná cihla bez citu, kdyby neprojevil sebemenší lítost, ale... proč už dávno nepřestal brečet? Tohle jsem fakt nechápal. 

Jenže pak jsem pocítil něco, co jsem fakt nechtěl a to něco byla Hanieho bolest, lítost a ještě něco, co jsem zatím nedokázal rozpoznat. Zabodávalo se to však jako ostří do mého srdce, znovu a znovu, až jsem zalapal po dechu. Mé oči se rozšířily v úžasu. Dobře, neměl jsem právo myslet si, že jsem mu lhostejný, ale... proč trpí tak moc? Stál jsem, zíral na Dong-Hana, jako kdybych ho viděl poprvé a vnímal jsem jen tu bolest. Na chvíli jsem opravdu nemyslel na nic jiného a mé srdce se už zase rozpadalo. Nikdy by mě však nenapadlo, že tohle způsobí on. Až po nějaké době mi došlo, že jsme pořád na zastávce a že autobus ještě nepřijel. 

Ze všech sil jsem se přinutil přestat zabývat se bolestí v mém srdci a rozhlédl jsem se do tmy. Neviděl jsem žádný autobus a dokonce ani žádné auto a Hanie tady sedí v té zimě sám. Začínalo mi to dělat opravdu starost. Neměl by se raději vrátit k nám na farmu? Nebo by si mohl zavolat taxi. Chce tady snad zmrznout? Ale on jako by si žádné starosti nedělal... pořád stejně se choulil, jeho tvář pořád stejně smáčely slzy a jeho srdce vysílalo pořád tu stejnou bolest. Jako by mu už na ničem nezáleželo. Kdybych mohl, pořádně bych s ním zatřásl, aby se už vzpamatoval. Jeho bývalý přítel sice umřel, ale to přece neznamená, že tady ten pitomec musí umrznout, ne? Už jsem se chystal, že se opravdu pokusím s mým ex pořádně zacloumat, což netuším, jak by se mi mohlo povést, když začal v kapse od jeho bundy vyzvánět mobil. 

Zastavil jsem se v pohybu a čekal, co udělá. Mobil zvonil, jenže Hanie nijak nereagoval. Po nějaké době, kdy to dotyčný zkoušel znovu a znovu, přece jen vytáhl telefon z kapsy, podíval se, kdo volá. Setřel slzy ze své tváře a zamračil se na display. „Dej mi pokoj, Tae..." vydechl smutně a pak s povzdechem vrátil přístroj do kapsy, zatím co já jsem zůstal vykuleně civět. On právě řekl „Tae"? Ale ne... tím nemyslel mě. Byl jsem chvíli ze všeho tak zmatený, že bych opravdu uvěřil, že mluvil na mou maličkost. Jenže on mě nevidí, tak jak by na mě mohl mluvit? Který Tae mu má dát pokoj? Kdo to je? Uplynula další doba a autobus pořád nejel. Dokonce i Dong-Han přestal plakat a zmateně se rozhlédl. 

Přemýšlel nejspíš, co má dělat, když se ten jeho protivný mobil ozval znovu a on hovor tentokrát přijal. „Dong-Hane, kde sakra jsi?" zařval někdo z druhé strany linky tak, že jsem to slyšel i já a Hanie musel odtáhnout mobil od ucha, aby neohluchl. Ten kdo tak řval, byl nějaký kluk... hodně nasraný kluk. Počkat, že by Hanieho nový přítel? „A proč jsi mi kurva nebral telefon?" Hanie jen špitl nějakou omluvu a pak stručně tomu křiklounovi vysvětlil kde je. Ozvaly se pak ještě nějaké nadávky a dotyčný ukončil hovor s tím, že se Hanie nemá hnout z místa a že pro něho přijede. 

Hanie se opravdu ani nehnul, když po nějaké době zastavilo u silnice tmavé auto. Řidič stáhl okýnko. „Nastup!" přikázal, aniž by se obtěžoval na kluka u silnice jen očkem podívat a mně podle jeho naštvaného výrazu došlo, že to musí být nejspíš ten stejný, který Haniemu volal. Mlčky čekal, až Hanie otevře a nastoupí vedle něho, zatím co rukou netrpělivě bubnoval do střechy auta. Výraz jeho tváře byl chladný a pořád dost naštvaný. 

„Tohle si odskáčeš!" zavrčel pak směrem k Haniemu a ten jen lhostejně pokrčil rameny. Přesto po jeho tváři skanula slza, než se rychle odvrátil od řidiče a zadíval se na druhou stranu. To už ten kluk šlápl na plyn a v okamžiku byli pryč. 

Já jsem zůstal zmateně stát a netušil, co si počít. Nechtělo se mi vracet na farmu, protože jsem nevěřil, že bych se tam mohl cítit líp než před tím. Věděl jsem jistě, že bych to už nezvládl. Tak co teď? Ok... Dong-Han tady nezmrzne, alespoň o jednu starost míň... ale... kdo byl ten blbeček, co pro něho přijel? Byl to jeho přítel? Jak to myslel, že si to Hanie odskáče? Jak to sakra myslel? My dva jsme spolu sice provozovali hodně tvrdý sex, ale já bych na něho mimo hrátky v posteli nikdy nevztáhl ruku... ne tak, abych mu opravdu ublížil. 

Nemyslel to ten blbec takhle, že ne? Nebo... že by šlo jen o nějakou hru? Jenže to mi přišlo taky divné. Hanie sice miloval tvrdší sexuální praktiky, ale nikdy nebyl žádný submisiv. Nikdy se nepodvoloval a taky jsme spolu nikdy nehráli na žádné tresty. Jak si to teda jako odskáče? Netušil jsem, proč se mým bývalým přítelem tak zabývám, ale prostě mi to nedalo. Měl jsem už zase starost. Jenže jsem stál uprostřed polí a netušil jsem, jak bych se mohl ujistit, že bude Hanie v pořádku. Možná jsem si však dělal jen zbytečné starosti. 

Možná bych na něho vůbec neměl myslet...