Tae-Hyung

Prudce jsem otevřel oči a zmateně zamrkal, když jsem si uvědomil, že už nejsem ve tmě. Byl jsem zmatený. Co se to právě stalo? Umřel jsem? Můj zrak pak padl na Jung-Kookieho, který stál kousek ode mě a mé srdce se prudce sevřelo láskou, ale taky novým a neznámým pocitem, který jsem nedokázal pojmenovat. Byl tak blízko, stačilo udělat dva kroky a padnout do jeho náruče, ale já jsem to neudělal. Byl tak blízko a přitom tak daleko. Stál jsem, zíral na něho a on se s rozšířenýma očima díval na mě. Něco mi však bránilo překonat tu vzdálenost mezi námi a ani on se nehnul z místa. Netušil jsem, co se v něm odehrává a netušil jsem ani, co se odehrává ve mně. Byl nádherný! Byl tak dokonalý s tou svou zvláštní aurou, zatím co mého srdce se pomalu ale jistě zmocňovala temnota. Byl nádherný a tak jiný... 

Potom mi však došla jedna zásadní věc... já jsem opravdu mrtvý! Prudce jsem se otočil směrem, kde by mělo ležet mé tělo a pak jsem vykulil oči, když jsem zahlédl sám sebe, jak se povaluji v kaluži krve, která vytekla z mé hlavy. Zalapal jsem po dechu, protože to nebyl ani trochu hezký pohled, což však nebránilo Jiminovi, jak jsem si vzápětí na to uvědomil, aby hladil mou tvář a proléval nade mnou slzy. On opravdu pláče? Tohle mě zarazilo mnohem víc, než to, že jsem mrtvý. Proč ten kluk pláče, když mě ani nezná? Proč pláče nad někým, kdo mu vzal jeho lásku?

Nestačilo mě zatím nic napadnout, když Jimina někdo odstrčil stranou a já jsem pak jen civěl na to, jak se k mému tělu sklání záchranáři... fakt brzy... a nějakou dobu se mě marně snaží oživit. Nejraději bych na ně zařval, že se namáhají zbytečně, když už jsem přece mrtvý, ale stejně by mě nejspíš neslyšeli, tak jsem nad tím mávl rukou. Blbové, ať se snaží, když nemají na práci nic lepšího... Nevím, po jak dlouhé době to nakonec vzdali a nechali mě tak. Rozechvěle jsem poklekl vedle svého těla a zíral na to, co po mě zbylo. Tohle jsem byl já... vážně jsem to já? Díval jsem se na sebe a nevěděl, jak se mám cítit. 

Pak jsem znovu zaregistroval Jimina, kterého před tím odstrčili. Stál opodál, chvěl se a kolem ramen ho držel... počkat... Ho-Seok? Nakonec si to plačící klubíčko nervů přitiskl k sobě a konejšivě hladil jeho vlasy. „To... to je hrozné, Hobi." vzlykal Jimin. „Po... poznal jsi ho? To... to je Tae-Hyung... ten Tae-Hyung!" „Poznal, Jiminie..." řekl smutně Ho-Seok. „Vím kdo to je." „Proč se to stalo?" vydechl Jimin. „Nejdřív umřel Jung-Kookie a teď... teď i jeho miláček? Proč musel takto skončit?" „Nevím, Jiminie..." povzdechl si Ho-Seok. „Vážně nevím!" „Myslíš, že skočil pod to auto schválně?" zjišťoval Jimin. „Myslíš, že nemohl bez Kookieho žít? Přišel na jeho pohřeb a pak... pak skočil pod auto... myslíš, že to byla sebevražda?" 

Vykuleně jsem na něho civěl. Sebevražda? Co ho to jen napadlo? Kdybych se chtěl zabít sám, udělal bych to hned v ten okamžik, co jsem vzal život svému miláčkovi! Nejspíš jsem to měl udělat... V tu chvíli jsem ztuhl. Ano, to je ono! Možná... kdybych se zabil hned, byl bych teď s Jung-Kookiem a nebyla by mezi náma ta propast. Cítil jsem miláčkovu blízkost, toužil jsem po něm a přesto jsem měl pocit, že se mi vzdaluje víc a víc. Nechápal jsem, co se to se mnou děje. 

Chtěl jsem se podívat na Jung-Kookieho, když v tom se přiřítil ten modrovlasý kluk... Nam-Joon. Ten tady opravdu chyběl... To mě vážně musí každý okukovat jako nějakou atrakci? Vykuleně se zadíval na mé tělo a zbledl. Chvějící se rukou pak vytáhl mobil z kapsy a čekal, až volaný přijme hovor. „Jine?!" vydechl a já jsem v tom okamžiku znovu ztuhl. To právě volá Seok-Jinovi? „Sta... stalo se něco hrozného!" vysoukal ze sebe. „Tae-Hyung... Tae... měl nehodu a zřejmě... zřejmě je mrtvý!" Chvíli bylo ticho a on pak pořád stejně rozechvěle pokračoval. „Nevím... asi... asi ho srazilo auto. Já vážně nic nevím, jen to, že je asi mrtvý!" Nam-Joon už do telefonu skoro křičel. „Nejspíš byl na Jung-Kookieho pohřbu... nevím... myslím, že to byla nehoda, ale jistě to nevím. Neviděl jsem to. Neviděl jsem ho ani na tom pohřbu... vážně nic nevím!" 

Nam-Joon schoval mobil do kapsy, ale já už jsem nevnímal, co dělá dál. Volal Jinovi, takže... takže se to co nevidět dozví také táta, Eon a Gyu! Do mých očí vyhrkly slzy. Já debil... zvoral jsem to! Nestihl jsem se ani rozloučit se svou rodinou. Jak jsem mohl tohle dopustit? Myslel jsem vůbec? Ano, myslel, ale jen na Jung-Kookieho. Pomalu jsem se zvedl a podíval se směrem, kde pořád stál. Není to jeho vina, ale má. On za nic nemůže, to já! Zabil jsem mámu, zabil jsem miláčka a teď jsem zavinil i svou vlastní smrt. Jsem takový pitomec!  Jung-Kookie udělal krok směrem ke mně a natáhl ruce, jako kdyby chtěl, abych už konečně spočinul v jeho náruči, ale já jsem udělal krok zpět. 

Netušil jsem proč, ale když se zarazil a jeho oči se rozšířily ještě víc, udělal jsem další krok směrem od něho. Nezasloužím si být s ním! Nezasloužím si tuhle dokonalou bytost! V tu chvíli mi někdo položil ruku na rameno a já jsem sebou polekaně trhl. „Ahoj, Tae-Hyungie." ozval se krásný hlas a já jsem zmateně pohlédl do nádherné tváře, která patřila... komu? Kdo to je? Jeho jemná tvář byla lemovaná světlými vlasy a hluboké nebesky modré oči, jaké měl on, jsem ještě nikdy neviděl. Všude kolem něho se linula záře a měl sněhově bílá... křídla? Pobaveně se pousmál. „Jsem Jael, tvůj anděl strážný, Tae-Hyungie." řekl klidně svým melodickým hlasem. „A teď pojď... vypadneme odsud." 

„Anděl strážný?" Hleděl jsem na něho jako spadlý z višně. Copak andělé opravdu existují??? Pousmál se, jako by mi snad četl myšlenky, což se vzápětí potvrdilo. „Myslíš, že se ti jen zdám?" zeptal se pořád se stejným klidem. „Opravdu jsem tvůj anděl a opravdu existuji." dodal znovu pobaveně. „A teď už pojď!" „K... kam?" vykoktal jsem. Takže existuje a čte mé myšlenky... Kam ale chce, abych šel? Jistě... co nejdál od Jung-Kookieho. „Ne, chci jít někam, kde není tolik lidí a tam si s tebou v klidu promluvit." zamračil se na mě. „Nechci tě odvést co nejdál od Jung-Kookieho! Proč si myslíš, že bych tě chtěl od něho odloučit? Vy dva k sobě patříte, Tae-Hyungu!" 

Zadíval se do mých očí tak pronikavě, že jsem měl chuť cuknout hlavou, ale neudělal jsem tak. Trochu proti své vůli jsem jeho pohled opětoval. „To ses praštil do hlavy tak moc, že jsi tak divný? Takhle tě neznám." Pokroutil nade mnou hlavou a já jsem si smutně povzdechl. „Nevím co se to se mnou děje..." vydechl jsem zaraženě. Sklonil jsem hlavu a zadíval se na zem pod mýma nohama. „Dobře... spolu na to přijdeme, ano?" ozval se ten anděl a prsty si za bradu pozvedl mou tvář. Tím mě donutil znovu se dívat do jeho očí. 

„Jsem tady, abych ti se vším pomohl, Tae-Hyungie. Věř mi, ano?" řekl něžně a z jeho pohledu jsem vyčetl lásku. „Já... já ti věřím." špitl jsem. Vážně mám anděla strážného! Pořád jsem to nějak nechápal, ale z nějakého důvodu jsem mu opravdu věřil. Vlastně, jak bych mu mohl nevěřit? Podíval jsem se na miláčka, který se už nepokoušel ke mně přiblížit a ještě víc jsem vykulil oči. I u něho stál anděl s křídly. Kde se tam vzal? Byl krásný tak jako ten můj a stejně jako on měl sněhově bílá křídla. Taky kolem něho se linula ta záře. Jung-Kookieho anděl strážný? Držel králíčka kolem ramen a díval se na mě vyčítavě, zatím co on se díval smutně. Nevydržel jsem jejich pohledy. „Pojď si promluvit." vydechl jsem s očima znovu upřenýma na svém andělovi. „Pomoz mi, prosím." 

Doufal jsem, že mi Jael pomůže najít cestu zpět k mému druhému andělovi... Jung-Kookiemu.