Tae-Hyung

Brečel jsem a bylo mi líto, že jsem byl uzavřený natolik, že jsem nikdy neměl potřebu pustit své spolubydlící k sobě blíž. Nikdy jsem neměl potřebu je líp poznat a tuhle chybu už nikdy nenapravím. Křivdil jsem jim... spletl jsem se v nich a to dokonale! Jsem takový pitomec... takový blb! A co dělám teď? Dělám další chybu, které budu nejspíš moc litovat... nechal jsem odejít svého anděla a netuším ani kde je Jung-Kookie... Co se to se mnou děje? Byl jsem pitomec před svou smrtí. Znamená to však, že musím být po smrti ještě větší pitomec? Nevěděl jsem, co mám dělat. Sedl jsem si do kouta Jinovy pracovny a schoulil jsem se, jako bych se bál, že by si mě snad nějakým nedopatřením mohli všimnout. Mohli by? Jistě že ne! Jsem jen duše... jsem míň než vzduch. 

Nebyl jsem nikdo za svého života... nic jsem nedokázal, zvoral jsem všechno, co jsem mohl a teď... teď jsem ještě míň a dál pokračuji ve své zkáze... třeba alespoň něco udělám pořádně?! Ušklíbl jsem se nad tou ironií a po mé tváři stekly další slzy. Rychle jsem si je setřel, aniž bych se neopomněl pohrdavě ušklíbnout sám nad sebou. To jsem to teda dopracoval... Viděl jsem, jak Kyung utěšuje Se-Huna, který už to nevydržel a doopravdy se rozplakal. Objímal ho a něco mu šeptal do ucha. 

Zdálo se, že Kyungovo uklidňování funguje a Hunie přestal plakat. Škoda, že nevím, co mu říkal. Potom Jin probíral s Kyungem i s Yoon-Gim plánovanou operaci a zdálo se, že Kyung to bere v klidu... Jako lékař nebyl sice nikdy kdoví jak ctižádostivý, v tom jsem se nemýlil, ale neznamenalo to, že je neschopný. Věděl jsem, že vést operaci zvládne levou zadní, zvlášť když mu bude asistovat Gi a navíc to nebylo poprvé. 

Ne, že by mě zajímalo, o jaký zákrok jde... nezajímalo, ani trošku. Kdybych byl naživu, nejspíš bych se šel podívat na galerii, ale takhle... nějaká operace nějakého neznámého člověka mě nechala naprosto lhostejným. Pořád jsem vnímal jejich bolest, kterou se Se-Hun snažil zaplašit hraním si s Jinovou lampičkou a ostatní kluci plány ohledně operace. Pak Jin prohlásil, že už musí jet a kluci se s ním rozloučili. Všichni opustili pracovnu, bratranec zhasl a zamkl dveře. Zůstal jsem tam sám. Pořád jsem se choulil v rohu a kolem mě byla stejná tma, jako ta, která zabrala mé srdce. Netušil jsem, co si mám počít. Netušil jsem, co mám dělat. Měl bych nejspíš zavolat zpět Jaela... nebo neměl? A co asi dělá Jung-Kookie? Zřejmě mě už vůbec nemiluje... Kdyby mě miloval, určitě by si mě už dávno přivolal k sobě, ne? Proč si mě nepřivolá?

Jistě... zklamal jsem ho! I on už ví, že si ho nezasloužím! Netuším, jak dlouho jsem jen tak seděl a brečel, nejspíš celou věčnost. Litoval jsem všeho, co jsem udělal špatně, ale litoval jsem taky sebe. Jenže... nač je mi nějaká trapná sebelítost? Zasloužím si sedět sám... Zasloužím si sedět ve tmě! Hluboko ve své mysli jsem pak uslyšel tichý smích. Napadlo mě, že už nejspíš blázním a nebo se mi snad někdo opravdu posmívá? Může to být můj anděl strážný a nebo snad Jung-Kookie? Slyším, jak se mi králíček vysmívá? 

Když jsem mohl před tím slyšet jeho slova, že mě miluje, proč bych teď nemohl slyšet jeho výsměch? Ne, to snad ne! Ale nakonec, proč ne? Myslím, že mě už vážně nemiluje. Nikdo mě nemiluje, ani Jael! „Přestaň už s tím!" ozval se hlas mého anděla. „Ty víš, že to není pravda, jen tu lásku nechceš vidět!" Chtěl jsem něco namítnout, ale už jsem to nestihl, protože mě už zase vyzvedla ta podivná síla. Zadoufal jsem, že si mě opravdu přivolává můj miláček, jenže když jsem pak s očekáváním otevřel oči, zjistil jsem, že to tak není. 

Ten co si mě přivolal, byl můj táta!