Jung-Kook

Cestou přes bránu jsem se už nebál, přesto jsem však už nějak automaticky zavřel oči a víc stiskl Rahmileovu dlaň. Až když jsem si byl jistý, že jsme venku, otevřel jsem oči a zadíval se do nebeské modři, která zářila v očích mého anděla. Opustili jsme ten nádherný svět, ale já jsem si odnesl kus sebou, cítil jsem to. Uvnitř mě přetrvával klid a pokoj. Byl jsem šťastný. „Děkuji." řekl jsem, jak nejupřímněji jsem uměl s pohledem, který jsem stále utápěl v tom jeho. Když totiž Rahmiel poznal, že jsem připravený opustit zakázaný svět, ukázal se mi, vzal mě za ruku a zrovna otevřel bránu, takže nebyl čas na poděkování. Jenže poděkovat jsem musel! 

„Nemusíš děkovat, Jung-Kookie." usmíval se a jeho oči jiskřily radostí. „Cítím tvůj vděk i tak... a hlavní je, že to splnilo svůj účel." „Musím a budu děkovat." usmál jsem se. „Takže... ten démon... už nepřijde?" ujišťoval jsem se ještě. Jistota je jistota. „Mohl by to zkusit." zamračil se Rahmiel a já jsem se musel víc usmát nad jeho výrazem typu „zkusí to a skončí špatně". Ale pak zvážněl. „Omlouvám se, Kookie." vydechl a já jsem zmateně zamrkal. „Za co se omlouváš?" nechápal jsem. Povzdechl si a pak se na mě zadíval už bez těch radostných jisker v očích. „Dělal jsem ti přednášku, že se nemá zatajovat pravda a že andělé nelžou..." vysvětloval. „a přitom jsem ti zatajil existenci temné dimenze." 

„Ale to není to stejné..." namítl jsem. „Ty jsi tím neporušil žádná pravidla, jen jsi mě nechtěl zbytečně děsit, takže je to v pořádku." Usmál jsem se a on se usmál taky. „Dobře..." přikývl. „Děkuji, že to chápeš." „Ty mi neděkuj." vydechl jsem, než jsem se vrhl do jeho náruče. „To já... já bych byl bez tebe v koncích, takže já děkuji za všechno!" Přitulil jsem se k němu a on mě k sobě něžně přivinul. „Ale no tak..." řekl potichu u mého ucha. „Proto máš přece anděla strážného, abys na všechno nebyl sám. Každý člověk má právo na svého anděla strážného a já jsem tvůj anděl, takže jsem neudělal nic jiného, než je má povinnost. Za to se opravdu neděkuje, Kookie." „Ty jsi udělal mnohem víc!" namítl jsem. „Jsem šťastný, že mám zrovna tebe!" 

Už k tomu víc neřekl, jen mě víc k sobě přitiskl. Kdyby měl pocity jako lidé, myslel bych, že je dojatý. Tušil jsem však, že ho má slova potěšila. Ještě aby ne, když jsem je myslel naprosto vážně! Pak se ale odtáhl a znovu se zadíval do mých očí. „Už ti nebudu nikdy nic tajit, slibuji." řekl vážně. „Dobře." přikývl jsem a tím jsem to považoval za uzavřené. Vážně jsem se pro to jeho malé tajemství na něho nezlobil... ani před tím a teď už vůbec ne. „Takže ti nebudu tajit, že mám takové divné tušení..." dodal. „Tušení?" podivil jsem se. „Ano." přikývl. „Mám tušení, že se dnes něco stane." „Dnes?" Byl jsem zmatený. „Co se dnes stane? A co je vlastně za den?" 

„Dnes je den tvého pohřbu, Kookie." odpověděl a já jsem se na něho užasle podíval. „Ale... jak je to možné?" nechápal jsem. „Byl jsem přece pryč celou věčnost!" „Tobě to sice připadalo jako celá věčnost, ale tady uběhl necelý den." pousmál se nad mým údivem. To mi nedávalo smysl. Neříkal náhodou, že v astrálním světě uplyne jen chvíle, zatím co v tomto světě dlouhá doba? „V každém světě plyne čas jinak, Jung-Kookie." vysvětloval trpělivě, aniž bych musel říct své pochybnosti nahlas. „V astrálním světě čas vůbec nevnímáš a v tom světě, kde jsi byl, plyne rychleji než tady." „Hmmmm... aha..." přikývl jsem, jakože chápu. Byl jsem však pořád dost zmatený, i když jsem to s tím časem pochopil. Co by se mohlo stát zrovna v den mého pohřbu? 

Můj anděl však zřejmě chtěl změnit téma. „Ještě jedna věc..." pokračoval. „Teď už si tě nikdo jen tak nepřitáhne k sobě, protože jsi oproštěný od všech pout. Můžeš se pohybovat, kde jen budeš chtít, jen z vlastní vůle. Můžeš taky odejít do astrálního světa, ale nebude vadit, když se zdržíš, protože už nehrozí, že bys tady uvázl. Je na tobě co uděláš. Myslím však, že bys měl být na svém pohřbu, Kookie." Chvíli jsem zvažoval, jak bych se měl zachovat a pak mi došlo, co říkal. Měl bych být na svém pohřbu? Takže se vážně něco stane zrovna tam. „Co se stane?" zjišťoval jsem. „Nevím to jistě..." povzdechl si Rahmiel. „ale tuším, že tě tam někdo bude potřebovat." „Tae?" vydechl jsem a on přikývl.

Ne že bych na tygříka zapomněl, ale nenapadlo mě, že by se mohl objevit na hřbitově. Takže neodjel domů? Půjde na můj pohřeb? Měl jsem opravdu pocit, že jsem ho neviděl celou věčnost a těšil jsem se, až uvidím miláčkovu tvář. Jak se asi budu cítit, až ho znovu uvidím? „Jestli mě bude můj miláček potřebovat, budu tam." řekl jsem s klidem, který mě samotného překvapil. „Ať už se stane cokoli, budu u něho!" dodal jsem rozhodně. Neměl jsem sice nejmenší tušení, jak to můj anděl myslí, že mě bude Tae-Hyungie potřebovat, ale i tak jsem cítil, že ať jde o cokoli, že to určitě zvládnu. Rahmiel jen přikývl a znovu se usmál. Rozhlédl jsem se pak kolem sebe, když mi došlo, že vlastně vůbec netuším, kde jsem se octl. 

Nějak jsem čekal, že to bude hřbitov, ale spletl jsem se. Byl jsem v pohřebním ústavu a kousek ode mě stála otevřená rakev, ve které leželo tělo... moje tělo, zjistil jsem hned na to, když jsem se k rakvi přiblížil. Pořád se stejným klidem jsem se podíval, co se mnou udělali a to co jsem viděl, mě dost překvapilo. Mé tělo „odpočívalo" na černém sametu. Bylo oblečené ve slušivém obleku tmavě modré barvy, který snad máma koupila pro tuhle příležitost, protože jsem ho nikdy na sobě neměl a v bílé košili, která byla přes rozeplé sako dobře vidět. Mé ruce byly složené s propletenými prsty, což mi přišlo maličko neobvyklé a na pravé ruce jsem měl náramky z bílého zlata zdobené diamanty. Dala mi je máma k osmnáctým narozeninám, jenže já jsem je zapomněl doma, když jsem utekl. 

Teď zdobily mé zápěstí připravené doprovázet mě do naší rodinné hrobky. Byl jsem si víc než jistý, že právě tam uloží mé ostatky. Už jsem se však nedojímal ani nijak netrápil proto, že jsem umřel. Už jsem se ani netrápil svým útěkem z domova. Všechna má vina byla smazána a odpuštěna. Skenoval jsem pohledem každý detail a tak mi neuniklo, že mě krásně učesali a že mám v uších své oblíbené kroužky, taky z bílého zlata. Nejvíc mě však udivil pohled do mé tváře. Byla pořád bledá, ale už neměla ten mrtvolný nádech, který jsem si pamatoval z márnice. Dokonce ani mé rty neměly barvu leklé ryby. Nevím, co se mnou udělali, ale měl jsem pocit, jako by mé tělo jen spalo. Už chyběl jen dech...

Rahmiel stál mlčky vedle mě. Zřejmě bych ještě nějakou dobu civěl, kdyby nás nevyrušil příchod nějakých lidí. S láskou jsem se pak podíval na maminku, taťku, Jung-Hyunieho, ale taky na Jiminieho a Hobiho. Se slzami v očích se zadívali na mé tělo. Viděl jsem jejich smutek, ale už jsem nepociťoval jejich bolest. 

V mém srdci byl pořád stejný klid a pokoj.