Tae-Hyung

Tiskl jsem se ke svému andělovi a brečel. Tátova slova mě nemálo dojala a bolestně zasáhla mé rozdrolené srdce. Kéž bych však mohl pocítit úlevu, že se nezlobí a že mě chápe. Kéž bych mohl mít radost, ale co pak to šlo? Tátovi by nevadilo, kdybych miloval milého chlapce, což Jung-Kookie rozhodně byl! Pořád je moc milý, jenže umřel a já jsem taky mrtvý! Jaký má význam radovat se, když nikdy nevezmu Kookieho za ruku a nevkročím s ním do téhle kuchyně a neřeknu: „tati, tohle je můj miláček... Jeon Jung-Kook..."...? Nikdy se to nestane! Táta nikdy osobně nepozná toho, kdo si ukradl mé srdce. Ne... Jung-Kookie byl někdo, komu jsem své srdce dal sám a nakonec i rád.

To vědomí, že se sem už nikdy nevrátím živý a že už nikdy nemůžu ukázat svému miláčkovi, místo kde jsem vyrůstal a že mu už nikdy nepředstavím svou rodinu, hrozně moc bolelo! Hanie... Hanie byl do mě zamilovaný? Ok, to jediné snad je v pohodě... I kdybych věděl, že to táta ví, na mém vztahu k němu by to nic nezměnilo. Byl jsem do něho zamilovaný, byl jsem jím okouzlený, ale byl to můj první vztah. Nebyla v tom láska a nebylo to nijak vážné... šlo převážně o sex. Přišlo mi však v pořádku, že byl Hanie zamilovaný stejně jako já. Proč by nemohl? Důležité je, že jsme se rozešli v klidu, bez potřeby se ještě někdy vidět. Ani jeden z nás se netrápil pro toho druhého! Nepřestal se kamarádit s Gyu? To snad taky nemusí být problém... tohle vůbec nevadí. 

Mé srdce drásala ještě jiná věc. Jiná věc víc a víc drolila mé srdce! Táta mě sice chápe a nezlobí se na mě, ale já si svou zradu jen tak odpustit nedokážu... bohužel. Jak bych mohl? Ano, trpěl jsem sice v Seoulu míň než bych trpěl tady, ale co oni? Na ně jsem vůbec nemyslel! Ani trochu jsem nemyslel na to, jak se má táta, jak se má Jeong-Gyu a Eon-Jin... To se nedá odpustit! Kde vlastně jsou mí sourozenci? Chtěl bych je ještě jednou... naposledy vidět. Všechno tohle mi proběhlo hlavou během krátkého okamžiku a já jsem si užasle uvědomil, že táta ještě pořád čeká na Jinovu odpověď. „No..." poškrabal se Seok-Jin na zátylku. „Já jsem ho vlastně taky až tak dobře neznal..." řekl nakonec. „Ale viděl jsem ho!" dodal rychle, když si všiml, že chce táta něco namítnout. 

„Vím jen, že se jmenoval Jeon Jung-Kook a pocházel právě z Busanu, kde pak měl pohřeb. Měl teprve dvacet let a rozhodně byl moc milý a taky pohledný. Tae ho moc miloval a byl s ním šťastný! Vzájemně se moc milovali! Kookie... Kookie bohužel umřel, protože měl nádor na mozku... neléčitelný nádor na mozku. Tae to věděl od samého začátku, věděl, že jeho milý umře, takže si nemysli, že mu to třeba ten kluk tajil, nebo tak něco. Věděl to a přesto se zamiloval, jen... nejspíš nečekal, že ho to vezme až tak moc. Jel bych na pohřeb taky, ale měl jsem mít operaci, takže jsem zůstal v Seoulu... mrzí mě to, ani nevíš, jak moc mě to mrzí strýčku! Měl jsem tam být s Tae-Hyungiem!" 

Jin to ze sebe vychrlil a na konci potichu vzlykl. „Já ti přece nic nevyčítám!" vydechl táta a stáhl si už plačícího bratrance do své náruče. „Není to tvá chyba, chlapče... neplakej!" „Kdybych... kdybych byl tam... s ním... nestalo by se to! Tae by neumřel!" vzlykal Jin a já jsem brečel taky. Už zase jsem byl dojatý, ale tentokrát jeho slovy. Tak krásně mluvil o mém miláčkovi... Ale jeho lítost mi ještě víc lámala mé už tak zlomené srdce. Proč si Jin něco vyčítá? On přece za nic nemůže! To já... jen já si můžu za všechno sám. Je to má vina, že jsem nikomu nezavolal a nepoprosil o pomoc. 

Kdybych nebyl pitomec, zavolal bych Jinovi nebo spolubydlícím. Nebo bych se třeba taky svěřil tátovi, že můj miláček umírá a pak bych hledal u něho útěchu. Jenže já jsem pitomec!  „Toho Kookieho je mi moc líto." řekl po chvíli smutně táta, když už Jin neplakal. Přesto jsem cítil jeho bolest i výčitky, které hlodaly jeho svědomí. „Zřejmě to byl jeho osud a taky osud našeho Tae-Hyungieho." pokračoval táta. „Už s tím nic nenaděláme, i když je to moc smutné..." Táta si protřel oči, do kterých se už zase hrnuly slzy. „Co teď, Jinie? Co mám dělat teď? Kde je synovo tělo?" 

„Čí tělo?" ozvalo se od dveří a já jsem se vykuleně zadíval na svého mladšího brášku. Tváře měl zarudlé od mrazu a vlasy rozčepýřené zřejmě od toho, jak si právě sundal čepici. Usmíval se a vypadal líp, než jsem si ho pamatoval. Tak povyrostl, jako kdybych ho neviděl snad deset let. „Už zase umřel nějaký páprda ze sousedství?" Až pak zaznamenal Seok-Jina a vykulil na něho oči, stejně tak, jako já jsem vykulil oči na Hanieho, který stál za mým bráškou. Zapomněl jsem, jak moc je krásný! Teda... věděl jsem to vždycky, ale když jsem ho viděl znovu a tak nečekaně, vyrazil mi dech. Tváře měl stejně narůžovělé jako můj bráška a vypadal hrozně moc sladce. 

„Bratránku?!" vydechl Gyu. „Co tady děláš? Přijel taky Tae?" zjišťoval a jeho rty se roztáhly do ještě většího úsměvu, zatím co já jsem zalapal po dechu. Ptá se na mě? Rozhlédl se, jako kdyby mě chtěl uvidět, zatím co táta i Jin mlčeli a nejspíš nevěděli, jak tomuto bezstarostnému, radostí a pohodou kypícímu klukovi říct, že neumřel žádný páprda, ale jeho vlastní bratr... že jsem nepřijel s bratránkem Jinem. Srdce se mi sevřelo ještě větší lítostí. Chtěl bych, aby se můj bráška pořád takhle smál... chtěl bych, aby ho nezasáhla krutá realita. „Neruším?!" zeptal se potichu Dong-Han, když ho Gyu začal za ruku tahat dál do kuchyně. On si, na rozdíl od mého potrefeného brášky, zřejmě všiml, že něco není v pořádku. 

„Neruší, že ne?" obrátil se Gyu na tátu. „Chtěl jsem mu jen ukázat novou počítačovou hru..." mrkl na Hanieho. „Je to o farmaření, víš?" řekl pyšně tátovi a nejspíš i Jinovi. „Ukážu to i bráškovi..." radoval se. „Tak... kde je?" Mé srdce se právě totálně zhroutilo. „Gyu..." zašeptal jsem v záplavě slz. Jeong-Gyu se zarazil. „Tak... co se stalo?" Seok-Jin se podíval na tátu a táta se podíval na Seok-Jina. Po chviličce však svůj uslzený zrak obrátil na mého bratra. „Tae... Tae nepřijel, Gyu..." vydechl bolestně. „Ne?" Gyu se zatvářil zklamaně. „Proč ne? To pořád nemá na nás čas? Nepřijel na Vánoce a nepřijel ani teď s bratránkem? Sakra, proč ne?" začal se rozčilovat, zatím co Hanie se tvářil rozpačitě. 

„Protože Tae umřel!" vyhrkl Jin. „Tae je mrtvý!" Jeho slova zapůsobila jako bomba, během okamžiku odsála všechen kyslík z místnosti. Gyu i Hanie ztratili dech, ale taky táta se díval, jako by zapomněl, jak se dýchá. Zřejmě nečekal, že to takhle Jin ze sebe vychrlí. Ani já jsem to nečekal. Myslel jsem, že budou chodit kolem horké kaše a pomalu bratra připravovat, ale ne... Jin to na něho vychrlil tak, že tím Gyu málem zabil. Opravdu, bráška stál a civěl, jako by právě prodělal nějakou mozkovou příhodu. Hanie úplně zbledl. „Co... co se stalo?" zeptal se a z jeho hlasu byla slyšet bolest. Ok... to mi fakt chybělo. Ještě Dong-Han bude trpět mou smrtí? Ne... to vážně nemusí! Prožili jsme super sex, ale není důvod, aby se trápil také on! 

Tátovi už zase po tváři tekly slzy, když rozechvěle zopakoval všechno, co Jin řekl před tím. Jin ještě dodal, že všechno zařídil a že zítra převezou mé tělo sem, do Daegu. Prý zařídí i pohřeb... hodný Jin. Brečel jsem pak jako mimino, nešlo to zastavit, když jsem viděl, jak táta znovu pláče. Brečel taky Jin, který k sobě tiskl plačícího brášku. Kousek dál se u dveří schoulil Hanie. Jejich spojená bolest mě zabíjela... měl jsem pocit, že umřu znovu. Nedalo se to vydržet! Když pak přišla sestřička, bylo ještě hůř. 

Všechno se to opakovalo a já... nebýt Jaela, už bych se nejspíš dávno ztratil v temnotě. Nezvládal jsem to, tak moc to bolelo. Chtěl jsem zmizet v temnotě, protože mé výčitky svědomí byly ještě horší než jejich bolest. Chtěl jsem, aby mě můj anděl nechal být, ale on nenechal. Snažil jsem se vyškubnout, prosil jsem, ale on nedovolil temnotě, aby mě zahalila. Bylo to k uzoufání. Pak jsem si všiml, že se Hanie pořád choulí u dveří, jako kdyby na něho má rodina zapomněla. Nejspíš opravdu zapomněli, protože všichni čtyři se objímali a brečeli... on tam byl u dveří sám.

Měl jsem oči plné slz, ale i tak jsem se na něho chvíli díval a neuniklo mi tak, že i jemu po tváři stékají slzy. Najednou se zvedl a prostě utekl. „Pusť mě!" zakřičel jsem na svého anděla a on mě opravdu pustil. Omluvně jsem se na Jaela pousmál, ale pak jsem se vydal za Dong-Hanem. Potřeboval jsem utéct od vší té bolesti a když už ne do temnoty, kde by se ve stínech ztratila všechna má vina, tak alespoň za mým bývalým přítelem. Doufal jsem, že u něho bude líp, protože on přece nemá důvod doopravdy trpět. 

Pro Dong-Hana jsem už jen minulost...