Tae-Hyung

Stál jsem, brečel a civěl na ty dva, zatím co Jael postával vedle mě. Cítil jsem, že by mě chtěl obejmout, ve skrytu srdce jsem po tom toužil, protože jsem tušil, že by jeho objetí mohlo zahnat temnotu, která se zevnitř nenápadně a plíživě, ale přesto víc a víc zmocňovala celé mé bytosti, jenže jako by mi v tom něco bránilo... má vina... nejspíš. Měl to Kookie stejně? Proč je teda najednou tak dokonale čistý a bez viny? Ucítil jsem dotek na svém rameni, ale odtáhl jsem se. Omluvně jsem se pak na Jaela pousmál, protože jsem nechtěl, aby špatně pochopil mé odmítání. Nešlo o něho a o to, že by mi snad byla jeho přítomnost nepříjemná. Ani jeho doteky mi nevadily, jen... jen si prostě nic z toho nezasloužím! 

„Dobře..." řekl potichu můj anděl s modrým pohledem upřeným do mých očí. „Nechám tě o samotě. Možná že je tohle tvá cesta k tomu jak si odpustit..." Udiveně jsem zamrkal. „Odejdeš?" vydechl jsem zaraženě. Nezasloužím si, aby byl se mnou, ale... vážně zůstanu sám? Mé srdce se sevřelo úzkostí, protože jsem tušil, že když budu bez něho, stane se něco hrozného. „Nechám tě o samotě vyrovnat se sám se sebou... se svými blízkými a se vším co se stalo a ještě taky stane. Když bys mě moc potřeboval, přijdu za tebou. Souhlasíš?" Na sucho jsem polkl, ale pak jsem odhodlaně přikývl, když jsem viděl, jak jeho oči potemněly. V jeho očích jsem viděl smutek a lítost. „Souhlasím." Jael se na mě smutně pousmál, zlehka pohladil mou tvář a pak byl najednou pryč. 

„Ach..." Zaraženě jsem civěl na místo, kde ještě před okamžikem stál můj anděl strážný a ke vší té bolesti se přidal pocit opuštěnosti. Opravdu jsem to takhle chtěl? Co všechno se asi stane? Pak jsem si odhodlaně setřel slzy a zamračil se. Co by mohlo být horší než to, co jsem si už prožil? Poslední dny, po Kookieho smrti, byly jako peklo... co by asi mohlo být horšího? Zvládnu to sám. Nepotřebuji nikoho! Znovu jsem se zadíval na Seok-Jina, který už přestal brečet. Díval se někam do stolu, ale po jeho tváři tekla jedna osamocená slzička. 

Nepřestala z něho vyzařovat bolest. Yoon-Gi se už posadil zpět na své místo. Setřel své vlastní slzy. „Co budeš dělat?" vydechl s pohledem upřeným na mém bratranci. 

„Tu operaci nemůžeme zrušit!" „Vím..." povzdechl si Jin a zvedl k němu své oči. „Taky ji nechci rušit..." „Neříkal jsi náhodou do telefonu, že..." „Ano říkal..." vydechl Jin. „ale přemýšlím... tak neruš." „Hmmm... tak jo..." pokrčil rameny Gi. Opřel se o stůl a dlaní podepřel svou tvář. Zlehka se pousmál. „Až něco vymyslíš, tak mě probuď... jo?" řekl a pak zavřel oči. I přes bolest jsem se musel pousmát. Yoon-Gi pořád zůstane Yoon-Gim! V tuhle chvíli mi to však přišlo moc roztomilé. Gi podřimoval a Jin přemýšlel. „Mám to!" vyhrkl najednou můj bratranec, který setřel z tváře poslední slzy. „Ty povedeš tu operaci a Kyung ti bude asistovat!" „Zapomeň!" řekl rozhodně Gi, aniž by se obtěžoval otevřít oči. „Já jsem se nepřipravoval na to, že povedu operaci... takže s tím nepočítej!" 

„Dobře... a kdyby... kdyby tu operaci vedl Kyung a ty bys měl asistenci podle plánu?" navrhl Jin. „Že by operaci vedl Kyung?" Gi otevřel jedno oko a pak i druhé. „Nooo... Kyung by to snad mohl zvládnout, ale proč zrovna on?" „Protože je mnohem schopnější chirurg, než vypadá!" odpověděl s jistotou Jin. „Vím jistě, že to zvládne! A protože pak nebudu muset nikomu nic vysvětlovat. Teda... jemu ano, ale... chápeš..." „Jo... chápu..." přikývl Gi. „Tak dobře." „Zavolám Kyungovi a ty zavolej Se-Hunovi." rozhodl můj bratranec, zřejmě uklidněný Yoon-Giho souhlasem. „Chceš zavolat i Se-Huna?" zarazil se Gi. „Jistě... má taky právo vědět, co se stalo Tae-Hyungovi. Řekneme klukům rovnou, co se stalo, nač to odkládat? Já proberu s Kyungem tu operaci a potom pojedu do Busanu. Musím totiž identifikovat Taeho tělo... Musím navíc domluvit jeho převoz do Daegu a pak pojedu za jeho tátou... No, ale popořádku. Volej toho Se-Huna!" 

Seok-Jinův klid se navenek vrátil, ale já jsem pořád cítil, že vnitřně nepřestal trpět. Jenže... Jin je opravdový profesionál a dokáže se srovnat rychle... dost na to, aby mohl fungovat a racionálně uvažovat. V tomhle jsem ho nemálo obdivoval. Kdybych byl stejný jako on, zvládl bych líp smrt mé mámy a smrt Kookieho by mě nezabila... Nové slzy tekly po mé tváři a já jsem si je vztekle utřel. Nesnášel jsem sám sebe za svou slabost. Musím pořád brečet jako nějaké mimino? Jin i Gi vyřídili telefonát a za nějakou, mně blíž neupřesněnou dobu, se pak ozvalo klepání na dveře. 

Se-Hun i Kyung přišli zároveň. Zřejmě měli oba volno a oba byli doma... „Co se děje?" vyhrkl nervózně Hunie, když si všiml, že v pracovně sedí i Yoon-Gi. „Tady už se nezdraví?" zamračil se Gi na nejmladšího na místo odpovědi a Hunie se začervenal rozpaky. „Promiň... ahoj... hyungu..." maličko se poklonil. „Ahoj, Jine... hyungu..." poklonil se i Jinovi. Bylo vidět, že by Gi nesjpíš vyprskl smíchy nad Se-Hunovým zmatkem, kdyby neměl v sobě takové napětí, ale nakonec zůstal vážný. Jin se tvářil pořád stejně vážně. „Ahoj." pozdravil klidně Kyung a hned se v klidu posadil na židli blíž ke dveřím, vedle Yoon-Giho.

Se-Hun chvíli rozpačitě civěl, ale pak se přemístil na druhou stranu stolu, naproti Kyunga. Já jsem stál někde mezi Yoon-Gim a Kyungem. „Ahoj..." řekl konečně i Jin a Gi kývl hlavou, jako kdyby otevřít pusu a říct „ahoj" bylo nad jeho síly. Pak už to šlo rychle. Bratranec řekl klukům, že dnes má pohřeb Jung-Kookie... ano nezavolal jsem. Nedal jsem nikomu vědět, že jsem už poslal Kookieho na onen svět... nepoprosil jsem o ničí pomoc, takže je jasné, že ani teď si nezasloužím ničí pomoc! Cítil jsem to čím dál víc... na všechno jsem sám! 

Kluci... nebo aby se můj bývalý domácí nezlobil... kluk a hyung... oba byli šokovaní zjištěním, že jsem se nikomu neozval. Hlavně Hunie to nedokázal pochopit a když pak zjistil, že mě srazilo auto a že jsem mrtvý, do jeho očí vyhrkly slzy. Pevně skousl svůj ret a snažil se nerozbrečet. Přestože úplně neplakal, já jsem cítil jeho nečekaně silnou bolest, která vyzařovala z jeho srdce.

Nemálo mě to zaskočilo. Proč ale? Se-Hun mi sám přece řekl, že bychom mohli být lepší kamarádi, kdybych chtěl... Proč jsem vlastně nechtěl? On si prožil to co já... vzal život svému miláčkovi, trpěl a nikdo mu nepomohl... Jenže já jsem nemusel trpět sám! Já jsem mohl zavolat svému bratranci, ale mohl jsem zavolat taky jemu. Měl jsem zavolat Se-Hunovi! Cítil jsem, že kromě bolesti z mé smrti, hlodá v jeho srdci taky lítost, že jsem tohle dopustil. Lítost, že jsem ho nepožádal o pomoc. Zklamal jsem a zradil svého kamaráda... Ublížil jsem mu! Jsem takový pitomec! Nechtěl jsem brečet, ale nešlo to jinak. 

Když jsem pak zaznamenal, že ani Kyungovi není má smrt lhostejná, rozbrečel jsem se úplně. Kyung sice nebrečel, ale složil hlavu do dlaně, zavřel oči a jako by zadržel dech... 

Cítil jsem z něho, že nedokáže pochopit, že jsem mohl být tak blbý, ale současně lítost a bolest... což jsem si myslel, že zrovna u něho se těchto pocitů nedočkám. On vážně trpí pro mou smrt? Kyung? Pak jsem si ale vzpomněl na noc v altánu... na to, že nezabil Kookieho i na to, že mě objímal a snažil se mě utěšit. Sakra... vždyť i on má city! Vždycky působil tak chladně, lhostejně... a teď trpí kvůli mně.

Dokáže být smutný... není takový, jaký jsem si myslel, že je! Přestože se jeho bolest neprojevila v slzách, nebyla nijak malá a zasáhla mě do srdce o to víc, že jsem ji nečekal. Vážně... Kyung i Yoon-Gi mě nemálo překvapili svým smutkem. Jin mě překvapil zase tím, že plakal před Yoon-Gim. Taky Se-Hun mě překvapil, i když u něho jsem to měl vědět. On se opravdu snažil ke mně přiblížit a jen díky němu jsem si připustil, že jsem zamilovaný do Jung-Kookieho. Jsem vážně neskutečný kretén! 

Tak málo jsem si vážil milujících lidí kolem sebe...