Jung-Kook

Máma zlehka pohladila mé vlasy, jako kdyby se bála, že mě rozcuchá a po její tváři tekly slzy. „Je pořád tak krásný." řekla s bolestí v hlase. „Vypadá jako by jen spal." „Odvedli opravdu skvělou práci." poznamenal táta a setřel svou vlastní slzu. Jung-Hyun objal mámu ze zadu a opřel si bradu o její rameno. „Takže rakev otevřeme?" zeptal se potichu. „Hmmm..." vydechla máma. „Na konci obřadu, tak jak jsme plánovali." přikývla. „Bála jsem se, že to nebude možné, ale když teď Jung-Kookieho vidím, myslím, že opravdu můžeme dovolit všem, kteří budou chtít, aby se rozloučili a naposledy pohlédli do jeho tvářičky. Vypadá... vypadá jako spící andílek." Máma hlasitě vzlykla a Jung-Hyun ji víc sevřel. 

„Zajímalo by mě, kolik lidí vlastně přijde, když je to tak narychlo." ozval se zase táta. „Myslím, že hodně." řekl smutně Jimin, který až doteď mlčel. Choulil se v Hobiho náruči a ten něžně hladil jeho vlasy a sem tam setřel slzy, které smáčely jeho líčka. „Kookieho má rádo hodně lidí!" dodal Jiminie skoro šeptem. „To je pravda!" přidal se Ho-Seok. „Spoustu lidí na škole si získal tím, jaký byl... milý, veselý, bezprostřední, ochotný, prostě... okouzlující!" „Dokázal povzbudit, potěšit..." přizvukoval Jimin plačtivě. „ ... rozesmát. Nebyli mu lhostejní lidé kolem. Když viděl, že je někdo smutný, nenechal ho odejít, dokud se ten člověk neusmál a bylo jedno, jestli toho dotyčného znal osobně a nebo ne." „Vá... vážně?" vzlykla máma a do jejích očí vyhrkly další slzy. 

„Vážně?" vydechl jsem také já užasle. „Vážně mě takhle může někdo vidět?" „Proč pochybuješ?" pousmál se Rahmiel. Jen jsem pokrčil rameny. Sám sebe jsem nikdy takhle nevnímal. Okouzlující? Jiminie i Hobi jsou vážně miláčci, ale hrozně přehání! 

„Vážně!" přikývli oba kamarádi. „Bude všem hrozně moc chybět... vlastně, už teď jim chybí. Nám všem chybí!" vzlykl Jimin. „Musíme se s jeho smrtí už konečně smířit." povzdechl si smutně táta. „Snažili jsme se ho najít, přestože jsme odvolali to pátrání, ale i kdyby ho ten detektiv našel, což se mu nějak nepodařilo, stejně by to nakonec dopadlo takto. Takže vážně... je načase se s tím smířit." Táta byl vždycky ten nejpragmatičtější z rodiny a proto to dotáhl s firmou tak daleko. Jung-Hyun je pragmatický téměř jako on, ale současně má i citlivost po mámě. Za to já jsem vyloženě po mamince. „Hmmm..." vydechla máma. „Pořád to moc bolí!" vzlykla. „Chlapeček můj... nevím, jak to zvládnu bez něho..." „Máš ještě mě." špitl Jung-Hyun a máma pohladila jeho ruce, které tiskly její pas. „Ano, mám." vydechla láskyplně. 

„A Jung-Koookie zůstane navždy v našich srdcích." dodal bráška. Všichni horlivě přikyvovali. „A vy zůstanete navždy v tom mém!" řekl jsem dojatě. Jejich bolest jsem už necítil, ale jejich slova mě nenechala až tak úplně v klidu. Opravdu mě dojala, i když hluboko ve mně zůstával pořád ten stejný pokoj. „Máš pravdu..." podívala se po chvíli máma na tátu očima mokrýma od pláče. „Nic jiného než smířit se s tím nám nezbývá." „Snad... snad je mu už dobře..." zašeptal Jimin, který opatrně pohladil mou tvář. „Určitě je." řekl Hobi s jistotou a Jimin se na něho přes slzy pousmál. Nějakou chvíli pak stáli všichni mlčky a dívali se na mě, jako kdyby si chtěli mou tvář navždy vrýt do paměti. Já jsem se stejně tak díval na ně. Odnesu si vzpomínku na ně do astrálního světa a budu tam čekat, až se znovu setkáme. „Je čas jít!" řekl táta a podíval se na hodinky. „Neměli bychom na obřad přijít pozdě!"

Máma přikývla a naposledy pohladila mou tvář a vlasy. „Odpouštím ti, miláčku." zašeptala, ale já jsem ji přesto slyšel. Mé srdce se sevřelo vděkem a láskou. Opravdu mi odpustila! „Já taky." Přidal se Jung-Hyun. „Odpouštím ti, Jung-Kookie... odpouštím ti, že jsi takové tele. Mám tě moc rád, bráško." „Taky tě mám moc rád." vydechl jsem. „Všechny vás mám moc rád. Miluju vás!" Rahmiel stiskl mé rameno a já jsem se na něho usmál. Tata se smutně pousmál, ale i v jeho očích jsem viděl odpuštění. 

Potom přišel nějaký zřízenec a rakev zavřel. Na víko pak připevnili věnec ve tvaru srdce.

Ani nevím jak, octl jsem se na hřbitově, kde byla nachystaná hrobka pro mě. Musel jsem se pousmát nad výběrem fotografie, kterou má rodina vybrala pro tuhle příležitost. Líbila se mi. Vlastně se mi líbilo všechno, co vybrali na poslední rozloučení s mým tělem. Zajímavé takhle uvažovat o věcech týkajících se vlastního pohřbu a rozhodně bych nebyl tak v pohodě, kdybych nenavštívil ten zakázaný svět, ale teď jsem v pohodě byl a jen jsem se usmíval. Všichni mi odpustili, to je tak úžasné! 

Na to, že se má něco stát jsem nemyslel, jen jsem se užasle rozhlížel po množství lidí, kteří se přišli se mnou rozloučit. Některé jsem znal osobně, některé jen od vidění a někteří byli mí spolužáci ještě ze základky. Byl jsem vděčný za to, že si udělali čas a že přišli. Ani ve snu by mě nenapadlo, že na můj pohřeb přijde tolik lidí... tetičky, strýčky a ostatní rodinu nepočítám, ti mi přišli jako samozřejmost, i když možná ani to není až tak samozřejmé... Byl jsem zaskočený, dojatý, ale taky šťastný. 

Když jsem si všiml, že je mezi všemi těmi lidmi i Moonie, šťastně jsem se pousmál, přestože on plakal. Měl jsem prostě radost, že ho můžu ještě jednou vidět. To že přinesl malou Sakuru, mě dojalo. Je tak milý! Na něho taky nikdy nezapomenu a budu se moc těšit, až za mnou přijde do astrálního světa. Přes přítomnost ostatních lidí zřejmě necítil mou přítomnost a já jsem se nesnažil na sebe nějak upozornit. Jen jsem sledoval jeho tvář a usmíval se. Brzy na to přivezlo auto rakev s mým tělem a přišli rodiče s bráškou a taky oba mí kamarádi. Obřad mohl začít. 

Já jsem však přestal vnímat co se děje kolem, protože jsem uviděl jeho. Mé srdce se sevřelo láskou, ale taky zvláštním smutkem, který bych nečekal, že ještě pocítím. Tae se schovával za nějakým stromem a byl oblečený dost polehku na to, že mrzlo. Chvílemi usedavě plakal a chvílemi se jen díval směrem k hrobce. 

Poznal jsem, že ani on nevnímá probíhající obřad. Slyšel jsem, jak mě zoufale volá zpět. Díval se na mou fotografii a naléhal tak usilovně, jako kdyby doufal v zázrak a já snad mohl vyhovět jeho prosbě. Jako kdybych se opravdu mohl za ním vrátit. Dřív bych ronil hořké slzy a zoufal bych si, ale teď jsem cítil jen ten zvláštní smutek, který však nijak nedrásal a taky nekonečnou lásku. Jen jsem tušil, že Rahmiel stojí vedle mě. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se vnitřně připravit na cokoli, co se stane. 

Zvládnu to!