Tae-Hyung

Jael se pousmál, podíval se směrem, kde stál Jung-Kookie se svým andělem a pak mě chytl kolem ramen. Jen jsem zmateně zamrkal, když se začalo všechno rozmazávat a pak jsem raději zavřel oči. Stihl jsem se ještě křečovitě chytit andělovy ruky, protože nás vyzvedla nějaká podivná síla a pak už jsem jen užasle zíral, když jsem po chvíli oči znovu váhavě otevřel. Právě jsme stáli na střeše nějakého Busanského mrakodrapu. „Tady nás nikdo nebude rušit..." řekl  můj anděl, zatím co já jsem se překvapeně rozhlížel a ujišťoval se, že jsme opravdu tam, kde jsme. Nechápal jsem, proč mě překvapila taková blbost, když mnohem podivnější než to, že jsme se takhle přemístili, byla skutečnost, že existují andělé. Vlastně... co je na tom tak divného? 

Doufal jsem v posmrtný život a Jung-Kookie svou přítomností potvrdil, že opravdu posmrtný život je. To že za mnou přišel mě ani na chviličku neudivilo, spíš mě to jen hrozně moc potěšilo, takže ani existence andělů by mě neměla udivovat nebo překvapovat, stejně jako by mě neměl udivovat fakt, že mě dokáže přemístit. Jenže... nad čím to vlastně přemýšlím? Mé srdce se bolestně sevřelo, když jsem si uvědomil, že miláček zůstal někde dole... zmatený a zřejmě i zraněný mým chováním. Proč jsem se vlastně nevrhl do jeho náruče? Proč mi najednou přijde tak vzdálený? Ještě před tím než jsem umřel, byl jsem šťastný, že půjdu za ním. Proč se to tak změnilo? 

Odpověď mi vyskočila vzápětí na to... nezasloužím si ho! Jung-Kookie s tou svou aurou působil tak dokonale, tak andělsky čistě, zatím co já jsem jen někdo, kdo totálně zvoral svůj život. Měl jsem pocit, že ta propast mezi náma je znamení, že už k sobě nepatříme... on je už někde jinde. On je čistý a já plný viny. Udělal jsem tolik fatálních chyb... Neměl jsem právo ukončit život své mámě ani jemu... Neměl jsem právo opustit svou rodinu. Už je nikdy neuvidím... Taky jsem nedodržel slib, který jsem dal svému miláčkovi. Jenže... tenhle Jung-Kookie... tenhle anděl... je to vůbec ještě ten stejný kluk, kterému jsem ten slib dal? Nechtěl jsem mu ublížit... vážně ne... ale ublížil. Jsem největší pitomec na světě! Jung-Kookie by měl na to krásné místo jít sám, beze mě, protože já si nezasloužím jen na něho pohlédnout. Jsem tak ubohý a k ničemu! 

Netušil jsem, kde se ve mně všechny ty nenávistné myšlenky berou. Nechtěl jsem to tak, ale podlehnout bylo tak snadné. Má vina dovolovala temnotě víc a víc zahalovat mé srdce, jako když bouřkové mraky zahalí celou oblohu... ztrácel jsem naději, že někdy zmizí. Smutně jsem sklonil hlavu, znechucený sám sebou, ale cítil jsem na sobě upřený pohled mého anděla. Mlčel však a jen se díval. Po chvíli mi to nedalo a já jsem k němu zvedl své uslzené oči... sakra, kdy jsem začal brečet? Měl jsem pocit, že mě bude soudit, že potvrdí všechnu mou vinu a pošle mě k čertu. 

Jael se však smutně pousmál a zlehka pohladil mou tvář. „Tae..." řekl potichu. „To že cítíš vinu, je v pořádku." Cukl jsem sebou, jako kdybych dostal facku, když potvrdil mé obavy. Takže je to tak, jak jsem si myslel... „Udělal jsi opravdu spoustu chyb a už je nemůžeš nijak napravit, ale..." Zadíval se naléhavě do mých očí a já jsem udiveně zamrkal, když jsem v jeho pohledu viděl jen lásku, po odsouzení tam nebyla ani stopa.

„Přestože jsi vzal život svým blízkým, bylo to z lásky k nim. Nechtěl jsi jim ublížit, udělal jsi jen to, co po tobě chtěli, protože sis byl nakonec jistý tím, že je to pro ně tak nejlepší. Nebylo to pro ně to nejlepší, ale už jsi kvůli tomu trpěl dost, zlato. Vážně je na čase odpustit sám sobě, protože máma se na tebe nikdy nezlobila a Jung-Kookie taky ne, věř mi. Ano, vzdal ses své rodiny a to byla taky velká chyba... jenže, ty jsi neplánoval, že to tak bude navždy. Nevěděl jsi, že tak brzy umřeš... Vím, že cítíš vinu i kvůli své smrti, protože sis ji zavinil sám... což je pravda, ale kdo by ti mohl vyčítat, že jsi nebyl opatrný, když jsi vnitřně tak moc trpěl?" povzdechl si.

„Ztráta miláčka... pocit viny... prostě za to nemůžeš. Rodina taky pochopí, že šlo o nehodu a odpustí ti, že ses nerozloučil. Bude to pro ně sice moc těžké přijmout tvou smrt, ale oni to nakonec zvládnou, tak jako zvládli smrt tvé mámy, tak už si to nevyčítej, ano? Přestože jsi udělal spoustu chyb, zasloužíš si odpuštění a zasloužíš si Jung-Kookieho lásku. On tě pořád miluje a ty pořád miluješ jeho, tak nemysli na to, že by jsi s ním nešel na to krásné místo. Slíbil jsi, že tam za ním půjdeš, tak nedělej další chybu, zvlášť když on tady zůstal kvůli tobě..." Zíral jsem na něho a mou tvář smáčely slzy. Snažil jsem se pobrat všechno, co mi řekl a ze všech sil jsem se snažil tomu věřit. Vážně se na mě máma ani Jung-Kookie nezlobí? Vážně to rodina pochopí a zvládne? Vážně si můžu odpustit? 

Pak jsem si však uvědomil, co řekl o králíčkovi. „Zůstal tady kvůli mně?" vydechl jsem udiveně. „Jak to myslíš, že tady zůstal kvůli mně?" „Jung-Kookie měl možnost odejít do astrálního světa, což je to krásné místo, jak jste tomu spolu říkali, ale neodešel..." vysvětloval Jael. „Nejdřív protože se trápil stejně tak jako se teď trápíš ty a možná ještě víc... měl totiž obrovský pocit viny, protože tě viděl trpět kvůli němu. Nechtěl od tebe odejít a málem díky výčitkám svědomí a bolesti skončil v temnotě. Naštěstí to dopadlo dobře a Kookie se zbavil té viny i bolesti. Zůstal pak jen proto, aby mohl odejít s tebou. Chtěl ti jít naproti, přesně tak jak ti slíbil." 

„On... on mě viděl trpět?" vyhrkl jsem zaskočeně, jako kdybych slyšel jen tuhle část. Jistěže neslyšel, ale zrovna tohle se mi nejvíc zarylo do mysli. „Kdy? Kde?" Setřel jsem z tváře ty blbé slzy a čekal na odpověď. „Viděl tě v tom pokoji, Tae..." odpověděl smutně. „V penzionu i na hřbitově." Hleděl jsem, jako kdybych dostal další ránu do hlavy. Nechápal jsem to. Copak on tam byl? Celou tu dobu, co jsem přicházel o rozum, byl vedle mě a já jsem to nevěděl? Viděl mě trpět? Netušil jsem, co si mám myslet ani co cítím... Já jsem trpěl tím, že mě miláček opustil a přitom on tam byl pořád se mnou? Viděl, jak blázním, viděl, co dělám a co říkám... Měl bych nejspíš cítit radost, že chtěl být se mnou, ale... cítil jsem jen stud a podivnou zranitelnost. 

Takhle mě můj miláček vidět neměl!