Jung-Kook

Jako obvykle jsem zavřel oči, abych už neviděl ten volný prostor a ani jsem nedýchal strachy z představy, že sklouznu a zmizím někde v nenávratnu. Netušil jsem, jestli to co je kolem nás má nějaké dno, nebo něco podobného na čem bych se mohl rozplácnout, když bych opravdu spadl a nebo jestli bych prostě jen padal, padal a nikdy padat nepřestal. Už vůbec jsem netušil, jak bych se tady mohl jakkoli srovnat, když mou jedinou myšlenkou bylo jak přilnout ke svému andělovi co nejvíc a mým jediným pocitem byl strach. Už jsem se chystal, že opatrně obmotám své nohy kolem jeho pasu, když Rahmiel udělal něco, co mě donutilo vyděšeně vykřiknout. Chytl mé ruce, zvolna si je sundal ze svého krku a jemně mě od sebe odstrčil. 

Najednou jsem se octl v prostoru, bez opory a bez možnosti se čehokoli zachytnout. Křičel bych o duši, kdyby mě šok naprosto neparalyzoval a nepřipravil tak o hlas, takže jsem po prvním výkřiku jen zamával rukama, abych se dostal zpět do bezpečí jeho blízkosti, ale nikoho jsem nenahmatal. Vzdal jsem to, když jsem si uvědomil, že je mimo můj dosah. Ještě víc vyděšený jsem čekal, co bude dál. 

Oči jsem však neotevřel, protože jsem se nechtěl dívat, jak se Rahmiel vzdaluje, ani jak se škodolibě usmívá, když mě tak podle zbavil své ochrany. Tohle jsem fakt nečekal! V tomhle světě nezafoukal ani větříček a zdálo se, že je snad vzduchoprázdný, takže absence jakýchkoli fyzikálních jevů mi nedovolovala rozpoznat, jestli opravdu padám. Byl jsem si však víc než jistý, že to tak je a mé srdce se zřejmě zastavilo. 

„Kookie..." zaslechl jsem Rahmielův tichý hlas. Zněl smutně a nejspíš i zklamaně, což mě donutilo otevřít oči. Zůstal jsem pak na něho zaraženě civět, protože byl zcela nečekaně pořád vedle mě. Nejspíš jsem vůbec nikam nepadal. „Ty si vážně myslíš, že bych tě jakkoli ohrozil?" řekl ještě smutněji a do mých očí vyhrkly slzy, když jsme navázali oční kontakt a já jsem opravdu uviděl smutek v těch jeho. „Já... ne... já..." vysoukal jsem ze sebe zahanbeně. Nevěděl jsem co říct. „Promiň." špitl jsem nakonec smutně. Bylo mi neskutečně moc líto, že jsem jen na okamžik zapochyboval o jeho úmyslech. Nechápal jsem, co mě to popadlo. 

Nejspíš bych se rozbrečel, kdyby nenatáhl ruku a nepohladil mě po tváři, zatím co se na jeho rtech objevil něžný úsměv. „Já vím, Jung-Kookie... já vím." řekl mile. „Prostě jsi jen podlehl strachu." Jen jsem mlčky přikývl a snažil se ho pohledem žádat o odpuštění. „To jsi prostě celý ty." pokračoval klidně. „Naplno podléháš bolesti, vině, strachu..." Pokorně jsem sklonil hlavu. Má právo mi to vyčítat, vím, že jsem hrozný. „a taky lásce..." dodal a já jsem se znovu podíval do jeho nádherných očí, které už zase zářily jako letní obloha. Smutek byl pryč a nahradila ho jen láska. „Jsi to prostě ty a já se na tebe nezlobím, Jung-Kookie." „Vá... vážně?" vysoukal jsem ze sebe s úlevou. „Mrzí mě to, víš? Já..." 

Nestačil jsem však doříct, co jsem měl na mysli, protože mi dal prst na rty. „Už tichučko." napomenul mě, ale zněl pořád stejně mile, tak jsem prostě zmlkl a jen na něho civěl s vděkem a s láskou. Zklamal jsem ho svou nedůvěrou, ale on se nezlobí... je prostě až moc úžasný! „Rozhlédni se, Kookie..." ozval se Rahmiel po nějaké chvíli, kdy jsme se na sebe jen mlčky dívali. „Rozhlédni se a tentokrát beze strachu, ano?" 

Váhavě jsem ho poslechl a mé oči se rozšířily úžasem. Jako kdyby mi v tu chvíli spadly z očí nějaké pomyslné klapky. „To... to je nádhera!" vydechl jsem zcela uchvácený tím, co jsem viděl. Pořád kolem nás byl nekonečný prostor, ale najednou se zaplnil barvami a tvary připomínajícími vesmír. Ne že bych už někdy ve vesmíru byl, teda kromě svých představ. Bylo to nádherné! Všude se prolínaly různé odstíny modré, fialová, černá a bílá. Dokonce tam snad byly i hvězdy...

My jsme pořád viseli v prostoru tak jako před tím a stejně jako planety nebo bubliny připomínající koule, ale já jsem se už nebál, když jsem konečně uviděl krásu, která mi před tím unikala. „Už se nebojíš, že spadneš?" pousmál se Rahmiel, nejspíš jen proto, aby to slyšel přímo z mých úst, než že by opravdu potřeboval mou odpověď. „Nebojím." vydechl jsem pořád stejně užaslý.

Tento svět mě vážně okouzlil a já jsem si už dokázal dost dobře představit, že se tady vnitřně srovnám, abych mohl jednou odejít do astrálního světa, kam patřím. „Takže se ti tady líbí?" usmíval se Rahmiel a jeho oči jiskřily jako dvě hvězdy. Mou odpověď vážně nepotřeboval. Líbí? To je slabé slovo! 

Byl jsem moc vděčný za to, že jsem se mohl octnout na tak úžasném místě.