Jung-Kook

V tu chvíli jsem si vzpomněl, kde by mohl tygřík být. Vždyť si rezervoval svůj vlastní pokoj, přestože spával se mnou v tom mém. Doufal jsem, že tam bude. Už jsem se chtěl otočit, že prostě odejdu, protože jsem neměl tušení, jak funguje taková duše, ale anděl mě chytl za ruku a zabránil tak v mém pohybu. Už se netvářil smutně, ale tak naštvaně, že z něho šel strach. Téměř jsem měl pocit, že z jeho očí šlehají blesky. Opravdu ztmavly do barvy bouřkových mraků a já jsem vyplašeně čekal, kdy mě nějaký ten blesk smete. Netušil jsem, že dokáže být tak děsivý! 

„Teď mě poslouchej, Jung-Kooku!" řekl tvrdě a já jsem sebou poplašeně škubl. „Budeš mě poslouchat?" ujistil se, když jsem pořád jen zaraženě civěl a neprojevil jakoukoli další reakci. „Tak budeš?" Jen jsem zaraženě přikývl a do jeho očí se okamžitě vrátila nebeská modř. „Nechci na tebe být zlý... jak tomu říkáš..." povzdechl si a jeho výraz se taky změnil na míň nepřátelský. Přesto se tvářil pořád naléhavě a přísně. Nasucho jsem polkl a neschopen pohybu jsem vystrašeně civěl do jeho očí. Najednou jsem se ho opravdu bál.

„Dobře..." oddechl si, když zaznamenal mou plnou pozornost. „Takže... uvědom si už konečně svou situaci, Kookie!" pokračoval. „Nemůžeš nic dělat a tím myslím vůbec nic! Ne teď a ne tady! Měl jsi o své smrti uvažovat, ještě když jsi žil. Měl jsi víc přemýšlet nad tím, co Tae-Hyungovi způsobíš! Měli jste se na tvůj odchod připravit spolu, dokud jsi ještě měl čas na tomto světě, ale ty jsi ho v tom nechal samotného. Teď už svou chybu nemůžeš nijak napravit a nemůžeš mu nijak pomoct. Nemůžeš, protože nemáš tělo a on neví, že jsi tady!" Po mé tváři už tekly potoky slz a celou mou bytost prostoupila nová vlna výčitek a bolesti. Rahmiel má pravdu! O co se snažím??? Co chci dokázat? Jsem takový pitomec! 

„Neříkám ti to, abys měl výčitky, i když jsou na místě..." povzdechl si a jemně setřel mé slzy. „Chci aby sis už konečně uvědomil jak se věci mají. Ty jsi umřel a Tae je naživu. On zůstane tady a ty by jsi měl už konečně jít, protože tvá přítomnost mu nijak nepomůže!" „Ale... ale ani mu neuškodí?!" vydechl jsem bolestně. Nelíbilo se mi, že mě pořád posílá pryč. „Jenže tobě by mohla!" řekl vážně a já jsem se znovu zachvěl pod jeho pohledem. Další slzy vytryskly z mých očí, ale já jsem je nechal tak. Neměl jsem sílu na nic jiného, než na zírání a chvění se. „Kookie..." Zadíval se na mě ještě naléhavěji, přestože jsem ho přes slzy skoro neviděl. Bolest rvala celou mou bytost na kusy a taky hrozné výčitky svědomí. Strach. 

„Měl by ses alespoň pokusit o odchod do astrálního světa." pokračoval. „Nebo snad chceš riskovat, že v tomto světě uvázneš navždy? Co když Tae jednou odejde a ty tady zůstaneš sám?" „To... to by se mohlo stát?" vykulil jsem na něho své uslzené oči ještě víc vystrašený. „Jistě že mohlo!" přikývl. „Vím, že tady chceš zůstat hlavně kvůli Taemu... že tě tady drží láska, výčitky svědomí a taky strach o něho, ale... čím dýl tady budeš zůstávat, tím větší je možnost, že už nebudeš moct nikdy odejít. On jednou taky umře, Kookie... každý totiž jednou umře... jeho duše opustí tělo a je možné, že pokojně odejde z tohoto světa, ale ty třeba ne! To bys chtěl? Chceš to riskovat, jen proto, abys tady zůstal dýl?" „Ne... nechci." špitl jsem zkroušeně. „Já taky ne!" pokýval smutně hlavou. 

„Už tak mám velké pochybnosti, jak to s tvým odchodem vlastně bude... ale pořád je naděje, že přece jen odejdeš v klidu. Mým úkolem je pomoct ti odejít, když už jsi opustil své tělo. Pomoct ti odejít na to krásné místo, pamatuješ? Mluvili jste o tom s Tae-Hyungem a ty jsi slíbil, že tam na něho počkáš. Jak by se asi cítil tvůj miláček, když bys nedodržel slib? Jak by mu bylo, kdyby on odešel a ty bys nemohl jít s ním?" „Asi... asi hrozně..." rezignoval jsem. „Tak... co mám dělat?" „Oprosti se od myšlenek na něho!" odpověděl na mou otázku. „Uvědom si, že jsi ještě pořád na cestě... i když to nevíš, je to cesta domů. Cesta, kde tě na konci čeká láska, klid a mír. Uvědom si, že právě tohle chceš!" „Já... já to chci, ale..." 

Zavřel jsem oči a v mysli mi hned naskočila Taeho tvář. Jak bych mohl na něho přestat myslet? Copak to jde? Jak bych se o něho mohl přestat bát? „Tae bude v pořádku, on to zvládne!" snažil se mě ukonejšit Rahmiel. Znovu mě sevřel ve své náruči a já jsem hlasitě vzlykl. „Zkus mu taky trochu věřit, Kookie. Zkus myslet na to, že se spolu jednou znovu setkáte, až přijde jeho čas. Zkus odejít, prosím." Ještě chvíli jsem vzlykal a snažil se bránit myšlence na odchod, ale uvědomoval jsem si, že má můj anděl pravdu. Umřel jsem, měl bych jít, zvlášť když pro miláčka nemůžu opravdu nic udělat. Neměl bych riskovat... „Tak dobře." řekl jsem potichu, když jsem se už úplně uklidnil a jeho blízkost opět zahnala všechnu mou bolest. I pochybnosti, jak se zdálo. „Chci odejít."

„Super!" zajásal andílek a na jeho tváři se objevil úsměv, hned jak mě uvolnil ze sevření. Už zase působil láskyplně a já jsem už necítil ani náznak strachu. „Tak se soustřeď na to, že chceš odejít. Usilovně mysli na to, že chceš vidět astrální svět a bránu do něho. Snad to půjde..." řekl něžně. Ze všech sil jsem se pokusil dělat to, co mi řekl. Zavřel jsem oči. Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že to tak musí být. 

Snažil jsem se nemyslet na Taeho. Snažil jsem se nemyslet na nic z tohoto světa. Snažil jsem se myslet jen na ten astrální svět a na to, že chci odejít. Tak moc jsem se snažil, ale tygříkova nádherná a milovaná tvář mi to moc nedovolovala. Pořád jsem ho viděl před sebou. Pořád jsem toužil být s ním. Nakonec jeho obraz přece jen zmizel a mně se podařilo svou mysl upnout na jednu jedinou myšlenku. Musím dodržet slovo! 

Musím odejít a čekat tam... čekat na Tae-Hyungieho na tom krásném místě.