Jung-Kook

Přestože jsem chtěl být statečný, v okamžiku kdy jsme vstoupili do brány, jsem znovu zavřel oči. Chtěl jsem strach zahnat, jenže to nešlo. Pořád jsem se bál. Pro jistotu jsem pak uvolnil svou dlaň z Rahmielova sevření abych mohl už jen po hmatu oběma rukama sevřít křečovitě jeho paži. Přitiskl jsem se k němu a on mě volnou rukou pohladil po vlasech. Mé srdce tlouklo jako o život a kdybych nebyl „jen" duše, vsadil bych se, že bych byl z nervozity mokrý i na zadku. „Uklidni se." zašeptal můj anděl a já jsem zhluboka vydechl. Snažil jsem se uklidnit, ale moc to nešlo. Jak by taky mohlo, když uvidím něco, co ještě žádné lidské oko nespatřilo a možná ani nespatří? Jak bych se mohl uklidnit, když právě opouštím všechno co znám a navíc všechno co miluju? Opouštím Tae-Hyungieho... 

Myšlenka na tygříka rozbušila mé srdce ještě víc. „Znovu se setkáte, tak klid, Jung-Kookie." ozval se Rahmiel konejšivým tónem. Jen jsem odevzdaně přikývl a znovu jsem se pokusil uklidnit. Opravdu jsem věřil, že se znovu setkáme, ale mé srdce jako kdyby to nevědělo. Svíralo se a tlouklo divoce, jako kdyby chtělo uletět z mého „těla" a vrátit se zpět za miláčkem. Kéž by mě ten již zcela nepotřebný orgán, který tam možná ani doopravdy není, poslouchal, jenže ne... neposlouchal. Rahmiel si povzdechl. Jen jsem tušil, že nade mnou pokroutil hlavou, ale nic už neřekl. Udělali jsme ještě jeden krok a... 

Nevím přesně co se dělo, ale jako by nás ovanul silný vítr za doprovodu hlasitého zvuku připomínajícího něco mezi mořským vlnobitím a šuměním listů. Trvalo to jen malý okamžik a pak to ustalo, ale i tak jsem polekaně zalapal po dechu. Najednou bylo kolem nás opět ticho a klid, ale snad ještě tišší a klidnější než před tím. Až ohlušující ticho, protože takové ticho jsem snad v životě neslyšel. Počkat, dá se vůbec ticho slyšet? Přišlo by mi to vtipné, kdybych se pořád nebál. Netušil jsem, jestli jsme už v tom jiném světě a nebo pořád v bráně, ale neodvážil jsem se otevřít oči abych to zjistil. 

„Ty se nepodíváš?" zeptal se pobaveně Rahmiel a já jsem zakroutil hlavou, jako že ne. „No tak, Jung-Kookie, otevři už ty oči!" řekl vážně. Něco v tónu jeho hlasu mě přinutilo poslechnout a tak jsem oči opravdu otevřel, abych je mohl hned v úžasu pořádně vykulit. Znovu jsem zalapal po dechu, ale pak jsem dech zadržel a své ruce jsem přemístil k andělovu krku, který jsem hned obmotal a ještě křečovitěji jsem se přitiskl k jeho tělu. Měl jsem pocit, že se jinak někam zřítím. Kolem nás se totiž nacházel volný prostor, který se táhl všemi směry jako by neměl konce a my dva jsme v tom prostoru viseli tak, jak visí planety ve vesmíru. To že mě Rahmiel vůbec nedržel mou hrůzu z pádu jen umocňovalo a já jsem přemýšlel, jestli kolem něho nemám obmotat i své nohy. 

Kam mě to do háje vzal?