Jung-Kook

Znovu jsem se zadíval na Taeho-Hyungieho, který se zřejmě snažil splynout se stromem, za který se schovával. „Tae bude žít!" řekl jsem rozhodně. „Slíbil to!" Už zase plakal a svýma uslzenýma očima bolestně zíral směrem k hrobce. „Slíbil to." zopakoval jsem, jako bych tím chtěl přimět svého miláčka, aby si vzpomněl na slib, který mi dal. Ale Tae nevypadal, že by na něco takého v tuhle chvíli myslel. Zdálo se, že ho něco polekalo. Přestal vzlykat a jen se díval, ale jeho výraz byl dost vyplašený. Netušil jsem, co ho tak rozrušilo, tak jsem se zadíval směrem, kterým upíral svůj zrak. 

Pořád jsem nechápal, čeho se tak lekl, až jsem si všiml Jiminieho, který se nedíval na rakev ani na kněze, který vedl obřad, ale jeho pohled mířil směrem, kde stál Tae. V jeho tváři se zračilo poznání. Jistě, všiml si Taeho za stromem a poznal, kdo to je. Nestačil jsem si ani uvědomit, jestli je to dobře nebo špatně, když najednou Tae vystřelil od toho stromu a začal utíkat pryč. Zmateně jsem pak sledoval, jak Jimin běží za ním. V tom okamžiku jsem se přemístil tam, kam jsem myslel, že Tae běží. Doufal jsem, že utíká k Jinovu autu, kterým tady přijel a které stálo zaparkované u silnice hned při vstupu na hřbitov, jenže ne... on běžel dál. Aniž by se rozhlédl, vběhl do silnice a pak se to stalo.

Jen jsem zíral na auto, které do něho v docela velké rychlosti narazilo, pak na miláčkovo tělo, které zprudka dopadlo na přední sklo a pak bezmocně letělo vzduchem, aby po pár kotoulech zůstalo nehybně ležet na zemi. Mezitím už auto zastavilo a k miláčkovi se začali sbíhat lidé. Něco pokřikovali, ale já jsem nevnímal co. Stalo se to, opravdu se to stalo! Jak je to možné? To už jsem stál mezi lidmi a díval se na Tae-Hyungieho, který ležel v kaluži vlastní krve. Měl zavřené oči, sotva dýchal, ale byl naživu. To už se nad ním skláněl i Jimin. „Vydrž, Tae-Hyungu!" naléhal můj kamarád zoufale a zlehka pohladil jeho tvář. „No tak... bojuj!" Dojalo mě, že má Jimin takovou starost o mého tygříka. Je vážně úžasný! 

Kéž by to však mělo nějaký efekt na to mé trdlo. Jak se mu tohle mohlo stát? Tae nesmí umřít, ještě ne. „Bojuj, Tae!" řekl jsem naléhavě. „No tak, miláčku, nevzdávej to!" 

Bylo vidět, jak můj milovaný Tae moc trpí. Musela to být opravdu velká bolest, téměř nemohl dýchat. S rozšířenýma očima jsem se pak díval, jak se pokusil otevřít oči a podívat se na Jimina. Nešlo mu to, nejspíš viděl hodně rozmazaně. Oči se mu už zase zavíraly. „Podívej se na mě!", nepřestával naléhat Jimin. „Tae-Hyungu, podívej se na mě!" „Tae umírá." ozval se za mnou Jaelův hlas. „Vážně umírá!" „Umírá?" vydechl jsem zaraženě. „Nemůže umírat, on měl přece žít!" Netušil jsem, co v tom okamžiku cítím. Radostí by se to však nejspíš nazvat nedalo, i když jsem nepodlehl zoufalství, jak by se dalo čekat. Cítil jsem jen podivný klid... hodně podivný vzhledem k situaci. „Nedá se nic dělat, Kookie..." povzdechl si Jael. „Musíš se s tím smířit." 

Smířit? S čím vlastně? S tím, že ani Tae-Hyungie nestihne urovnat svůj život tak jak by měl? Smířit se s tím, že se neusmíří s rodinou a s tím, že si ještě neodpustil? Jak to asi zvládne po smrti? Má však úžasného anděla a budu tady pro něho i já... budu s ním... budeme zase spolu a taky spolu všechno zvládneme! Teda... doufám... moc doufám. „Jung-Kookie?!" obrátil se na mě Rahmiel, který stál taky vedle mě a tím mě vyrušil z mých úvah. „Chceš miláčkovi usnadnit poslední okamžiky v jeho těle? Chceš mu usnadnit jeho smrt?" „Jistě že chci!" vyhrkl jsem bez přemýšlení. „Proto jsem přece tady, ne? Ale jak?" 

Rahmiel stiskl mou ruku a z druhé strany to stejné udělal i Jael. „Může tě vidět a můžeš do jeho hlavy vyslat svou myšlenku, když nad něho natáhnu svou ruku." vysvětlil Jael. „Co mu mám říct?" znejistěl jsem. „Řekni všechno, co cítíš." poradil mi Rahmiel. „Uvidí jen tebe." „Vážně už budeme jen spolu? Vážně nás nikdo a nic nerozdělí?" ujišťoval jsem se. „Nikdo a nic!" řekl Rahmiel a víc sevřel mou dlaň. Stejně tak udělal i Jael. Přikývl jsem, že jsem připravený. Kéž by miláček už tak netrpěl, kéž by mu nějak pomohlo, že mě vidí. Jak se asi bude tvářit, až mě zahlédne? 

Jael hned na to natáhl svou druhou ruku nad Taeho bolestí zkroucenou tvář. Miláčkovy oči se rozšířily a zadívaly se do těch mých. Opravdu mě uviděl! Najednou jako by se zastavil celý svět. Byl jsem jen on a já. Zdálo se, že dokonce přestal vnímat bolest, která sužovala jeho vážně poraněné tělo, jeho výraz se uvolnil. Díval jsem se do jeho nádherných, slzami zalitých očí a on se díval do těch mých. V jeho pohledu byla láska a taky touha po tom, aby už směl být se mnou. 

Ještě okamžik jsme se na sebe jen dívali a potom jsem k němu konečně vyslal svou myšlenku. 

„Proč jsi na sebe nedával větší pozor, tygříku? Proč jsi mě neposlechl? Všechno bude ale dobré! Nemusíš se ničeho bát, miláčku, jsem s tebou a už tě nikdy neopustím! Už budeme navždy jen spolu! Miluju tě, Tae-Hyungie! Hrozně moc tě miluju!" „Taky tě, miluju, Jung-Kookie!", vydechl a pak zavřel oči. 

V tom okamžiku Tae-Hyungieho tělo zemřelo.