Tae-Hyung

Tátova bolest mě doslova srazila na kolena. Byl jsem si víc než jistý, že si mě opravdu přivolal právě on. Netušil jsem, že bych mohl pocítit něco tak intenzivního a silného, úplně mi to vyrazilo dech. Ano, prožil jsem intenzivní lásku k Jung-Kookiemu... ano, prožil jsem taky intenzivní a silnou bolest z jeho ztráty, stejně tak jako jsem trpěl dost i pro svou mámu, ale teď se ta bolest nedala snést. Nejspíš za to mohlo mé už tak hodně poničené srdce, které prostě jen neuneslo další nápor bolesti a které se právě rozpadalo na kousky. Nechápal jsem, jak je možné, že už táta ví o mé smrti, ale bylo zjevné, že už opravdu ví. „Tati..." vydechl jsem bolestně, na víc jsem se nezmohl. Mou tvář už nějak automaticky začaly smáčet slzy, ale já jsem v tu chvíli už vůbec neřešil, že brečím. 

Kolem mě se totiž začala shlukovat temnota, která se mě chystala pohltit. Zavřel jsem oči a jen jsem odevzdaně čekal, co se stane. Doufal jsem, že temnota zažene tu šílenou a ničící bolest, která pořád drásala mé srdce i mou mysl. Chtěl jsem zmizet v té temnotě. „Nepoddávej se tomu tak, prosím." uslyšel jsem tichý hlas, který šeptal do mého ucha a kolem mého pasu se obmotaly něčí paže. „Nedovol temnotě, aby zvítězila, Tae-Hyungie!" S úlevou a vděkem jsem se zády víc přitiskl ke svému andělovi a on zesílil stisk na mém pase. Nedoufal jsem, že ještě někdy pocítím jeho blízkost a jeho útěchu. Nezasloužil jsem si nic z toho, ale přesto jsem byl šťastný, že mě neopustil. Cítil jsem, jak temnota kolem mizí, ale v mém krvácejícím srdci bohužel zůstávala dál. 

Nepoddávej se? To se lehko řekne... přesto jsem se o to pokusil. Jako ve snách jsem pak sledoval tátu, jak sundává své brýle a sedá si ke stolu. Až teď jsem si uvědomil, že jsme v naší kuchyni na farmě a že u stolu stojí Seok-Jin. Takže už stihl všechno vyřídit? Nad stolem svítila lampa a vrhala stíny do taťkovy smutkem změněné tváře. Prostřel si oči plné slz a zadíval se na bratrance, aniž by si dal brýle zpět na oči. „Jak... jak se to stalo?" zeptal se nachraplým hlasem, jako kdyby měl knedlík v krku, který bránil jeho hlasu znít čistě. „Podle svědků..." povzdechl si Jin, ze kterého taky sálala nemalá bolest. „což mi řekla policie... Tae prostě vběhl do silnice, aniž by se rozhlédl a srazilo ho auto." Neodvažoval se podívat tátovi do očí. Snažil se sice mluvit klidně, přesto se však jeho hlas chvěl potlačovaným pláčem. „Jeho... jeho zranění nebyla slučitelná se životem... umřel na místě dřív, než přijela záchranka." dodal skoro šeptem. 

„Umřel na místě?" vzlykl táta. „Ale... co sakra dělal kdesi v Busanu? Proč tam byl? A jak je možné, že zrovna on takhle neuváženě vběhl pod auto? Vždyť Tae... on nikdy nebyl takhle zbrklý!? To nemůže být pravda!" „Je to pravda, tati." zašeptal jsem a nové slzy stekly po mé tváři. „Byl jsem zbrklý, nezodpovědný a totálně mimo!" „On... no..." Jin se zarazil a já jsem bez dechu čekal, co řekne dál. Jak vysvětlí mou cestu do Busanu? „Byl na pohřbu někoho, kdo mu byl hodně blízký." řekl nakonec. „Někoho, jehož smrt ho hodně zasáhla." Ulevilo se mi. Nedokázal jsem si představit, jak by táta reagoval, kdyby mu Jin prozradil, že jsem byl na pohřbu někoho, koho jsem nade všechno miloval. Kdyby tak jen táta tušil, že to byl taky někdo, koho jsem zabil. Věděl jsem však jistě, že zrovna tohle by Jin nikdy neprozradil. 

Zřejmě však netuší, že můj táta neví o tom, že jsem na kluky, ale naštěstí se ani v tomhle Jin neprořekl. Vadilo by tátovi, že jsem gay? On i máma sice znali osobně Dong-Hana, ale je jisté, že neměli ani tušení, že my dva jsme spolu v té době měli poměr. Nikdy jsem se jim nesvěřil se svou orientací ani s tím, že spolu s Haniem chodíme. O králíčkovi táta netuší ani to, že existuje... teda... že existoval. Srdce se mi víc bolestně sevřelo při vzpomínce na miláčka, ale já jsem na něho v tuhle chvíli nechtěl myslet. Jung-Kookie je kdo ví kde... „Musel to být někdo, koho můj syn miloval!" řekl smutně táta a totálně mě tím zaskočil, stejně tak jako Seok-Jina. „Kdo... kdo to byl? Kdo si ukradl synovo srdce a svou smrtí tak nepřímo zavinil jeho nehodu?" 

V šoku jsem vykulil oči. Nebyl jsem si vůbec jistý, že jsem slyšel dobře. Jak tohle mohlo mého taťku napadnout? Stejně tak i můj bratranec jen užasle civěl, zatím co ho táta propaloval svým zkoumavým pohledem. Napjatě jsem čekal, co Jin odpoví. Zakecá to nějak a nebo snad řekne pravdu? Srdce mi poplašeně tlouklo až někde v hlavě a Jael zlehka pohladil mou tvář. „Uklidni se..." řekl potichu. „Uvidíš, že to nebude tak hrozné!" „Ano, moc ho miloval!" řekl konečně Jin a já jsem ze sebe vydal nevěřícné zakňourání. Proč nemohl Seok-Jin lhát? Proč neřekl, že to byl blízký kamarád? Nechtěl jsem, aby se tohle všechno táta dozvěděl až po mé smrti. Kdyby Jung-Kookie neumřel... kdybych já neumřel... všechno mohlo být jinak... Jednou bych vzal svého miláčka do Daegu a představil bych ho rodině, ale takhle? Takhle to být nemělo! Takhle ne!

Nevěděl jsem, jestli mám zuřit a nebo brečet bolestí, protože osud nedovolil, aby se to stalo tak, jak bych si přál a proto, že se to táta dozví takhle. „Myslel jsem si to..." pokýval však hlavou smutně táta. „Znám svého syna! Vždycky byl opatrný a chránil své mladší sourozence. Vím jistě, že by pod to auto neskočil schválně, ale taky vím jistě, že by nebyl tak nepozorný, pokud by ho něco hodně nerozrušilo... tak hodně, že by byl mimo smysly. On rozhodně není někdo, kdo by byl roztržitý bez důvodu! Taeho hrozně moc vzala smrt jeho mámy, to víš, že? Trvalo dlouho, než se vzpamatoval a věřím tomu, že ho to ještě nepřebolelo, stejně tak jako nikoho z nás. Napadlo mě proto, že ho mohla takhle sebrat smrt jen někoho hodně blízkého... někoho, koho opravdu miloval... hodně miloval, protože by jinak nebyl tak neopatrný!" Jin jen smutně pokýval hlavou, ale dál mlčel, zatím co já jsem nestačil žasnout. Vážně si táta tohle o mě myslí? „No tak... Jinie..." vydechl táta po chvíli, kdy můj bratranec jen přemýšlel a vůbec se neměl k odpovědi. „Řekni mi, kdo to byl, ano? Vím jistě, že to víš... poznám to na tobě!" 

Jin si povzdechl a sklonil hlavu, jako by byl malé dítě, které chce do poslední chvíle zapírat. Bez dechu a rozechvěle jsem sledoval, co se bude dít dál. „Jinie..." povzdechl si táta a rukou setřel nové slzy. „Já ti teď něco řeknu, ano? Můj syn... Tae přerušil všechny kontakty. Vůbec tady nejezdil, nepsal, nevolal... ale já mu to nemám za zlé. On totiž byl hodně fixovaný na svou mámu a bez ní tady trpěl mnohem víc. Všechno tady na něho padalo a trápil se, takže jsem byl jen rád, že je daleko v Seoulu, kde obklopený povinnostmi a zahlcený studiem... pod tvým dozorem... neměl čas být smutný... Ne tak, jak moc by byl smutný, kdyby byl tady na farmě... alespoň jsem v to doufal. Chápal jsem ho a vážně se nezlobím, že se od nás distancoval. Jenže... nic jsem o něm nevěděl... vůbec se nesvěřil s tím, jak v Seoulu žije, takže... chápej... pokud poznal lásku, chci to vědět. Koho Tae miloval? A proč... proč ten chlapec umřel?" 

Byl jsem zmatený tak, že jsem nevěděl, co si mám myslet, ani co mám cítit. Táta se na mě nezlobí? Jak je možné, že se ptá na kluka? Nestačil jsem však cokoli pobrat, protože táta pokračoval v proslovu dál, zatím co očima skenoval stejně překvapeného Seok-Jina. „Divíš se, jak vím, že se mému synovi líbí kluci?" ušklíbl se, ale pak znovu posmutněl. „Vím to já, věděla to jeho máma a vlastně jsme to věděli všichni! On se nám sice nikdy nesvěřil, ale všichni jsme věděli, že chodí s Dong-Hanem. Poznali jsme, že je Tae do toho chlapce zamilovaný a on byl zase zamilovaný do něho... i slepý by to viděl! Já ani jeho máma jsme na tom neviděli nic špatného. Vlastně nikdo z nás proti jejich vztahu nic neměl, protože je Dong-Han opravdu milý chlapec. Ti dva se nakonec rozešli, ale Gyu s Hanem pořád kamarádí a on k nám občas zajde... Je to opravdu moc milý chlapec! Takže... nevadilo by mi, kdyby Tae miloval dalšího stejně milého chlapce. Tak už mi konečně řekni, Jine... kdo to byl?" Jen jsem zíral. 

Netušil jsem, kterou informaci zpracovat dřív...