Tae-Hyung

Zmateně jsem se rozhlédl a hned na to jsem zjistil, že jsem v pracovně mého bratrance, který shodou okolností nervózně pochoduje kolem svého stolu. Zdálo se, že se s mobilem natisklým na uchu nejspíš marně pokouší někomu dovolat. „Proč jsme tady?" zeptal jsem se nejistě svého anděla, jehož přítomnost vedle sebe jsem pouze tušil. „Protože si tě přivolal." ozval se Jael a já jsem úlevně vydechl. Opravdu je pořád se mnou... nebyl jsem si jistý na sto procent. „Jak to myslíš?" zarazil jsem se, když mi došlo, co anděl řekl. 

Jin si mě přivolal? Jak jako přivolal? Vůbec jsem nechápal význam těch slov. Jak by si mě mohl Jin asi tak přivolat? Copak jsem nějaký výtah nebo snad taxi? Jak může někdo přivolat nějakou duši? Je snad Jin mág? Neměl bych si spíš přivolávat já jeho, když už je ten Jin? Pobaveně jsem se ušklíbl, ale pak jsem zase zvážněl, protože nejen, že mi došlo, že na takové trapné srandičky vážně není vhodná doba, ale taky jsem najednou pocítil napětí, nervozitu a taky strach vycházející z mého bratrance. Udiveně jsem se zadíval na hyunga, který se pořád pokoušel někomu dovolat a pak na mého anděla. Čekal jsem na odpověď. „Může si tě přivolat každý, kdo na tebe hodně intenzivně myslí, Tae..." odpověděl Jael, když už jsem zase zíral, jak Seok-Jin vztekle mrštil telefonem na svůj stůl. 

Víc než vztek jsem však vnímal právě ten strach, který mě dost znepokojoval. Co se to tady děje? Takhle jsem svého bratrance ještě nikdy neviděl. Někdo zaklepal na dveře a Jin se zamračil. „Dále!" zavolal vztekle, ale když nahlédl Yoon-Gi, jeho výraz se změnil. „Ahoj..." vydechl unaveně a posadil se na svou židli. „Potřebuješ něco?" „No... nazdar..." pousmál se Gi trochu zmateně. „Děje se něco?" zeptal se namísto odpovědi. Popošel blíž k Jinovi a díval se nechápavě na jeho ustaraný výraz. „To tě tak rozhodila ta operace, kterou povedeš?" „Ne!" zamračil se Jin. „Omluv mě... potřebuju něco zjistit, ale ten blbec Nam-Joon nebere telefon... sakra..." 

Jin začal znovu přecházet od svého stolu ke skřínce s léčivy... tam a zpět, zpět a zase tam, zatím co Gi se posadil a jen nechápavě zíral. Já jsem však začínal chápat a bratránek jen mé tušení potvrdil. „Sakra... Tae... Tae... jestli jsi neumřel, tak tě vlastnoručně zabiju já, protože takhle stresovat chudáky lidi, to se nedělá..." šeptal si pro sebe, ale slyšel jsem ho já i Yoon-Gi, jehož oči se rozšířily ještě větší nechápavostí. „A jestli jsi opravdu umřel, tak tě zabiju taky! Sakra... Joone, zvedni to, nebo zabiju i tebe!" „Nechceš se uklidnit a říct mi, co se děje?" ozval se Gi. Jin na něho střelil naštvaný pohled, ale pak se s povzdechem posadil zpět na svou židli. „Nevím co se děje." vydechl unaveně. 

„Volal mi Nam-Joon... víš ten tatér..." „Vím kdo je Nam-Joon." mávl rukou Yoon-Gi. „Víme všichni o tom, jak se nasáčkoval k eutanazii jeho sestry... ale... mluv už k věci... co chtěl?" „Řekl bych ti to, kdybys mi neskákal do řeči!" zamračil se ještě víc Jin, ale pak jeho výraz znovu posmutněl. „Začal hrozně zmateně vykládat něco o tom, že měl Tae nehodu a že je asi mrtvý..." Gi vykulil oči, ale Jin pokračoval dál. „Chtěl jsem vědět víc... jak „asi" je mrtvý? Je to opravdu Tae? Jenže Joon neodpovídal a pak prostě položil... jen tak... ukončil hovor, takže nevím nic, ani to, jestli je vůbec Nam-Joon při smyslech. Je totiž na Kookieho pohřbu... Jel bych tam taky, ale protože je naplánovaná ta pitomá operace, musel jsem zůstat tady... Sakra, Yoon-Gi, já se vážně bojím, že se Tae-Hyungovi něco stalo..." 

Jin složil hlavu do dlaní a mě zasáhl jeho smutek. Už jen z představy, že se mi opravdu něco stalo, jeho srdce ronilo slzy a trpělo. Nikdy by mě nenapadlo, že mě má Seok-Jin tak moc rád. Užasle jsem zamrkal a po mé tváři stekla slza lítosti. „Aha..." vydechl Gi. „Nevěděl jsem, že..." „Že už Kookie umřel?" zamračil se Jin. „Já taky ne... teda, pak už jsem to věděl, ale ne od Taeho... ten se vůbec neozval! To že Jung-Kook umřel a že má dnes pohřeb vím od Nam-Joona! Prý to říkali včera ve zprávách jako jakési zakončení kauzy o pohřešovaném chlapci... Joon tam jel, ale já jsem už nemohl zrušit naplánovanou operaci. Měl jsem tam jet, sakra... měl! Pokud se tam někde potloukal taky Tae-Hyung, mohl jsem si ho odchytnout a postarat se o to, aby byl v bezpečí a v pořádku... Sakra, jestli je pravda, že měl nehodu... sakra..." 

Seok-Jin potichu vzlykl a schoval celou svou tvář do ohbí svých paží. Zíral jsem úplně stejně šokovaně jako Yoon-Gi. Takhle ani jeden z nás Jina neznáme! Primář, šéf organizace... vždycky nad věcí a málo kdy ho cokoli rozhodí. Ano, občas ztrácí klid, jako každý člověk, ale nikdy před nikým nebrečí! Gi zmateně zamrkal, prohrábl své vlasy a pak se pomalu, jako líná kočka protáhl a vstal, zatím co Jin potichu vzlykal. Čekal jsem, že raději odejde, protože nejspíš nemá náladu na Jinovy nálady, ale on udělal krok směrem k bratranci a zezadu ho zlehka objal. Ten se posadil vzpřímeně a jakoby vděčně přijal Yoon-Giho podporu. Utřel si dlaní uslzené oči a přestal vzlykat. „Klid, Jine..." vydechl do jeho kůže na zátylku Gi. Tam si totiž položil svou bradu, když zaznamenal, že Jinovi není jeho fyzická blízkost nepříjemná. 

„Máš taky své povinnosti, takže si nemůžeš jen tak někam odjet, zvlášť když s tím nepočítáš." řekl potichu a Jin mlčky poslouchal. „Chápu, že bys chtěl být na Kookieho pohřbu... Chápu tě, protože vím, žes ho vnímal jinak než ostatní klienty, což byl taky důvod, proč jsi navrhl Taeho aby byl jeho patronem... Ale můžeš na Kookieho myslet i na dálku, tak jako budu já... a můžeš mu na dálku popřád „rest in peace". On by to chápal, určitě. A pokud jde o Taeho... pokud měl opravdu nějakou nehodu, určitě se to brzy dozvíš... A nevyčítej si, žes tam nejel za ním, nejsi jeho chůva! Tae je už dospělý a svéprávný! Věděl přece sám nejlíp, jak na tom bude, když splní svůj úkol. Nenechal si domluvit... nechtěl slyšet, že by to měl udělat někdo jiný než on... to přece víš... říkal jsi nám to. Navíc Tae splnil úkol a nezavolal... proč? Je to jeho chyba! Takže... co bys chtěl dělat? Nevyčítej si to, Jinie... nemůžeš nic dělat, jen čekat. On to musí zvládnout sám... je to jeho volba! A třeba... třeba se mu ani nic nestalo... Neplaš dopředu, třeba je to opravdu jen omyl." 

Jin stiskl Giho dlaň, která spočívala na jeho hrudníku a smutně se pousmál. „Kéž by..." vydechl. Já jsem jen zíral a mé srdce se svíralo lítostí. Seok-Jin si o mě dělá starosti... Proč jsem mu nezavolal? Proč jsem ho nepoprosil o pomoc, když jsem tak těžce nezvládal Kookieho smrt? On se nabídl, že tady bude pro mě a já jsem přesto na všechno zůstal sám... proč vlastně? Zklamal jsem... zvoral jsem to! Kdybych nebyl pitomec, neskončil bych mrtvý a Jin by se to už co nevidět nemusel dozvědět. Jak asi bude reagovat? Co na to pak řekne můj táta a sourozenci? Byla to až moc bolestná představa, tak jsem si to raději ani nezkoušel představovat. Zvoral jsem to všechno! 

Jenže to ohledně Kookieho smrti nebyla až tak pravda... Ten den... co jsem jel za Sehunem... byl jsem rozhodnutý, že udělám cokoli, co jen bude miláček chtít. Kdyby chtěl jiného patrona, kývl bych na to. Kdyby nechtěl se smrtí pomoct vůbec, kývl bych na to... Jenže, na co jsem kývnout nemohl, byl jeho útěk. Utekl a nechal jen vzkaz... Přesto měl i potom možnost volby. Po tváři mi tekly nové a nové slzy, když jsem si vybavil ty okamžiky... Nechtěl jsem o králíčka přijít, přesto jsem však maličko doufal, že se se mnou rozloučí a odejde za svou rodinou. Neodešel... a já jsem byl šťastný a smutný zároveň. Pořád však měl možnost, že počká, až si smrt pro něho přijde sama... Netušil jsem, jak bychom to oba zvládli... ale nějak snad jo... teda až na něho... on by umřel. 

Bolestně jsem se ušklíbl. Taková ironie... už jsme mrtví oba! Kookie však nechtěl čekat... Kdo jiný než já by pak měl ukončit jeho život? Po tom všem... po tom všem jsem to chtěl být já... nikdo jiný než já! Byla to chyba... neskutečná chyba! Byla už chyba to, že jsem se stal jeho patronem... Jin to neměl nikdy navrhnout. Byla taky nejspíš chyba, že jsem začal Kookieho milovat... Neměl jsem ho nikdy poznat... Nezasloužím si ho a on si nezaslouží mě! Mé srdce krvácelo a plakalo, ale tyhle myšlenky jsem nemohl ze sebe dostat. Temnota ještě víc sevřela mé srdce a začala se dostávat i do mé hlavy. Ty myšlenky byly jako rakovina a chvíli na to zaplnily celou mou hlavu. Všichni trpí a ještě budou trpět mou vinou... 

Temnota... tam patřím!